22 CO 152/2022-271 — Městský soud v Praze

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, a to na základě tvrzení a argumentů uvedených v bodu 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. 2. Žalovaná uplatněný nárok neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby na základě tvrzení a argumentů uvedených v bodu 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. 3. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do požadované částky [částka] s příslušenstvím (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat. 4. Rozsudek soudu prvního stupně napadli žalobce i žalovaná včasným a přípustným odvoláním. 5. Žalobce se odvolal proti výroku II v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně zamítl jeho požadavek na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, a též proti akcesorickému výroku III o nákladech řízení. Uvádí, že s ohledem na obtížnou důkazní situaci respektuje napadený rozsudek, pokud jde o skutková zjištění týkající se obsahu dohod uzavřených mezi žalobcem a žalovanou. I za takto zjištěného skutkového stavu však soud prvního stupně nepřiznal žalobci částku ve správné výši. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má právo na vrácení všech bezhotovostních plateb, které byly označeny zprávou pro příjemce jako„ půjčka“, a dále těch plateb bez označení„ půjčka“, které byly žalované poskytnuty po datu [datum], a nejsou tedy promlčeny. Dle zjištění soudu prvního stupně byly jako„ půjčka“ označeny platby celkem ve výši [částka] a platby bez právního titulu (které nebyly promlčeny) činily celkem [částka]. Uvedené částky však neodpovídají provedeným důkazům. Z výpisu z bankovního účtu žalobce vyplývá, že jako„ půjčka“ byly ve skutečnosti označeny platby celkem ve výši [částka]. Platby bez právního titulu poskytnuté po datu [datum] pak ve skutečnosti činily [částka]. Žalobce se proto domnívá, že mu při právním posouzení provedeném soudem prvního stupně měl být vůči žalované přiznán nárok na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Žalobce má též za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil, jaká část plnění náleží žalobci z titulu zápůjčky a jaká z titulu bezdůvodného obohacení, byť toto nesprávné posouzení patrně nemělo vliv na výši přiznané částky. Soud prvního stupně na jednu stranu uvedl, že bylo prokázáno, že řadu transakcí ve prospěch žalované označil žalobce jako„ půjčka“. Současně však dospěl k závěru, že plnění náleží žalobci z titulu bezdůvodného obohacení, když dohoda, na základě které žalobce poskytl žalované plnění, platila jen do dne, kdy skončilo jejich společné soužití. Dle žalobce však skutečnost, že došlo ke skončení jeho vztahu s žalovanou, není sama o sobě způsobilá vyústit v zánik platného právního titulu. Pokud tedy bylo prokázáno, že žalobce poskytoval žalované plnění na základě platného právního titulu, který nezanikl, měl by mu být přiznán nárok na vrácení předmětného plnění právě na základě tohoto titulu. Žalobce dále rozporuje závěr soudu prvního stupně, podle kterého měl konzumovat půjčené peněžní prostředky tím, že pobýval v bytě žalované. Takový závěr nemá dle žalobce oporu v platné právní úpravě ani v provedených důkazech, když žalovaná neprokázala, že by jí prostředky byly poskytovány na financování společného života s žalobcem. Zjevně nesprávné je i skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že vztah žalobce s žalovanou skončil v květnu [rok]. Žalobce totiž trvání vztahu, jak jej popisuje žalovaná, od počátku řízení odmítá, zatímco žalovaná v rámci své účastnické výpovědi uvedla, že jejich vztah trval do konce roku [rok]. Žalobce proto navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví i co do (soudem prvního stupně zamítnutého) požadavku na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (celkem tedy žalobci přizná [částka] s příslušenstvím) a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 6. Žalovaná se odvolala proti výroku I, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím, a proti výroku o nákladech řízení. Rekapituluje, že soud prvního stupně rozdělil žalobcem poskytnuté plnění na čtyři podkategorie, a to na plnění poskytnuté: a) žalované v hotovosti, b) na účet společnosti [právnická osoba], c) bezhotovostně na účet žalované bez jakéhokoliv označení a d) bezhotovostně na účet žalované s označením platby„ půjčka“. Pokud jde o plnění ad a) až c), považuje žalovaná odůvodnění napadeného rozsudku za dostatečné a srozumitelné, byť stále trvá na svém stanovisku, že plnění ad c) nebyla povinna vracet, když jí je žalobce poskytl s vědomím, že vrácena nebudou. Soud prvního stupně však dle žalované nesprávně rozhodl o plnění ad d), tedy o bezhotovostních platbách zaslaných na účet žalované s označením„ půjčka“. Žalovaná namítá, že není zřejmé, jak soud prvního stupně zhodnotil kauzu poskytnutí těchto financí, tj. zda považoval plnění za zápůjčku, nebo kauzou rozuměl něco jiného. Zásadně přitom platí, že důvod závazku je povinen prokázat věřitel (žalobce). Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku hovoří o jakési dohodě, leč není zřejmé, jaké jsou její atributy a obsah – zejména, zda mělo být poskytnuté plnění vráceno. Vůbec pak nelze dovodit, jak soud tuto dohodu hodnotí po právní stránce. Žalovaná odůvodnění napadeného rozsudku chápe tak, že soud prvního stupně zřejmě poskytnutí prostředků s označením„ půjčka“ vyhodnotil jako zápůjčku. Vzhledem k tomu se ale měl zabývat otázkou splatnosti zápůjčky dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“). Žalobce sice v řízení tvrdil, že zápůjčka byla splatná dne [datum], avšak své tvrzení neprokázal. Za dostatečný důkaz jistě nelze považovat emailové zprávy s návrhy smluv, které žalovaná nikdy neakceptovala, ani na ně jakkoliv nereagovala. Za takových okolností je podle ustanovení § 2393 odst. 1 o. z. splatnost zápůjčky vázána na vypovězení smlouvy, přičemž nárok žalobce je promlčen (jak vyplývá ze závěrů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 33 Cdo 3037/2019). Žalovaná dále uvádí, že nechápe úvahy soudu prvního stupně týkající se přeměny dohody (zřejmě o zápůjčce) na bezdůvodné obohacení. Takový závěr nelze dovodit z žádného důkazu. Žalobce ve své účastnické výpovědi jakékoliv soužití s žalovanou popíral. Žalovaná oproti tomu po celou dobu tvrdí, že jí žalobce peněžní prostředky poskytoval na financování jejich společného života, aniž by bylo sjednáno, že budou vráceny. Sám žalobce pak ve svém vyjádření zmiňoval daňové aspekty označení některých plateb jako„ půjčky“. Soud prvního stupně nadto připustil, že žalobce peněžní prostředky konzumoval tím, že s žalovanou pobýval v bytě. Bylo by tedy v rozporu s dobrými mravy nyní po žalované požadovat jejich vrácení, když žalobce měl z poskytnutého plnění sám prospěch. Žalovaná považuje právní závěr soudu prvního stupně za nesprávný též s ohledem na judikaturu, která stanoví, že pro každé jednotlivé plnění běží samostatná promlčecí lhůta. K tomu žalovaná dodává, že s žalobcem sice žili, ale netvořili trvalou domácnost, a promlčecí lhůta tak po celou dobu běžela. Žalovaná dále poukazuje na skutečnost, že finanční zajištění žalobce bylo v předmětné době zcela výjimečné a finanční prostředky, které jí v rámci jejich partnerského vztahu poskytoval, pro něj byly v podstatě běžnými výdaji, s jejichž vracením nikdy nepočítal. Žalovaná má za to, že nárok žalobce na vrácení plnění poskytnutého více než tři roky před podáním žaloby je promlčen, a to bez ohledu na skutečnost, zda se jednalo o zápůjčku či bezdůvodné obohacení. Žalovaná proto navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), zvážil všechny námitky žalobce i žalované a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalované důvodné je. Výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl zamítnut požadavek žalobce na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 8. S ohledem na skutečnost, že žalobce a žalovaná se seznámili v roce [rok], o čemž nebylo mezi nimi sporu, aplikuje se v projednávané věci zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.). 9. Předmětem sporu je (v řízení před odvolacím soudem) vznesený nárok žal