25 CO 167/2022-70 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) částku [částka] s 9 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci b) částku [částka] s 9 % úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (II) a rovněž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (III). 2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobci domáhali kompenzace dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne [datum], kterým se stanoví pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen„ Nařízení č. 261/2004“) za více než 3 hodiny trvající zpoždění letu QS [číslo] z Tel Avivu do [obec], jímž cestovali dne [datum]. 3. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť žalobci svůj nárok neuplatnili včas, když výzvu ke kompenzaci uplatnila [právnická osoba], přičemž však na tuto společnost nebyly nároky žalobců postoupeny platně. Dále uvedla, že let byl zpožděn o 3 hodiny 40 minut, avšak 1 hodina 15 minut z celkového zpoždění letu byla z důvodu zpoždění předchozího rotačního letu a zpoždění 2 hodiny 35 minut tak bylo způsobeno přidělením slotu řízením letového provozu. 4. Soud prvního stupně provedeným řízením a dokazováním zjistil, že žalobci cestovali dne [datum] letem číslo QS [číslo] z Tel Avivu do [obec], provozovaným žalovanou a do cílové destinace letadlo přiletělo s více než tříhodinovým zpožděním. Žalobci žalovanou vyzvali k úhradě žalované částky dne [datum]. Takto zjištěný skutkový stav věci posléze soud prvního stupně posoudil dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004 a dle § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jakož i § 2578 tohoto zákona. S ohledem na to, že žalovaná má sídlo v obvodu soudu prvního stupně, dovodil, že je dána pravomoc českých soudů ve smyslu čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. Poté uzavřel, že příčinou zpoždění předmětného letu bylo zpoždění obrátkového letu letadla let obsluhující. Pokud tak v důsledku tohoto primárního zpoždění bylo nutno čekat na přidělení odletového slotu řízením letového provozu, nejde o mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení č. 261/2004, neboť nutnost přidělení pozdějšího odletového slotu byla zaviněna žalovanou, jejíž letadlo bylo včas k původnímu odletovému slotu v důsledku zpoždění obrátkového letu připraveno. Poté se soud prvního stupně zabýval hodnocením toho, zda náhradu dle Nařízení č. 261/2004 je nutno uplatnit ve lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z. Zabýval se tak posouzením otázky, zda je možno předmětné nařízení chápat jako přepravní řád ve smyslu § 2553 odst. 1 a 2 o. z. Zkonstatoval, že přepravní řády jsou podzákonnými právními předpisy vydávanými formou rezortních vyhlášek, jež jsou přijaté na základě zmocnění speciálních zákonů, týkajících se jednotlivých druhů dopravy, přičemž v současné době je jediným platným přepravním řádem ve smyslu § 2553 odst. 1 a 2 o. z. vyhláška č. 175/2000 Sb. pro oblast drážní a silniční dopravy. Pro oblast letecké dopravy však v současnosti žádný přepravní řád v platnosti není. Není proto pro oblast letecké přepravy ani žádných nároků, jež by bylo nutno uplatnit ve lhůtě stanovené v § 2553 odst. 3 o. z. Přepravním řádem totiž nemůže být přímo závazný právní předpis Evropské unie, kterým dané Nařízení č. 261/2004 je. Opačný výklad by dle soudu prvního stupně znamenal omezení doby pro úspěšné uplatnění nároků cestujících oproti, například Montrealské úmluvě ze dne [datum], publikované pod [číslo] Sb. m. s., jež stanoví v čl. 35 promlčecí lhůtu k uplatnění práv cestujících na dva roky. Připuštěním výkladu o Nařízení č. 261/2004, jakožto přepravním řádu dle § 2553 odst. 1 a 2 o. z., by tak došlo k situaci, kdy nároky dle Montrealské úmluvy by bylo možno uplatnit ve stanovené dvouleté lhůtě, avšak nároky dle uvedeného Nařízení pouze po předchozím uplatnění ve lhůtě stanovené v § 2553 odst. 3 o. z. V tomto smyslu soud prvního stupně podotkl, že nároky na náhradu dle čl. 7 Nařízení č. 261/2004 jsou paušalizovanou náhradou nemajetkové újmy cestujících a nikterak se nedotýkají nároků z Montrealské úmluvy, jak vyplývá z čl. 12 odst. 1 předmětného Nařízení. Montrealská úmluva upravuje speciální délku promlčecí doby pro uplatnění nároku z ní a rovněž není přepravním řádem ve smyslu § 2553 odst. 1 a 2 o. z. Soud prvního stupně dále konstatoval, že vzhledem ke své právní síle by Nařízení č. 261/2004 mohlo upravovat speciální reklamační, popřípadě i promlčecí dobu pro uplatnění právních nároků z něho, přičemž naproti tomu přepravní řády dle § 2553 odst. 1 a 2 o. z. jsou pouze podzákonnými právními předpisy a tudíž by modifikovat zákonnou úpravu promlčecí doby stanovenou v § 2553 odst. 3 o. z. nemohly. Dospěl proto k závěru, že předně Nařízení č. 261/2004 přepravním řádem dle § 2553 o. z. není a § 2578 o. z. není nutným předpokladem pro úspěšného uplatnění nároku. K zamezení promlčení nároku na odškodnění postačí jeho uplatnění v obecné promlčecí lhůtě dle § 629 o. z., neboť Nařízení č. 261/2004 nestanoví jinak. Za této situace se pak soud prvního stupně nezabýval platností případného postoupení nároku žalobců na [právnická osoba] Limited, neboť uvedené považoval za nadbytečné. Protože let žalované byl delší než [číslo] km a kratší než [číslo] km, žalobci byli jeho účastníky a tento let byl oproti plánovanému příletu opožděn o více než 3 hodiny, uzavřel, že žalobcům náleží náhrada dle čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004, tj. každému ve výši [částka]. Žalobě proto jako důvodné, včetně příslušenství, tj. úroku z prodlení ve výši dle § 1802 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. vyhověl. 5. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tj. dle úspěchu ve věci. 6. Proti rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání s poukazem na § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání. Zejména nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že § 2553 odst. 3 o. z. nelze aplikovat na danou věc a právo na náhradu dle Nařízení č. 261/2004 není nutné u dopravce uplatnit nejpozději do šesti měsíců od data provedení přepravy. V tomto smyslu odkázala na judikaturu Obvodního soudu pro Prahu 6 ve spojení s judikaturou Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Poukázala i na to, že v rámci této rozhodovací praxe se v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 265/2019 výslovně uvádí, že pojem přepravní řád, uvedený v § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl dle § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí, mimo jiné, i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu čl. 7 Nařízení č. 261/2004. Poukázala dále i na to, že ke stejnému závěru dospěl Městský soud i v rámci řízení pod sp. zn. 58 Co 176/2021 či pod sp. zn. 36 Co 243/2021. Soudu prvního stupně dále vytkla, že tuto ustálenou judikaturu Městského soudu v Praze zcela ignoroval a nezkoumal, zda žalobci doručili žalované písemnost, v níž by uplatnili svůj nárok ve lhůtě šesti měsíců od data provedení letu. Připomněla dále, že Městský soud v Praze ve své judikatuře opakovaně vyšel z toho, že smlouva o postoupení pohledávky mezi [právnická osoba] Limited a cestujícími, v daném případě žalobci, je neplatná. Jednání činěné na základě neplatné postupní smlouvy musí být rovněž považováno za neplatné. Soud prvního stupně však ani nezkoumal, zda se [právnická osoba] Limited na žalovanou obrátila a zda jí výzvu k úhradě kompenzace doručila. 7. Žalobci se k odvolání žalované vyjádřili tak, že s ním nesouhlasí. Předně uvedli, že nemají za to, že by napadený rozsudek ignoroval žalovanou tvrzenou judikaturu Městského soudu v Praze. Soud prvního stupně totiž v rámci odůvodnění jednoznačně uvedl, že Nařízení č. 261/2004 je přímo použitelné ve vnitrostátních právních řádech, konstatoval, že § 2553 odst. 1 a 2 o. z. se aplikuje toliko pro přepravní řád, dále dovodil, že přepravním řádem je třeba chápat podzákonné právní předpisy vydávané formou rezortních vyhlášek, za přepravní řád však nelze považovat přímo použitelné Nařízení EU, které má vyšší právní sílu než vyhláška, zvláště za situace, kdy by opačný výklad de facto znamenal omezení doby pro úspěšné uplatnění nároků cestujících, například oproti Montrealské úmluvě ze dne [datum], publikované pod [číslo] Sb. m. s., neboť připuštěním výkladu o Nařízení, jakožto přepravním řádu ve smyslu § 2553 odst. 1 a 2 o. z. by tak došlo k situaci, kdy nároky dle Montrealské úmluvy by bylo možno uplatnit ve stanovené dvouleté lhůtě, avšak nároky dle Nařízení č. 261/2004 pouze po předchozím uplatnění v reklamační lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z. Dovodil též, že k zamezení promlčení nároku na odškodnění dl