25 CO 198/2021-84 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (I), žalobu o zaplacení [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení zamítl (II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (III). 2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka], způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 100/2010, když dosavadní doba trvání tohoto řízení v délce bezmála devíti let a sedmi měsíců je zjevně nepřiměřená. Uvedla, že v rámci tohoto posuzovaného řízení o náhradu škody vystupuje jako žalovaná, řízení není složité, k průtahům v řízení žalobkyně nijak nepřispěla a s ohledem na množství již vydaných rozhodnutí ve věci vyvozuje nesprávný postup soudu. Délku namítaného řízení proto nelze považovat za přiměřenou. Žádá náhradu v penězích, a to za jeden rok řízení ve výši [částka], vzhledem k okolnostem případu navýšenou o 20 %, celkem ve výši [částka]. 3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska potvrdila, že žalobkyně u ní uplatnila dne [datum] svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Újma žalobkyni měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 65 C 100/2010. Uvedla, že detailní průběh namítaného řízení jí není znám, ke dni podání žaloby toto řízení trvalo devět let a sedm měsíců. Probíhalo na třech stupních soudní soustavy, když soud prvního stupně rozhodl třikrát, odvolací soud také třikrát a soud dovolací prozatím jednou. Vychází z toho, že všechny úkony byly činěny v přiměřených lhůtách, přičemž vzhledem k nutnosti zpracování znaleckého posudku a jeho doplňku toto řízení lze označit za složitější. Neshledala tak žádné okolnosti pro zvýšení základní částky zadostiučinění a navrhla žalobu zamítnout. 4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování, a to spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 65 C 100/2010 zjistil detailní průběh daného řízení s tím, že ke dni jeho rozhodování řízení trvá ve vztahu k žalobkyni od [datum], kdy jí byl doručen platební rozkaz, přičemž doposud není skončeno, trvá tedy deset let a sedm měsíců. Konstatoval dále, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Byť toto vykazuje určitý stupeň právní a skutkové složitosti, žalobkyně se na délce řízení zásadně nepodílela, postup orgánů státní moci však lze hodnotit do určité míry jako nekoncentrovaný, přičemž soud prvního stupně v daném řízení shledal průtahy, a to v době od [datum] do [datum], v době od [datum] do [datum] a v době od [datum] do [datum]. Konstatoval dále, že pokud jde o řízení, toto má pro žalobkyni běžný význam. S ohledem na dobu, po kterou posuzované řízení trvá, však není možné toto považovat za přiměřeně dlouhé, byť se jedná o řízení složitější. Dospěl následně k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobkyni, celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobkyni, proto se uplatní domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což však v daném případě naplněno není. 5. Následně soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady [číslo] Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen„ zákon o odpovědnosti státu za škodu“, a to konkrétně § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a odst. 1. Konstatoval dále, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 zákona o odpovědnosti státu za škodu, proto věc může být projednána před soudem. Vyšel z judikatury Nejvyššího soudu ČR, judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dál jen„ ESLP“) a Stanoviska nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], Cpjn 206/2010 a konstatoval, že zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Uvedl dále, že přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů, rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodnění poškozeného za jednotlivý průtah v řízení, přičemž pak jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona o odpovědnosti státu za škodu, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách, vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Konstatoval dále, že v každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona o odpovědnosti státu za škodu, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Následně se soud prvního stupně zabýval kritérii vymezenými v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu, a uvedl, že zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními. Vyšel dále z toho, že dle konstantní judikatury ESLP a Nejvyššího soudu ČR plyne, že v soudních řízeních lze přiznat účastníku základní částku v rozmezí mezi [částka] až [částka] za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Ohledně žalobkyně dospěl k závěru, že částka [částka] ročně s ohledem na celkovou délkou namítaného řízení, která ještě není extrémně dlouhá, je odpovídající, přičemž není namístě požadavek žalobkyně ve výši [částka] za jeden rok řízení dále navýšit o 20 % [ulice] rozmezí částky ve výši [částka] za jeden rok řízení totiž zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení v trvání dvacet jedna let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo namítané řízení, ve kterém docházelo k průtahům, stále skončeno. Základní částku ve výši [částka] pak považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím déle než patnáct let. S ohledem na to tak za posuzované soudní řízení v délce trvání deset let a sedm měsíců přiznal žalobkyni základní částku ve výši [částka], když vycházel z částky [částka] za první dva roky, z částky [částka] za každý další rok řízení a částky [částka] za 1 měsíc řízení. Následně soud prvního stupně konstatoval, že s ohledem na předmět předmětného řízení lze uzavřít, že toto bylo skutkově i právně složité, když se jedná o spor o náhradu škody, v němž žalobkyně vystupuje v pozici žalované. V řízení vyvstala potřeba zpracování znaleckého posudku a jeho doplňků. O skutkové složitosti svědčí již samo vyjádření znalce, že skutečnou škodu určit jednoznačně nelze. Zohlednil též, že byly prováděny listinné důkazy, výslechy znalce, výslechy svědků, soud žádal též o součinnost Policii České republiky. Nadto v posuzovaném řízení bylo třeba i po osmi letech sporu vyzývat žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení. Dospěl proto k závěru, že je namístě snížit základní částku o 25 %. Dále zohlednil, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení je prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu řízení, je proto ospravedlnitelná. Konstatoval, že soud prvního stupně a odvolací soud rozhodovaly třikrát, Nejvyšší soud bude rozhodovat podruhé. S ohledem na četnost vydaných rozhodnutí proto snížil základní částku zadostiučinění o dalších 25 %. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, soud prvního stupně dospěl k závě