25 CO 331/2022-486 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce [jméno] [příjmení], narozené [datum], zemřelé [datum], posledně bytem [adresa] (I), prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku [částka] (II), druhé žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku [částka] (III), třetímu žalovanému uložil též povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku [částka] ([příjmení]), prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (V), druhé žalované a třetímu žalovanému pak rovněž uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náhradu nákladů řízení ve výši [částka] ([příjmení], VII). 2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně jako vnučka [jméno] [příjmení], která dne [datum] zemřela, domáhala určení, že je po zůstavitelce dědičkou, ačkoliv zůstavitelka po sobě zanechala závěť, kterou žalobkyni vydědila s tím, že o ni žalobkyně nejevila jakýkoliv zájem. Žalobkyně však vychází z toho, že vydědění je neplatné, neboť listina o něm neobsahuje datum jejího sepsání, nadto pak, že uvedený důvod vydědění u ní není dán. 3. Žalovaní v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasili. Předně vycházeli z toho, že listina o vydědění je platná, neboť zůstavitelka byla zvyklá běžně psát listiny – dopisy tak, že při přeložení papíru začínala textem na straně první, pokračovala na straně třetí a následně přešla na stranu druhou, a poté na stranu čtvrtou. Z tohoto důvodu je listina o vydědění součástí závěti a obsahuje i datum jejího pořízení. Rovněž mají za to, že důvod vydědění žalobkyně je dán, neboť tato o zůstavitelku neprojevovala zájem, který by jako potomek o ni projevovat měla. 4. V dané věci je zjevné, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je v pořadí třetím rozsudkem, když jeho předchozí rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 172/2015-121, a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 172/2015-182, byly k odvolání žalovaných zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem k novému projednání. 5. Následně soud prvního stupně, když nadto posledním zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Co 67/2019-222, bylo též rozhodnuto tak, že věc projedná a rozhodne jiný samosoudce, uzavřel, že zásadní spor mezi účastníky je o tom, zda listina o vydědění je či není součástí závěti, tedy, zda závěť a posléze dodatek k poslední vůli, obsahující vydědění žalobkyně, byly sepsány v jeden okamžik, či nikoliv, neboť dodatek k poslední vůli neobsahuje datum, kdy byl zůstavitelkou sepsán. 6. Na zjištěný skutkový stav věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do dne [datum] (dále jen„ obč. zák.“), neboť zůstavitelka [jméno] [příjmení] zemřela v době jeho účinnosti. Vyšel z § 469a odst. 1 obč. zák., jakož i § 476 odst. 1 obč. zák. Zkonstatoval následně, že žaloba ze strany žalobkyně byla podána ve lhůtě stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a poté se zabýval otázkou platnosti listiny o vydědění. Vyšel z toho, že zákonnou podmínkou vydědění je sepsání řádné listiny o vydědění. Ohledně dodatku k poslední vůli, který zůstavitelka sepsala, uzavřel, že jej skutečně sepsala zůstavitelka, neboť tak bylo zjištěno na podkladě závěrů znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], avšak tento dodatek neobsahuje den, měsíc a rok, kdy byl zůstavitelkou podepsán. Tento svůj závěr opřel o skutečnost, že poslední vůle a dodatek byly jednak psány druhově rozdílnými psacími prostředky, jak vyplynulo ze závěru znaleckého posudku a též z označení listiny o vydědění jako„ dodatek k poslední vůli“, který je navíc opětovně zůstavitelkou podepsán. Pokud by totiž zůstavitelka jak poslední vůli, tak i dodatek k poslední vůli, sepsala týž den, a to jak je uvedeno v úvodu poslední vůle dne [datum], je nelogické, aby část, týkající se vydědění, nazývala jako„ dodatek“, a navíc jej opětovně podepsala, nadto s jiným pořadím slov ve jméně a příjmení. Na podkladě uvedeného proto soud prvního stupně uzavřel, že dodatek k poslední vůli coby listina o vydědění je neplatný ve smyslu § 469a odst. 3 obč. zák. ve spojení s § 476 odst. 2 obč. zák. Žaloba je proto důvodná, neboť bez platné listiny o vydědění je žalobkyně zákonnou dědičkou zůstavitelky [jméno] [příjmení]. 7. Nad rámec uvedeného pak soud prvního stupně rovněž zkonstatoval, že žalobkyně též prokázala, že nebyl naplněn důvod jejího vydědění. Poukázal předně na to, že pro posouzení platnosti vydědění jsou rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, respektive v době předcházející vydědění. V tomto smyslu odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Vyšel proto z toho, že jsou zcela nerozhodná tvrzení žalovaných, týkající se chování žalobkyně po datu [datum]. Z provedeného dokazování v průběhu řízení vzal za prokázané, že rodinné vztahy byly standardní do doby, než otec žalobkyně„ začal dělat určité potíže“. Posléze však vztahy mezi rodiči žalobkyně a prarodiči, tedy zůstavitelkou a jejím manželem – prvním žalovaným ochladly. Kolem 15. roku věku žalobkyně, zejména po smrti jejího otce dne [datum] se pak vztahy začaly ještě dále zhoršovat. Přispěla k tomu skutečnost, že matka žalobkyně požádala zůstavitelku a jejího manžela - prvního žalovaného o příspěvek na výživné pro žalobkyni, s čímž tito nesouhlasili a vzájemný kontakt mezi žalobkyní, její matkou a prarodiči, tedy i zůstavitelkou ustal. Navzájem si tak uvedení nesdělovali o sobě žádné informace, snaha žalovaných o kontakt s žalobkyní, jakožto jejich vnučkou, rovněž ustala, když žalobkyně pak nebyla informována ani o tom, že zůstavitelka onemocněla, nebyla následně informována ani o jejím úmrtí. O nemoci, respektive o úmrtí se dozvěděla v průběhu opatrovnického jednání, či až v průběhu dědického řízení. Bylo tak prokázáno a mezi účastníky nesporné, že před sepsáním poslední vůle zůstavitelkou žalobkyně o jejím onemocnění nevěděla, neboť ani zůstavitelka, ani ostatní žalovaní jí uvedené nesdělili. Zůstavitelka a její manžel - první žalovaný po smrti otce žalobkyně, jejich syna, odmítli žádost matky žalobkyně o příspěvek na výživu žalobkyně, a to kvůli chování rodičů žalobkyně, aktivně tak zájem o žalobkyni, v tu dobu nezletilou, neprojevovali. Soud prvního stupně ohledně uvedeného vyšel z toho, že skutečnost, zda potomek o zůstavitele trvale projevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, mimo jiné, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, tedy, zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, avšak nikoliv, pokud je mu tento stav lhostejný, popřípadě, kdy k němu sám i podstatně přispěl. V rámci uvedeného poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že vztahy mezi žalobkyní a zůstavitelkou, jakož i žalovanými byly předně poznamenány nedobrými vztahy zůstavitelky k rodičům žalobkyně z důvodu jejich rozvodu, dluhů otce žalobkyně, jeho vězení, žaloby matky žalobkyně, týkající se výživného na žalobkyni, jež se negativně projevily i do jejich vztahu k žalobkyni. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že v daném konkrétním případě je třeba zohlednit i věk žalobkyně, která v uvedenou dobu byla nezletilá, její otec byl ve výkonu trestu, posléze byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně [část obce], kde zemřel, přičemž posléze žalobkyně byla zatažena svoji matkou do soudního sporu se zůstavitelkou, jakož i prvním žalovaným, jakožto svými prarodiči, ve věci výživného. Uzavřel, že tyto všechny skutečnosti nepochybně ovlivnily chování všech účastníků a jejich vztahy v širší rodině, přičemž je třeba posuzovat je pouze k datu [datum], kdy žalobkyni nebylo ještě ani 18 let. Zohlednil rovněž to, že naopak zůstavitelka v tu dobu již byla zralá žena, na jejíž chování je třeba klást vyšší nároky, než na chování nezletilé žalobkyně. Protože tedy chování žalobkyně bylo vyvolané životní situací, v níž byla, a kterou nezavinila a s níž se nedokázala s ohledem na nízký věk lépe vyrovnat, uzavřel, že tvrzený důvod vydědění u ní není dán. 8. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl dle úspěchu ve věci, tedy dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 9. O povinnosti žalovaných zaplatit náhradu nákladů řízení státu rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. 10. Rozsudek soudu prvního stupně napadli včas podaným a přípustným odvoláním žalovaní. Soudu prvního stupně vytkli, že je tu dán odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Předně uvedli, že řízení trvá takřka 7