28 CO 139/2019-354 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), zatímco zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci jejich náhradu v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III.). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy za přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného ministerstvem životního prostředí a navazujících soudních řízení o správních žalobách. 3. Soud prvního stupně vycházel po provedeném dokazování ze zjištění, že Ministerstvo životního prostředí zahájilo dne [datum] řízení o odnětí autorizace k provádění posouzení podle § 45i zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo] ENV/06, [číslo], byla žalobci tato autorizace odňata. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který ministr svým rozhodnutím ze dne 14. 2. 2007, č. j. 275/, [číslo] ENV/07, R [číslo], zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Městský soud v Praze o správní žalobě ze dne [datum] rozhodl dne [datum rozhodnutí] pod č. j. 5Ca 120/2007-48 tak, že rozhodnutí ministra ze dne [datum] zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ministr životního prostředí vydal dne 27. 1. 2011 rozhodnutí [číslo jednací], [číslo] ENV/10, R [číslo], o zastavení řízení o rozkladu žalobce ze dne [datum], které žalobce napadl dne [datum] správní žalobou, o které rozhodl Městský soud v Praze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] tak, že opět zrušil rozhodnutí ministra ze dne [datum] a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následné rozhodnutí ministra ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], [číslo] ENV/15, R [číslo], napadl žalobce dne [datum] správní žalobou, o které rozhodl Městský soud v Praze dne [datum]. Žalobci byla udělena Ministerstvem životního prostředí autorizace k provádění posouzení podle § 45i zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dne [datum] na dobu 5 let, tj. do [datum]. Žalobce je povoláním ekolog a jako vedlejší činnost vykonával autorizaci do června 2006 s tím, že od července [rok] ji měl vykonávat jako výlučnou výdělečnou činnost, odebrána mu byla proto, že závažným způsobem porušil předpisy, čímž byl ostrakizován v odborné obci a v důsledku toho nesehnal žádné zakázky, které by odpovídaly jeho kvalifikaci; jeho příjmy se výrazně snížily a byl nucen brát i práci mimo svou odbornost. 4. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně dospěl především k závěru, že organizační složkou oprávněnou jednat za Českou republiku je Ministerstvo financí. Dále zhodnotil, že v daném případě došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení vzhledem k okolnostem případu nebyla přiměřená, jestliže řízení u Ministerstva životního prostředí a Městského soudu v Praze probíhala více než 10 let, z čehož u Městského soudu v Praze trvalo vyřízení žalob 4 roky, 3 roky a 2 roky, aniž by bylo nařízeno ústní jednání či probíhalo rozsáhlé dokazování, dvě rozhodnutí ministra byla stižena nepřezkoumatelností, přičemž soudní i správní řízení je nutné považovat za jeden celek. Soud prvního stupně uzavřel, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu důvodný. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění při celkové délce řízení 10 let a necelých 9 měsíců vycházel z toho, že co do složitosti bylo řízení středně obtížné, právní problém komplikovalo to, že šlo o jeden z prvních případů odnětí autorizace v České republice, před správním soudem probíhalo v režimu rozhodnutí bez jednání, tudíž je třeba ponížit základní sazbu odškodnění o 20 %. Žalobce žádným způsobem nepřispěl k celkové délce řízení. Všechny opravné prostředky, kterých žalobce využil, podal v zákonné lhůtě. V řízení shledal jako závažné porušení procesních principů pouze nedostatečně kvalitní odůvodnění správních rozhodnutí, proto navýšil základní sazbu odškodnění o 10 %. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil soud prvního stupně jako nadstandardní, neboť žalobce se v důsledku odejmutí autorizace nemohl věnovat výdělečné činnosti, proto rozhodl o zvýšení základní sazby odškodnění o 10 %. Jako základní částku zvolil částku [částka], tj. [částka] měsíčně, kterou v prvních dvou letech modifikoval na polovinu. S ohledem na 20% zvýšení a 20% snížení základní částky stanovil výši zadostiučinění částkou [částka]. Co do výše této částky žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou. 5. Proti tomuto rozsudku podali žalobce a žalovaná odvolání. Žalobce měl za to, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, jestliže dospěl k závěru, že řízení bylo do určité míry složité, aniž by specifikoval, v čem bylo složité (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30Cdo 1112/2011 a sp. zn. 30Cdo 14/2010), čímž porušil princip proporcionality v rámci své úvahy týkající se vlivu jednotlivých skutečností na nepřiměřenou délku řízení. Namítal, že i v případě, že by se jednalo o složitější řízení, pak sama složitost nemohla způsobit nepřiměřenou délku řízení v řádech měsíců; naproti tomu je zde nedodržení lhůt pro rozhodnutí správních orgánů (30 a v případě složitosti 60 dnů, kdy rozhodováno bylo od 3 do 6 měsíců) a vadnost rozhodování správního orgánu (jeho rozhodnutí byla 2 zrušena v rámci soudního přezkumu pro jejich vady) a zjevné průtahy v řízení při soudním přezkumu (zrušovací rozhodnutí trvala cca 4 a 3 roky a konečné rozhodnutí v rámci soudního přezkumu vydáno po 1,5 roce). Takovýto postup rozhodujících orgánů zatížil délku řízení v trvání let a podílel se tedy podstatně větší měrou na celkové délce řízení, než se mohla podílet složitost věci. Pochybení soud prvního stupně spatřoval žalobce také v tom, že za první dva roky řízení krátil soud základní částku na ½. K tomu vyjádřil názor, že způsob odškodňování nepřiměřené délky nastíněný ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. Cpjn 206/2010 nelze v části„ krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení“ použít na odškodňování nepřiměřené délky správních řízení (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30Cdo 1532/2013 a sp. zn. 30Cdo 1078/2013). V případech správních řízení zákonodárce vtělil přímo do zákona zákonné lhůty (ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu), zcela nahrazuje úvahu dovolacího soudu o přiměřené obvyklé délce řízení, kdy oproti soudnímu řízení správní řízení předpokládá rychlé vyřízení věci na úrovni max. několika měsíců. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnou zamítavého výroku o věci samé vyhověl žalobě v plném rozsahu a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. 6. Žalovaná ve svém odvolání vyjádřila názor o neaplikovatelnost čl. 6 Úmluvy a Stanoviska Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 v daném případě a s odkazem judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (např. rozhodnutí sp. zn. 30Cdo 344/2014 a sp. zn. 30Cdo 4336/2010) poukazovala na to, že závěr o tom, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy; jestliže správní orgán porušil ve správním řízení povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jde sice o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., avšak vyvratitelná domněnka vzniku újmy se neuplatní. Jelikož v předmětném řízení, jehož nepřiměřená délka je namítána žalobou, nešlo o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, neboť řízení bylo zahájeno dne [datum] a dnem [datum] zanikla platnost autorizace, jež byla předmětem řízení. Zcela zjevně minimálně od tohoto okamžiku, nešlo o opravdové a vážné právo, neboť toto právo již po dni [datum] neexistovalo a řízení tak nemohlo mít na jeho další existenci vliv. V této souvislosti žalovaná poukázala na konstantní judikaturu k dané problematice (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30Cdo 4336/2010), že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden a v níž byl tak udržován, odškodnění je tedy újma způsobená ohl