29 CO 12/2022-231 — Městský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud I. zamítl žalobu žalobce na nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 26. 9. 2019 č. j. FA/SR/ZP [číslo] tak, aby výroky o finančním plnění (II. a III.) po změně zněly: žalovaná, [právnická osoba], je povinna žalobci, [jméno] [příjmení], zaplatit částku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Soud I. stupně rozhodoval o včas (§ 247 odst. 1 o. s. ř.) podané žalobě žalobce dle části páté o. s. ř. směřující k nahrazení zamítavé části nálezu Finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo] ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne [datum rozhodnutí] č. j. FA/SR/ZP [číslo]. Finanční arbitr rozhodoval dle ust. § 8 a násl. zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, o návrhu žalobce (navrhovatele) proti účastnici [právnická osoba] (instituci) na určení neplatnosti pojistné smlouvy [číslo] (o investičním životním pojištění PROFI Invest) podepsané účastníky dne [datum] a na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo na straně instituce vzniknout přijetím plnění pojistného (od navrhovatele) na základě této smlouvy. Neplatnost smlouvy o životním pojištění plyne dle navrhovatele/žalobce z toho, že z uzavřené smlouvy nelze zjistit výpočet (tj. výši) pojistného plnění. Finanční arbitr rozhodoval i o vrácení plnění uhrazených navrhovatelem instituci v průběhu řízení před finančním arbitrem (do rozhodnutí o námitkách). 3. Finanční arbitr nálezem ve znění rozhodnutí o námitkách ve výroku I. určil, že pojistná smlouva [číslo] kterou dne [datum] uzavřeli navrhovatel [jméno] [příjmení] a instituce [právnická osoba] je od počátku neplatná, ve výroku II. rozhodl, že instituce je povinna navrhovateli zaplatit částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, ve výroku III. zamítl návrh navrhovatele [jméno] [příjmení]„ ve zbývající části“, ve výroku IV. určil, že instituce [právnická osoba] je povinna zaplatit sankci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi ve výši 10% z částky, kterou je povinna zaplatit navrhovateli, na účet Kanceláře finančního arbitra. 4. Původně byla předmětem řízení ještě žaloba [právnická osoba] na nahrazení vyhovující části rozhodnutí Finančního arbitra (§ 250b odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k této žalobě bylo řízení dle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. (pro zpětvzetí žaloby) pravomocně zastaveno usnesením soudu I. stupně ze dne [datum]. 5. Soud I. stupně znovu projednal spor o vydání (navrhovatelem) tvrzeného bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout úhradou těch (opakujících se) plateb pojistného, jež byly zaplaceny přede dnem [datum], tj. těch plateb, které byly zaplaceny dříve než tři roky před zahájením řízení před finančním arbitrem. Z odůvodnění rozhodnutí Finančního arbitra lze vyčíst, že ve výroku III. nálezu ve znění rozhodnutí o námitkách byl zamítnut požadavek navrhovatele na vrácení plateb v úhrnné výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení. Rozhodnutími Finančního arbitra byl návrh navrhovatele pravomocně zamítnut proto, že právo na vrácení právě těchto plateb je promlčeno, a nelze je tedy přiznat. Poté, co bylo zastaveno řízení o žalobě účastnice na nahrazení (pozitivní části) týchž rozhodnutí Finančního arbitra, zůstal k věcnému projednání v řízení dle části páté o. s. ř. toliko tento spor. 6. Soud I. stupně dospěl k závěru, že Finanční arbitr o výše vymezeném sporu (ve výroku III. nálezu ve znění rozhodnutí o námitkách) rozhodl správně, neboť tato část žalobcem uplatněného nároku je promlčena a účastnice promlčení namítla (jak v řízení před finančním arbitrem, tak v řízení před soudem). Žaloba byla proto zamítnuta. Soud I. stupně přitom vznik tvrzeného práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vůči účastnici dovodil, neboť pojistnou smlouvu sám posoudil jako absolutně neplatnou. 7. Při posouzení promlčení rozhodné části uplatněného nároku vyšel soud I. stupně z následujících podstatných faktů plynoucích ze zjištění správního orgánu: Účastníci dne [datum] sepsali smlouvu o životním pojištění PROFI Invest s pojistnou dobou 30 let, v níž se žalobce zavázal hradit účastnici měsíčně pojistné ve výši [částka] s indexací. Do data [datum] (poslední platba, jíž uvažoval Finanční arbitr při vydání nálezu) žalobce uhradil celkem částku [částka], z toho v období od [datum] do [datum] částku [částka] (11 plateb ve výši [částka], 24 plateb ve výši [částka], 11 plateb ve výši [částka], 13 plateb ve výši [částka] a 1 platba ve výši [částka]). Od [datum] do [datum] (poslední doložená platba v námitkovém řízení) žalobce uhradil dalších 5 plateb po [částka], tj. celkem [částka]. Návrhem k Finančnímu arbitrovi podaným dne [datum] se žalobce domáhal vrácení plateb ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. za dobu od [datum] do zaplacení. 8. Nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení posuzoval soud I. stupně za použití ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Dle téhož právního předpisu posuzoval i promlčení nároku včetně počátku běhu a délky promlčecí lhůty (§ 3036 o. z.). Aplikoval proto ust. § 107 odst. 1 obč. zák., podle kterého se právo na vydání plnění bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, a rovněž ust. § 107 odst. 2 obč. zák., podle kterého se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo. 9. Z odůvodnění rozsudku lze vyčíst, že dle soudu I. stupně žalobce uplatnil souhrn práv na vydání bezdůvodného obohacení založených jednotlivými platbami pojistného a že pro uplatnění každého jednotlivého práva běží zvláštní subjektivní a objektivní promlčecí lhůta. Za dobu, kdy se žalobce dozvěděl o bezdůvodném obohacení účastnice, pokládal soud I. stupně (ve shodě s názorem Finančního arbitra vyjádřeným v nálezu a rozhodnutí o námitkách) listopad 2016, ke kterému potvrdil vědomost o bezdůvodném obohacení sám navrhovatel/žalobce. Subjektivní promlčecí lhůta tedy neuplynula u žádného uplatněného práva na vrácení pojistného. Podle soudu I. stupně (a podle názoru Finančního arbitra) je promlčeno právo na vrácení těch plateb, které žalobce zaplatil přede dnem [datum], tj. dříve než tři roky před zahájením řízení před Finančním arbitrem. U těchto práv totiž uplynula objektivní promlčecí lhůta, jejíž běh započal vždy v den uskutečnění platby pojistného. 10. Soud I. stupně (stejně jako Finanční arbitr) dospěl k závěru, že účastnice se na úkor žalobce neobohatila úmyslně (a že se tudíž neuplatní desetiletá promlčecí lhůta) a že námitku promlčení neuplatnila v rozporu s dobrými mravy. Ze skutečnosti, že účastníci uzavřeli předmětnou pojistnou smlouvu, která je neplatná, nelze dovodit úmysl účastnice bezdůvodně se obohatit. Účastnice zjevně neměla v úmyslu uzavřít neplatnou smlouvu a získat tak majetkový prospěch; z chování účastnice je evidentní, že tato smlouvu pokládala za platnou. Namítá-li někdo promlčení, zásadně to dobrým mravům neodporuje. Dobrým mravům by se námitka promlčení příčila jen výjimečně, pokud by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které právo včas neuplatnil. Okolnosti, za nichž došlo ke vznesení námitky promlčení, však tomu nenasvědčují. Účastnice žalobci nijak nebránila ve včasném uplatnění nároků na vydání bezdůvodného obohacení. Soud I. stupně tedy v posuzované věci neshledal, že by k promlčení nároku žalobce došlo vinou účastnice či že by námitka promlčení byla projevem zneužití práva na úkor žalobce. 11. Výrok o nákladech řízení opřel soud I. stupně o ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků nebyl z procesního pohledu se svou žalobou úspěšný (řízení o žalobě účastnice bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby; žaloba žalobkyně byla zamítnuta), je procesní úspěch obou stran sporu srovnatelný. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 12. Rozsudek soudu I. stupně napadl včasným odvoláním žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 13. Soud I. stupně se dle žalobce řádně nevypořádal s jeho argumentací a neumožnil provedení jím navržených důkazů či z nich nečinil odpovídající zjištění, aniž by svůj postup v napadeném rozsudku vysvětlil, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces. To se týká