30 CO 239/2022-154 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem 13,66 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky [částka], to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení [částka] (výrok II.), opatrovníku žalovaného přiznal odměnu [částka] za řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a dále rozhodl, že náklady opatrovníka vzniklé před soudem prvního stupně nese stát (výrok IV.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně jako právní nástupkyně [právnická osoba] (dále úvěrující společnost) domáhala zaplacení dluhu z poskytnutého úvěru. Žalovaná částka sestávala s dlužné jistiny úvěru k [datum] ve výši [částka], dlužných splátek (3. až 6. splátka) [částka], úroku [částka], doplatku havarijního pojištění [částka], doplatku pojištění odpovědnosti [částka], smluvní pokuty [částka] a [částka], nákladů na předčasné ukončení smlouvy [částka] a nákladů spojených s prodejem vozidla [částka], když souhrnná dlužná částka byla ponížena o výnos z prodeje vozidla [částka]. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi úvěrující společností a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru ve výši [částka] za účelem nákupu osobního vozidla [anonymizována dvě slova] (dále vozidlo), jejíž součástí byly [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] (dále [anonymizováno]). Za účelem zajištění řádného plnění povinností žalovaného bylo ve smlouvě ujednáno zřízení zajišťovacího převodu vlastnického práva k vozidlu s tím, že věřitel je oprávněn provést zpeněžení vozidla podle své výhradní volby prodejem. Vozidlo bylo žalovanému předáno. Žalovaný nehradil řádně sjednané splátky, proto úvěrující společnost dne [datum] od smlouvy odstoupila. Vozidlo bylo vráceno úvěrující společnosti, která jej prodala. Žalovanému bylo opakovaně zasláno výsledné vyúčtování smlouvy při předčasném ukončení, dluh z tohoto vyúčtování žalovaný nezaplatil. Právo na plnění z úvěrové smlouvy bylo postoupeno žalobkyni. Takto zjištěný stav posoudil soud prvního stupně ve smyslu § 3028 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. (dále o. z.) podle příslušných ustanovení zák. [číslo] Sb. (dále obch. zák.). Učinil závěr, že úvěrující společnost řádně ve smyslu [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a § 345 obch. zák. odstoupila od smlouvy o úvěru, neboť žalovaný řádně nesplácel sjednané splátky. Odstoupení od smlouvy shledal soud prvního stupně dostatečně určitým, neboť ve [anonymizováno] bylo jednoznačně specifikováno, co se považuje za podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 345 obch. zák. Žalovaný s pochopením tohoto úkonu neměl podle soudu prvního stupně žádné potíže, jestliže následně bylo vozidlo předáno úvěrující společnosti a poté prodáno. Také smlouvu o postoupení pohledávky mezi úvěrující společností a žalobkyní posoudil soud prvního stupně jako určitou s ohledem na specifikaci postupované pohledávky v příloze smlouvy. K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že nárok není promlčen s ohledem na prodloužení promlčecí doby na 10 let ve smyslu § 401 obch. zák. Výši žalovaného plnění (jednotlivé shora uvedené částky) shledal soud prvního stupně odpovídající podmínkám sjednaným ve smlouvě o úvěru a [anonymizováno]. Z uvedeného důvodu žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalovanou částku (výrok I.). Úspěšné žalobkyni přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení (výrok II.), rozhodl o výši odměny ustanoveného opatrovníka žalovaného (výrok III.) s tím, že náklady spojené s ustanovením opatrovníka nese stát (výrok IV.). 3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, jímž napadl výroky I. a II. Žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že odstoupení od smlouvy o úvěru je dostatečné určité. Soud prvního stupně se podle žalovaného nevypořádal s jeho argumentací uplatněné na podporu názoru o absolutní neplatnosti odstoupení z důvodu jeho neurčitosti. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], z nichž citoval. Zdůraznil, že v odstoupení bylo uvedeno pouze to, že je provedeno„ z důvodu hrubého porušení smlouvy“, avšak není již uvedeno, jaká skutečnost toto hrubé porušení smlouvy měla založit. V odstoupení chybí odkaz na jinou listinu, z níž by bylo toto hrubé porušení smlouvy seznatelné. Odstoupení tak nevyhovuje požadavkům na obsahové náležitosti odstoupení od smlouvy tak, jak byly tyto dovozeny soudní praxí. Žalovaný navrhl změnu rozsudku tak, že se žaloba zamítá a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. 4. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že soud prvního stupně správně shledal, že odstoupení od smlouvy je dostatečně určité. 5. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek v napadených výrocích I., II. a také v akcesorickém výroku IV., jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co v souladu s § 132 o. s. ř. provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Zjištěný skutkový stav pak prvostupňový soud též správně posoudil po právní stránce. 7. Odvolací soud shledává správným závěr soudu prvního stupně, že odstoupení od smlouvy o úvěru bylo platným úkonem. 8. Odvolací soud poukazuje na závěr vyslovený v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]: V první řadě se ukazuje nezbytným podotknout, že samotný právní názor odvolacího soudu, podle nějž údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu, má v judikatuře Nejvyššího soudu oporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Současně však bezesporu platí, že i jednostranné právní úkony podléhají pravidlům o výkladu projevů vůle zakotveným v § 35 odst. 2 obč. zák., resp. § 266 obch. zák. (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Dané ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle toho, kdo právní úkon činí, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli jednajícího je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Tento přístup je nutno uplatnit rovněž ve vztahu k odstoupení od smlouvy, a to i při zkoumání otázky, zda byl v daném právním úkonu náležitě vymezen důvod odstoupení. O neplatnosti odstoupení je tak možné hovořit teprve ve chvíli, kdy se nejednoznačnost vymezení jeho důvodu ukáže být neodstranitelnou za použití výše popsaného interpretačního postupu (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), přičemž požadavkům na určitost specifikace důvodu odstoupení od smlouvy lze vyhovět i odkazem na jinou listinu, ve spojení s níž je vymezení tohoto důvodu jednoznačně seznatelné (srov. přiměřeně kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). 9. Protože smlouva o úvěru, z níž vyplývala možnost odstoupení od smlouvy (viz [anonymizováno]), byla uzavřena [datum], je třeba právní vztah ze smlouvy o úvěru včetně výkonu práva na odstoupení od této smlouvy posuzovat podle zák. č. 513/1991 Sb. (§ 3028 odst. 2 o. z.). Závěry shora vyslovené Nejvyšším soudem ve vztahu upraveném zák. č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) jsou zcela využitelné při posouzení vztahů upravených zák. č. 513/1991 Sb. (obch. zák.). 10. Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odst. 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). 11. Odvolací soud ve shodě se