30 CO 390/2021-240 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.). 2. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] vykonával pro žalovanou práci na pozici sales manager. Dne [datum] mu byla doručena výpověď pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákoníku práce s tím, že na straně žalované existují překážky, které jí neumožňují po dobu výpovědní doby přidělovat žalobci práci. Dvouměsíční výpovědní doba skončila [datum]. Žalobci přesto nebylo uhrazeno ničeho na náhradě mzdy ve výši [částka] za období červen 2020, na náhradě mzdy ve výši [částka] za období červenec 2020, a ani na odstupném ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku, když jeho pracovní poměr u žalované trval více než jeden rok a méně než dva roky, tedy ve výši [částka]. Žalovaná ani přes opakované výzvy k plnění žalobci ničeho neuhradila. 3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Argumentovala tím, že úmyslem obou stran bylo od počátku angažovat žalobce jako jednatele žalované, nicméně po četných jednáních uzavřely strany za účelem vzájemného otestování dočasně pracovní smlouvu ze dne [datum], na jejímž základě vykonával žalobce práci na pozici manažer obchodu. S účinností od [datum] byl žalobce se svým předchozím souhlasem zvolen do funkce jednatele a uzavřel se žalovanou smlouvu o výkonu funkce, na jejímž základě vykonával činnost jednatele. Tato smlouva je v podstatných bodech kopií pracovní smlouvy, přičemž v jejím článku 8.6. je uvedeno, že tato smlouva nahrazuje veškeré předchozí smlouvy a dohody uzavřené mezi stranami písemně nebo ústně. V souladu s tímto článkem tak došlo k ukončení pracovní smlouvy. Nicméně i kdyby toto ujednáno nebylo, došlo by k zániku pracovního poměru žalobce ke dni předcházejícímu dni zvolení do funkce jednatele konkludentně, jak dovodila judikatura. Jelikož pracovní poměr žalobce skončil ke dni [datum], nemohl mu vzniknout nárok na náhradu mzdy za měsíce červen a červenec 2020 a ani nárok na odstupné. 4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku učinil závěr o skutkovém stavu, že v průběhu ledna 2019 se účastníci dohodli na základních podmínkách výkonu funkce jednatele žalobcem u žalované. Tyto podmínky vtělili do pracovní smlouvy ze dne [datum], kterou uzavřeli na dobu určitou šesti měsíců s vědomím, že bude nahrazena smlouvou o výkonu funkce jednatele. Dne [datum] se žalobce stal jednatelem žalované. Pracovní smlouva i smlouva o výkonu funkce v podstatných bodech obsahovaly obdobou úpravu mzdy resp. odměny, které byly stanoveny ve stejné výši, stejný byl rozsah dovolené i úprava konkurenční doložky. Na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele pak žalobce působil u žalované až do [datum], kdy obdržel výpověď z pracovního poměru založeného smlouvu ze dne [datum] s tím, že tato byla dávána pouze z opatrnosti a právní jistoty, když žalovaná měla za to, že pracovní poměr skončil již ke dni [datum]. 5. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných ustanovení zákoníku práce (§ 33 odst. 1, § 67 odst. 1) a občanského zákoníku (§ 555 odst. 1, § 556 odst. 1). Nejprve se zabýval vůlí účastníků v okamžiku kontraktace jednotlivých smluv v tom ohledu, zda chtěli vztah upravit jednou smlouvou v jediném režimu či měli úmysl, aby určitá činnost byla vykonávána na základě smlouvy podřízené režimu zákoníku práce a jiná v režimu občanského zákoníku (smlouvy o výkonu funkce). Takový úmysl stran nemusí být vždy ve smlouvě výslovně vyjádřen, přesto však z jednotlivých ustanovení, jejich celku a okolností případu může vyplývat. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl jednajícího, právní úprava dává jednajícímu v projevu vůle takový úmysl, jaký by mu přisuzovala osoba v postavení druhé strany. 6. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů, a to emailové komunikace před uzavřením předmětných smluv a především z obsahově obdobných ujednání jak v pracovní smlouvě, tak ve smlouvě o výkonu funkce (zejména pokud jde o výši odměny, nároku na dovolenou a zákazu konkurence) dospěl k závěru, že vůle stran od počátku směřovala k existenci jediného vztahu, tedy k nahrazení vztahu založeného pracovní smlouvou vztahem ze smlouvy o výkonu funkce. V řízení bylo prokázáno, že účastníci neměli v úmyslu založit dva vedle sebe existující vztahy, což se odrazilo i v článku 8.6. smlouvy o výkonu funkce jednatele, ve kterém byl tento úmysl deklarován slovy, že„ tato smlouva představuje úplnou dohodu stran o právech udělených touto smlouvou a povinnostech, které z této smlouvy vyplývají. Tato smlouva nahradí po nabytí účinnosti všechny dosavadní ústně nebo písemně uzavřené smlouvy nebo dohody“. 7. Obvodní soud se neztotožnil s argumentem žalobce, že na pokračování pracovního poměru ukazuje skutečnost, že i po [datum] mu byla vyplácena čistá mzda, tedy po odečtu odvodů na sociální a zdravotní pojištění a zálohy na daň z příjmu, neboť i příjmy za práci jednatelů s. r. o. jsou příjmem ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tedy jednatel se považuje za zaměstnance ve smyslu citovaného zákona a s. r. o. za zaměstnavatele. Žalobce se navíc začal domáhat vyplacení odměny za výkon funkce jednatele společnosti až po několika měsících od jejího vzniku a nikoliv ihned po prvním výplatním termínu resp. po výplatním termínu za měsíc duben, kdy muselo být nejpozději zřejmé, že obdržel v jeho očích pouze polovinu očekávaných příjmů a nikoli vyčkávat uplynutí doby, na kterou byl původně pracovní poměr sjednán, tak aby se uplatnila zákonná fikce sjednání na dobu neurčitou. 8. Soud prvního stupně dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 27 Cdo 3443/2018, ve kterém se dovolací soud zabýval otázkou možného souběhu funkcí jednatele a zaměstnance, resp. podmínkami takového souběhu. Přestane-li vedoucí zaměstnanec po dohodě se svým zaměstnavatelem vykonávat práci podle pracovní smlouvy ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, podle uzavřené pracovní smlouvy, a začne-li vykonávat tytéž činnosti (jež dosud vykonával podle pracovní smlouvy) z titulu výkonu funkce člena statutárního orgánu zaměstnavatele, pak neuzavřou-li strany jinou dohodu – je na místě vycházet z toho, že se (konkludentně) dohodly na ukončení pracovního poměru. Činnost, kterou člen statutárního orgánu vykonává z titulu výkonu funkce člena tohoto orgánu (protože spadá do náplně této funkce), nemůže tento člen vykonávat současně jako závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. 9. Žalobce neprokázal, že pracovní činnosti, které vykonával v rámci poměru založeného pracovní smlouvou ze dne [datum] a které vykonával na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele, byly rozdílné a nijak se nepřekrývaly. Všechny činnosti, které žalobce vykonával na základě pracovní smlouvy, byly tzv. řídícími činnostmi, které spadají pod obchodní vedení společnosti, jež přísluší jednateli [příjmení] vedení není zákonem výslovně definováno, nicméně rozumí se jím organizování a řízení podnikatelské činnosti společnosti, včetně rozhodování o jejích podnikatelských záměrech. Ke shodnému závěru dospěl i Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 73 Cm 66/2020. 10. Obvodní soud uzavřel, že pracovní poměr založený smlouvou ze dne [datum] skončil konkludentní dohodou ke dni předcházejícímu vzniku funkce jednatele tedy k [datum]. Jelikož pracovní poměr v měsíci červnu a červenci 2020 již netrval, nemohl žalobci vzniknout nárok na mzdu za práci vykonanou na jeho podkladě. Nalézací soud ještě doplnil, že tentýž pracovní poměr nemůže dvakrát po sobě účinně skončit. Proto výpověď daná žalobci žalovanou dne [datum] nevyvolala právní následky v podobě skončení pracovního poměru a ani v podobě vzniku nároku na odstupné, jak se jej žalobce domáhal, neboť pracovní poměr, který na jejím základě měl skončit, skončil již ke dni [datum]. Žalobu proto soud prvního stupně jako nedůvodnou zamítl a úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. 11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal v něm, že soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem, podstatným pro posouzení věci. Obvodní soud neprovedl celou řadu žalobcem navržených důkazů a odhlédl od své povinnosti, stanovené mu § 556 odst. 2 o. z., že při výkladu projevu vůle musí přihlédnout i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o