30 CO 391/2021-778 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. nepřipustil rozšíření žaloby navrhované žalobkyní ve vyjádření ze dne [datum] o uložení povinnosti žalovanému upustit jednak od rozdílného odměňování žalobkyně spočívajícího v jejím nezařazení do platové třídy v souladu se zákonem a od nepřiznávání a neplacení žalobkyni srovnatelných pravidelných pololetních odměn oproti týmž kompetenčně a hierarchicky srovnatelným pracovníkům žalovaného, kterými jsou Ing. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení]; od nepřiznávání a neplacení srovnatelných pravidelných pololetních odměn oproti týmž pracovníkům žalovaného včetně osobního ohodnocení; od rozdílného zacházení se žalobkyní spočívajícího v nepravdivém obviňování z porušování povinností vztahujících se k jí vykonávané práci a v neposkytování srovnatelné součinnosti, tj. aktuálně dostupných informací o skutečnostech důležitých pro řádné plnění jednotlivých jí zadávaných pracovních úkolů; a od neoprávněného vyhrožování užitím pracovněprávních sankcí (dále jen„ žalobkyní popsané rozdílné zacházení“). Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. zamítl žalobu co do částky [částka]. Výrokem IV. pak uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši [částka] jako náhrady nemajetkové újmy, což odůvodňovala tím, že se jako zaměstnankyně žalovaného na pracovišti v období let 2012 – 2013 (1) stala terčem nedůvodných výtek ze strany žalovaného, (2) žalovaný jí kladl překážky v plnění pracovních povinností vydáváním protichůdných či protiprávních pokynů, vyžadováním nestandardních zpráv, žalobkyni byl přidělen pomalý počítač nevhodný pro práci, již vykonávala, (3) žalovaný jí bránil v přístupu k relevantním informacím potřebným k plnění pracovních úkolů. Dále (4) měl žalovaný žalobkyni hůře odměňovat oproti jiným srovnatelným zaměstnancům a [datum] jí měl neoprávněně doručit vytýkací dopis a odebrat osobní příplatek, čímž se plat žalobkyně snížil z [částka] na [částka]. Požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění pak žalobkyně rozdělila tak, že za nerovné zacházení z 1. z uvedených důvodů požadovala [částka], za 2. z nich [částka], za 3. z nich [částka] a za 4. z nich pak [částka]. Původně se žalobkyně žalobou domáhala i uložení povinnosti žalovanému upustit od žalobkyní popsaného rozdílného zacházení, nicméně o tomto nároku žalobkyně bylo již pravomocně rozhodnuto a tento tak není předmětem tohoto řízení. 3. Současně prvostupňový soud rozhodl o návrhu žalobkyně na změnu žaloby ze dne [datum], kterým se domáhala rozšíření žaloby o uložení povinnosti žalovanému upustit od žalobkyní popsaného rozdílného zacházení. Žalobkyně uvedla, že se tímto návrhem chce navrátit k procesní situaci založené v projednávané věci podáním žalobního návrhu ze dne [datum], což odůvodnila tím, že po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2522/19, bylo Městským soudem v [obec] rozsudkem č. j. 115 C 231/2017-164 ze dne [datum rozhodnutí], rozhodnuto, že výpověď z pracovního poměru ze dne [datum], kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná. Pracovněprávní vztah mezi účastníky projednávané věci tedy de iure i nadále trvá. 4. Soud prvního stupně poprvé o žalobě rozhodl již rozsudkem ze [datum rozhodnutí], č. j. 48 C 118/2013-263, jímž žalobu zamítl s tím, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na pozici investičního referenta, nebylo prokázáno, že by byla terčem nedůvodných výtek ze strany žalovaného, žalobkyně netvrdila a neprokázala, ve srovnání s jakými zaměstnanci jí byly odpírány informace, nebo že by jí ve srovnání s jinými zaměstnanci byly udělovány protiprávní či protichůdné pokyny, popř. že by srovnatelní zaměstnanci měli lepší výpočetní techniku, než žalobkyně. Dále soud prvního stupně v uvedeném rozsudku shledal, že žalobkyně byla v souladu se zákoníkem práce a nařízením vlády č. 564/2006 Sb. odměňována dle odbornosti a odpracovaných let, a pokud jí bylo odebráno osobní hodnocení, stalo se tak v reakci na prokázané nedostatky žalované, jako např. opakované nedodržování termínů. 5. Městský soud v Praze následně uvedený rozsudek svým rozsudkem z [datum rozhodnutí], č. j. 30 Co 145/2017-378, zčásti změnil tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovanému upustit od jednání v tam upřesněném znění a zčásti jej v zamítavém výroku ohledně požadavku na zaplacení částky [částka] potvrdil. Učinil tak po odstranění vad žaloby v průběhu odvolacího řízení, jímž bylo postaveno najisto, že žalobkyně se nedomáhá upuštění od diskriminace a přiměřeného zadostiučinění za ni, ale upuštění od porušování zásady rovného zacházení a přiměřeného zadostiučinění za něj, a to ze 4 shora popsaných důvodů (okruhů důvodů). V této souvislosti odvolací soud připomněl, že zásada rovného zacházení v pracovním právu obecně ukládá zaměstnavateli povinnost zacházet se zaměstnanci rovným způsobem, zákaz diskriminace se vztahuje k odlišnému zacházení z taxativně vyjmenovaných diskriminačních důvodů. Dále pak odvolací soud podobně jako soud prvního stupně shledal, že žalobkyně (1) neprokázala nerovné zacházení spočívající v nedůvodném pronásledování spočívajícím v neoprávněných a nedůvodných výtkách, výhradách, vyhrožování finančními postihy a výpovědí, a neuvedla ani dostatečná skutková tvrzení, aby z nich bylo možno dovozovat (2 a 3) nerovné zacházení spočívající v kladení překážek v práci, vydávání protichůdných a zavádějících pokynů a pokynů rozporných s vnitřními předpisy a vyžadování nadbytečných, nestandardních zpráv a stanovisek k postupům, nebo v bránění přístupu k informacím a neposkytování relevantních informací. Pokud se jedná o tvrzené nerovné odměňování (4), uzavřel odvolací soud, že žalobkyně v řízení netvrdila a neprokázala, že by byla odměňována hůře, než jiní pracovníci za srovnatelných podmínek – jiní pracovníci, na které žalobkyně v průběhu řízení poukazovala, totiž vykonávali práci za odlišných podmínek než žalobkyně. 6. Oba uvedené rozsudky byly následně zrušeny rozsudkem dovolacího soudu z [datum rozhodnutí], č. j. 21 Cdo 2262/2018-437, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vysvětlil, že k rozdílnému (nerovnému) zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem může dojít i v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnance nezařadí – na rozdíl od jiných zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty – do platové třídy nebo platového stupně v souladu s výše uvedenými právními předpisy, nebo naopak v případě, kdy je zaměstnanec zařazen do platové třídy a platového stupně v souladu s právními předpisy, avšak jiní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jsou zařazeni do vyšší platové třídy či platového stupně. Odvolací soud dle Nejvyššího soudu pochybil, pokud se řádně nezabýval tvrzením žalobkyně, že u žalovaného dochází k rozdílnému odměňování, které spočívá v nezařazení žalobkyně do srovnatelné platové třídy oproti vyjmenovaným kompetenčně a hierarchicky srovnatelným zaměstnancům a v neplacení srovnatelných pololetních odměn vůči týmž zaměstnancům. Pokud pak jde o zdržovací nárok, zdůraznil Nejvyšší soud, že nezbytnou podmínkou pro to, aby se zaměstnanec mohl úspěšně domáhat upuštění od porušování práv a povinností vyplývajících ze zásady rovného zacházení, je, aby toto porušování trvalo, popř. aby existovalo bezprostřední nebezpečí jeho uskutečnění či opakování v budoucnu. Domáhá-li se proto žalobkyně mimo jiné upuštění od jejího rozdílného odměňování oproti jiným zaměstnancům, měl se odvolací soud zabývat nejen tím, zda k tvrzenému nerovnému zacházení došlo v době před podáním žaloby, ale též tím, zda k němu docházelo i po podání žaloby a v době rozhodování odvolacího soudu. Okolnost, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o nerovném zacházení v období let 2012 2013, proto nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby, bylo-li by zjištěno, že k rozdílnému zacházení docházelo v pozdějším období a že v době rozhodování soudu trvalo, popř. existovalo jeho bezprostřední nebezpečí. 7. V dalším řízení soud prvního stupně doplnil dokazování a následně vydal dne [datum rozhodnutí] rozsudek č. j. 48 C 118/2013-545, kterým žalobu opětovně zamítl. Na základě skutkových zjištění, že pracovní poměr žalobkyně a žalovaného skončil ke dni [datum] výpovědí ze dne [datum], která byla žalobkyni doručena dne [datum], a že žaloba o neplatnost výpovědi byla pravomocně zamítnuta, dospěl k závěru, že„ v současné době nemůže docházet ze strany zaměstnavatele k porušování práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení (diskriminace), ani neexistuje bezprostřední nebezpečí jeho uskute