30 CO 64/2021-201 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku [částka] a kapitalizovaný úrok z prodlení [částka] (výrok I.) a zamítl žalobu ohledně částky [částka] a ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení v částce [částka] (výrok II.). Dále soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně (po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v příslušné části) domáhala zaplacení [částka] jako náhrady platu za období od [datum] do [datum] a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši [částka] vypočteného z uvedené částky jakož i z náhrady platu za období od [datum] do [datum]. Na náhradu platu měl žalobkyni vzniknout nárok poté, co byla s žalobkyní, která byla u žalované zaměstnána, sepsána neplatná dohoda o skončení pracovního poměru z [datum], a žalobkyně sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Na náhradu platu za období od [datum] do [datum] žalobkyně od žalované obdržela částku [částka]. 3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby a uváděla, že sice nerozporuje nárok žalobkyně na náhradu platu co do jeho základu, a z tohoto důvodu žalobkyni zaplatila náhradu platu za období prvních 6 měsíců. Žalovaná však nesouhlasí s celkovou výší žalobkyní požadované částky a tuto považuje za rozpornou s dobrými mravy. V této souvislosti žalovaná především navrhovala, aby odvolací soud přiměřeně snížil náhradu za období přesahující 6 měsíců. Žalovaná poukazovala na to, že důvodem, který bezprostředně vyvolal snahu o ukončení pracovního poměru žalobkyně, byl trestný čin, kterého se žalobkyně dopustila v souvislosti s výkonem zaměstnání, a že žalobkyně v roce [rok] nepožádala o přijetí do služebního poměru. Žalovaná rovněž navrhla započtení částky [částka], kterou žalobkyni vyplatila na náhradu platu od [datum] do konce [datum], tedy na období, které není předmětem řízení. 4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem o podané žalobě rozhodl tak, jak je shora uvedeno, tedy jí ohledně částky [částka] s příslušenstvím vyhověl a zamítl ji pouze ohledně částky [částka] s příslušenstvím. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku zjistil, že žalobkyně byla u žalované od [datum] zaměstnána jako zaměstnankyně pro správu daní a dohodou z [datum] byl pracovní poměr žalobkyně u žalované rozvázán. Rozsudkem Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], č. j. 21 Cdo 81/2019-279, (jímž byla změněna tam napadená rozhodnutí) byla určena neplatnost uvedené dohody o rozvázání pracovního poměru. S ohledem na tam popsané okolnosti Nejvyšší soud shledal, že vůle žalobkyně k uzavření dohody nebyla svobodná: dohoda byla uzavřena bezprostředně po více než třicetihodinovém omezení osobní svobody žalobkyně a pobytu na odboru hospodářské kriminality, s nímž bylo spojeno nenadálé zadržení žalobkyně, domovní prohlídka, prohlídka kanceláře, nutnost odevzdání osobních věcí, více než pětihodinový výslech a předvedení policejním orgánem k jednání se zástupcem žalobkyně. 5. Ohledně období po uzavření neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně [datum] prostřednictvím své zástupkyně namítla neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a uvedla, že trvá na dalším zaměstnávání. V období do [datum] byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, od [datum] do [datum] pak byla žalobkyně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání. Na podzim roku [rok] žalobkyně absolvovala rekvalifikační kurz. Od [datum] byla žalobkyně vedena jako OSVČ, působila jako spolupracující osoba svého podnikajícího manžela. Podle daňových přiznání dosahovala nižšího výdělku než u žalované. 6. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil tak, že shledal, že žalobkyni s ohledem na neplatné rozvázání pracovního poměru dohodou z [datum] vznikl nárok na náhradu platu podle § 71 ve spojení s § 69 odst. 1 zákoníku práce za období od [datum] do [datum], které je předmětem řízení (náhradu za prvních 6 měsíců po skončení pracovní neschopnosti, které žalovanému období předcházely, již žalovaná žalobkyni zaplatila). Soud prvního stupně se podrobně zabýval návrhem žalované na přiměřené snížení náhrady platu za dobu přesahující 6 měsíců ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce, tento návrh však zhodnotil jako nedůvodný. Soud prvního stupně předně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu nepovažoval za významné, zda žalobkyně vyvinula aktivitu k tomu, aby si zajistila jiné zaměstnání. Ohledně práce, kterou žalobkyně vykonávala jako OSVČ, pak soud prvního stupně shledal, že nebyla rovnocenná práci u žalované, neboť žalobkyně dosahovala podstatně nižšího příjmu oproti platu, který by žalobkyně obdržela při práci pro žalovanou. Žalovaná pak v řízení ani po poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení ohledně svého tvrzení, že žalobkyně měla konkrétní možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo výhodnějších než by měla při výkonu práce u žalované – pokud žalovaná v řízení poukazovala na nabídky práce, které byly v dané době dostupné, neměla žalovaná žádnou informaci o tom, zda byly tyto nabídky žalobkyni známy. Za nedůvodnou soud prvního stupně dále považoval námitku započtení týkající se částky vyplacené žalobkyni za únor 2014, neboť vyplacená částka nezakládá bezdůvodné obohacení žalobkyně – ačkoliv náhrada platu za dané období není předmětem řízení, žalobkyni na ni dle soudu prvního stupně vznikl nárok. Konečně se pak soud prvního stupně neztotožnil ani s námitkou žalované, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru zavinila žalovaná svým značně nestandardním jednáním o skončení pracovního poměru za podmínek popsaných v rozsudku Nejvyššího soudu, a že důvodem skončení pracovního poměru bylo jednání, pro něž byla žalobkyně [datum] obviněna, později však byla tohoto obvinění pravomocně zproštěna. Výši nároku žalobkyně za žalované období soud prvního stupně vypočetl na částku [částka], ohledně této částky proto žalobě vyhověl. 7. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání a uvedla, že jediným důvodem, proč byla žalobkyni nabídnuta dohoda o rozvázání pracovního poměru, byla skutečnost, že proti žalobkyni bylo zahájeno trestní stíhání v souvislosti s její pracovní činností (mj. pro zneužití pravomoci úřední osoby). Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], pak byla žalobkyně pravomocně odsouzena za pomoc ke zneužití pravomoci úřední osoby a byl jí uložen mj. trest zákazu činnosti – výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu 3 let. Žalované se proto jeví nejasným tvrzení soudu prvního stupně, že žalobkyně byla zproštěna obžaloby. Trestní řízení se zaměstnankyněmi žalované (včetně žalobkyně) přitom poškozovalo dobré jméno žalované, a ta tak neměla možnost zařadit žalobkyni zpět na útvar, ve kterém se dle orgánů činných v trestním řízení dopustila trestné činnosti. S převedením na jinou práci pak žalobkyně neprojevila souhlas. Podle judikatury Nejvyššího soudu je přitom náhrada mzdy nebo platu vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru přestal zaměstnanci v rozporu se zákonem přidělovat práci. Žalovaná je proto přesvědčena, že nárok uplatněný žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy. Žalované pak dle jejího názoru nelze klást k tíži, že žalobkyně jako spolupracující osoba v rámci podnikatelských aktivit svého manžela nedosahovala srovnatelného příjmu jako u žalované – jedná se o stav, který žalobkyně sama akceptovala a nesnažila se jej měnit. Není navíc zřejmé, jak soud prvního stupně zjistil, že příjmy žalobkyně byly nižší; skutkový stav v tomto směru nebyl dle názoru žalované zjištěn dostatečně, nebyl-li proveden důkaz daňovými přiznáními manžela žalobkyně [jméno] [příjmení]. Závěrem žalovaná uvedla, že protiprávní jednání žalobkyně, dosahující dokonce trestněprávní roviny, nelze bonifikovat přiznáním náhrady platu za dobu, po kterou probíhalo trestní řízení. Žalovaná z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobkyni za uplatnění moderačního práva přizná náhradu maximálně v rozsahu 22,5 %. 8. Žalobkyně v reakci na podané odvolání uvedla, že se ohrazuje vůči lživým tvrzením žalované, a připomněla, že opakovaně upozorňuje na skutečnost, že s ní byl protiprávně ukončen pracovní vztah na základě podezření ze spáchání trestného činu, pro který byla soudem zproštěna. Žalobkyně též poukázala na to, že v průběhu řízení se žalovaná vyjádřila tak, že nárok žalobkyně uznává (nezpochybňuje), a že sama žalovaná v průběhu posledního jednání navrhla, aby soud prvního stupně přiznal žalobkyni přisouzenou částku. Přesto se nyní žalovaná odvolává. Žalobkyně byla z medializované kauzy zproštěna a očištěna a byla to ona, kdo musel strpět