36 CO 298/2022-238 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že vlastníkem [značka automobilu], [VIN kód], je žalobkyně (výrok I), dále zamítl žalobu na vydání [značka automobilu], [VIN kód], žalobkyni (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k [značka automobilu], [VIN kód] (dále jen„ předmětné vozidlo“), a dále jeho vydání. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne [datum] písemnou kupní smlouvu, kterou žalobkyně žalované předmětné vozidlo prodala za [částka], žalovaná vozidlo převzala dne [datum], avšak kupní cenu neuhradila, proto na ni nepřešlo vlastnické právo. Zároveň byla ovšem kupní smlouva neplatná pro zfalšování podpisu jednatele žalobkyně [jméno] [jméno]. Žalobkyně od smlouvy dne [datum] odstoupila. Jelikož žalovaná i přes předžalobní výzvu vozidlo nevrátila, nezbylo žalobkyni než se domáhat vydání vozidla a dále vydání bezdůvodného obohacení za jeho neoprávněné užívání (což je však předmětem jiného soudního řízení). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala žalobkyně v tom, že žalovaná je zapsána jako„ držitel a vlastník“ v evidenci vozidel a technickém průkazu, přičemž na základě vyhovění žalobě bude možno dosáhnout změny údajů v registru resp. v technickém průkazu. Zároveň uvedla, že rozhodnutí o požadovaném určení vytvoří právní základ, který může vést k odvrácení sporu o vydání věci. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Žalovaná se žalobkyní nikdy žádnou smlouvu neuzavřela. Vozidlo převzala od svého tehdejšího přítele [jméno] [jméno] dne [datum], koupila je od něho na základě ústní kupní smlouvy ze dne [datum] za [částka], kupní cenu mu zaplatila zčásti započtením vzájemné pohledávky (ve výši [částka]), zčásti v hotovosti (ve výši [částka]), avšak nemá o tom žádné potvrzení. Dne 5. nebo [datum] se s [jméno] [jméno] rozešla. Dále uvedla, že [datum] opustila území [země], přičemž předmětné vozidlo bylo v době její nepřítomnosti přibližně mezi [datum] a [datum] odcizeno a posléze dne [datum] převedeno na jinou osobu a vyvezeno do Rumunska. Na místě odcizeného vozidla byla nalezena listina, z níž plyne, že vozidlo bylo odcizeno za přičinění žalobkyně. Uvedla, že s vozidlem nedisponuje, tudíž je nemůže žalobkyni vydat. 4. Soud prvního stupně popsal podrobně svá skutková zjištění v bodech 6 až 15 napadeného rozsudku. Odvolací soud na tato skutková zjištění pro stručnost odkazuje a z těchto skutkových zjištění vychází. Soud prvního stupně pak závěr o zjištěném skutkovém stavu shrnul v bodě 22 napadeného rozsudku tak, že žalobkyně předmětné vozidlo koupila od [jméno] [příjmení] – [anonymizována dvě slova] za [částka] v [anonymizováno] [rok]. Mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k ujednání kupní smlouvy, kterou by žalobkyně vozidlo prodala žalované. Žalovaná vozidlo v [anonymizováno] [rok] převzala za pomoci [jméno] [jméno], avšak posléze jí bylo jím odňato a v současnosti je nemá ve své moci. Žalovaná byla v minulosti (od června do září [rok]) zapsána jako vlastník předmětného vozidla v osvědčení o registraci vozidla (technickém průkazu), avšak v současnosti tomu tak již není. 5. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a [ustanovení pr. předpisu]“). Ve vztahu k určovací žalobě se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu, tedy tím, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že je vlastníkem předmětného vozidla, a to vůči žalované, neboť pravomocný rozsudek, kterým by její žalobě bylo vyhověno, by působil jen vůči účastníkům nynějšího řízení; vůči třetím osobám by byl nezávazný. Uvedl, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez požadovaného určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je žalobce účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Vzhledem ke skutkovému závěru, že mezi účastníky předmětného řízení nebyla žádná kupní ani jiná smlouva uzavřena, a žalovaná má vůči žalobkyni z hlediska určování vlastnického práva žalobkyně stejné postavení jako jakákoli třetí osoba, se kterou nebyl navázán žádný smluvní vztah, tento naléhavý právní zájem neshledal. Tento závěr odůvodnil dále tím, že vzhledem k tomu, že v řízení vyšlo najevo, že žalovaná vozidlo ve své moci nemá, nelze naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyvozovat ani z toho, že by snad žaloba směřovala vůči tomu, kdo má spornou věc u sebe. Argument žalobkyně obsažený v žalobě, že by se požadovaným určením vytvořil„ právní základ, který by mohl účastníky vést k odvrácení např. sporu o vydání věci“, je zjevně nepřiléhavý v situaci, kdy se žalobkyně toutéž žalobou právě vydání věci domáhala. Nedůvodným shledal i argument žalobkyně, že naléhavý právní zájem zakládá, že žalovaná je zapsána jako vlastník vozidla v evidenci vozidel resp. technickém průkazu. Především v řízení vyšlo najevo, že tomu tak není, neboť od září [rok] již žalovaná jako vlastník vozidla v evidenci nefiguruje. Nadto ovšem nelze opomenout, že evidence vozidel nemá charakter veřejného seznamu typu katastru nemovitostí, ohledně něhož může mít rozsudek o určení vlastnického práva význam jako vkladová listina. 6. Ve vztahu k nároku na vydání věci uvedl, že jelikož v řízení vyšlo najevo, že žalovaná vozidlo ve své moci nemá, tudíž je nezadržuje, nemůže být žaloba na vydání věci vůči ní úspěšná, a proto ji v této části též zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl pak dle § 142 odst. 1 (a contrario), když žalovaná výslovně náhradu nákladů řízení nepožadovala. 7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. V něm namítala nedostatečné odůvodnění rozsudku. Soudu prvního stupně vytkla, že nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a jí označeným důkazům, neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav a že jeho řízení bylo stiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, věc též nesprávně právně posoudil. Žalobkyně v obecné rovině argumentovala, že byla porušena zásada o zákazu odepření práva, neboť ona jediná předložila smlouvu o převodu vlastnictví. Nesouhlasila s posouzením otázky naléhavého právního zájmu. Nesouhlasila také s tím, že soud prvního stupně rozhodoval podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku. Zde odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; případně aby jej změnil tak, že žalobě vyhoví. 8. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání za splnění podmínek § 214 odst. 3 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 10. Soud prvního stupně procesně správným postupem dostatečně zjistil skutkový stav, odvolací soud proto z jeho skutkových zjištění vychází, jak bylo již výše konstatováno. Tento skutkový stav soud prvního stupně i správně právně posoudil. Odvolací soud se proto se správnými právními závěry soudu prvního stupně zcela ztotožňuje a též na ně plně odkazuje. 11. Pokud jde odvolací námitky formulované převážně v obecné rovině, tyto je třeba odmítnout. 12. Odvolací soud primárně nemá za to, že by bylo rozhodnutí soudu prvního stupně nedostatečně odůvodněno. Rozsudek soudu prvního stupně splňuje veškeré náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Navíc dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (což však není předmětný případ – poznámka odvolacího soudu), není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). 13. Odvolací soud k tomu dodává, že skutečně není rozhodující, že samotné právní hodnocení v napadeném rozsudku je jen v několika odstavcích v porovnání k popisu zjištěného skutkového stavu, když věc nebyla právně složitá co do množství otázek, které by musely být řešeny. Soud prvního stupně v bodě 4. napadeného rozsudku uvedl, jaké otázky považoval za stěžejní (zda vůbec žalobkyně předmětné vozidlo nabyla, zda mezi stranami sporu následně došlo k ujednání nějaké smlouvy a zda má žalovaná předmětné vozidlo stále u sebe). K těmto otázkám v průběhu řízení i za pomoci výzev dle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů prováděl dokazování. Důkazy vyhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. Soud prvního stupně s ohledem na tvrzení žalobkyně, že kupní smlouva mez