39 CO 320/2022-117 — Městský soud v Praze

1. Výrokem I. shora označeného rozsudku uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem ve výši 21,9 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši [částka]. Výrokem III. soud prvního stupně přiznal opatrovníkovi odměnu ve výši [částka]. 2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení shora uvedené částky, jíž se domáhala s odůvodněním, že původní věřitel předmětné pohledávky, společnost [právnická osoba], s žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o povoleném debetu, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky [částka] ve formě kontokorentního úvěru. Nedílnou součástí smlouvy se dle tvrzení žalobkyně, stal soubor obchodních podmínek původního věřitele, sazebníku poplatků. Dále ve smlouvě byla dohodnuta výše smluvního úroku 21,9 %. Žalovaný se zavázal v předmětné smlouvě poskytnuté peněžní prostředky, spolu s úroky a poplatky uhradit zpět, což neučinil a dluží tak částku [částka] dlužné jistiny a částku [částka] zkapitalizovaných smluvních úroků, které byly připsány k jistině. Dále soud prvního stupně shrnul zjištěný skutkový stav. Žalovaný s původním věřitelem uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky [částka] ve formě kontokorentního úvěru, výše sazby úroku činila 21,9 % (smlouva o úvěru ze dne [datum], všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]). Žalovaný čerpal částku [částka] (výpis z osobního účtu vedeného na jméno žalovaného). Žalovaný dluží žalobci částku [částka] na zkapitalizovaných úrocích (výpis z osobního účtu č. [bankovní účet], vedeného na jméno žalovaného). Žalobkyně se stala věřitelem předmětné pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] (smlouva spolu se seznamem postupovaných pohledávek, oznámení původního věřitele). Soud prvního stupně dále věc právně hodnotil. Dovodil, že právní poměry mezi žalobkyní a žalovaným se řídí ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení požádán. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj závazek nesplnil, soud prvního stupně žalobě vyhověl. 3. Výrok II. o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. „2“ o. s. ř. Žalobkyně byla plně úspěšná, přiznal jí proto plnou náhradu nákladů řízení za první tři úkony (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby) podle ust. § 14b a. t. po [částka], 3 náhrady hotových výdajů po [částka], za další dva úkony (sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání) 2 x [částka] a za dvě náhrady hotových výdajů 2 x [částka], s náhradou za 21 % DPH [částka] a s připočtením zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] celkem [částka]. 4. Stran výroku III. uvedl, že odměna opatrovníka činí [částka] za úkon právní služby dle § 9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhrada hotových výdajů [částka] za úkon právní služby. V řízení opatrovník učinil celkem 3 úkony právní služby (převzetí a příprava, podání odvolání, účast u jednání). S náhradou za 21 % DPH jde o [částka]. 5. Podáním ze dne [datum] se proti výrokům I. a II. rozsudku odvolal opatrovník jménem žalovaného a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Podle něho by mělo být přezkoumáno, zda soud prvního stupně úplně zjistil skutkový stav věci a provedl důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, zda dospěl ke správným skutkovým zjištěním a správnému právnímu posouzení. Uvedl, že odvolání je podáváno z právní opatrnosti, neboť se opatrovníkovi doposud nepodařilo s žalovaným spojit a žalovaný se k tomu nijak nevyjádřil. Nelze proto jednoznačně uzavřít, že by bylo odvolání zjevně bezdůvodné. 6. Podáním ze dne [datum] se k odvolání vyjádřila žalobkyně. S napadeným rozsudkem se ztotožnila. Nárok byl dostatečně prokázán a rozhodnutí soudu prvního stupně logicky odůvodněno. K odvolacím námitkám se dle žalobkyně nelze vyjádřit, neboť byly vzneseny jen v obecné rovině. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., způsobem vyplývajícím z ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. 8. Odvolací soud předesílá, že mezinárodní příslušnost soudu České republiky je dána. Žalovaný je občanem Slovenské republiky, tj. státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie. Proto je namístě při posuzování mezinárodní soudní příslušnosti postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání, a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení“). Tato evropská právní úprava je založena na zásadě, podle níž lze státního příslušníka jednoho členského státu žalovat v jiném členském státě Evropské unie, má-li zde bydliště nebo za splnění dalších kritérií. Státní příslušnost takové osoby tedy není rozhodná. Právo Evropské unie o soudní příslušnosti bude mít v tomto případě aplikační přednost před kolizními normami, stanovenými zákonem [číslo] o mezinárodním právu soukromém (k tomu srov. rovněž ustanovení § 2 citovaného zákona). Není zde přitom ani mezinárodní smlouva, která by otázku mezinárodní příslušnosti českých a slovenských soudů upravovala. Z článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení plyne, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. V daném případě je předmětem sporu částka poskytnutá žalovanému bankou sídlící v České republice, a to na základě smlouvy o úvěru. [obec] plnění závazku se proto nacházelo v České republice Smlouva se řídí právním řádem České republiky dle čl. 3 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady, ([příjmení]) [číslo] o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, neboť si to účastníci v bodě v části III. bod 17 všeobecných obchodních podmínek sjednali. 9. Stran opatrovníkovy námitky, podle níž se mu nedaří kontaktovat žalovaného a v důsledku toho nezná jeho stanovisko k předmětnému rozsudku, odvolací soud předně konstatuje, že účelem institutu opatrovnictví osoby neznámého pobytu je zajistit ochranu práv účastníka, který se o svém účastenství v řízení nemůže relevantně dozvědět. Jakkoli je zcela namístě, aby se opatrovník pokusil zastoupeného vyhledávat a kontaktovat jej, zůstává povinností opatrovníka hájit zájmy účastníka bez ohledu na to, zda je opatrovníkovi známo jeho procesní stanovisko (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 4/19, dostupný z [webová adresa]). Nedostupnost zastoupeného účastníka je tedy podstatou opatrovnictví účastníka neznámého pobytu. Tato námitka coby odvolací důvod proto nemůže před odvolacím soudem obstát. 10. Odvolací soud dále zkoumal správnost napadeného rozsudku (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Shledal, že soud prvního stupně vyšel ze správných skutkových zjištění a věc správně posoudil i po právní stránce. Předmětem řízení je dlužná částka, čerpaná žalovaným na základě úvěrové smlouvy o povoleném debetu, kterou žalovaný uzavřel podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku. 11. Nelze přehlédnout, že soud prvního stupně některé okolnosti, opodstatňující důvodnost nároku, opomněl ve vyhotovení rozsudku zmínit. V tomto ohledu je namístě, aby tento nedostatek napravil alespoň odvolací soud (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, dostupný z [webová adresa]). V řízení před soudem prvního stupně bylo bezpečně prokázáno, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně - bankou [právnická osoba] smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu. Ze smlouvy plyne, že maximální výše povoleného debetu činí částku ve výši [částka]. Z výpisu z povoleného debetu za období od 10. 6. až [datum], který byl k důkazu čten před soudem prvního stupně, vyplývá, že žalovaný dlužil na jistině částku [částka] a na smluvních úrocích za toto období celkově částku [částka]. Žalovaný neudržoval na běžném účtu objem prostředků, k němuž se zavázal ve smlouvě o úvěru (resp. v čl. 6 produktových podmínek, jež jsou její součástí). Vzhledem k tomu právní předchůdkyně žalobkyně využila svého oprávnění ve smyslu čl. 8 písm. a) produktových podmínek a celý dluh zesplatnila prohlášením ze dne [datum],