54 CO 106/2022-77 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaný je povinen na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II). 2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] která byla účastníky uzavřena dne [datum]. V žalobě bylo uvedeno, že na základě předmětné smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], který však žalovaný řádně nesplácel, a poté, co žalobkyně využila svého práva prohlásit úvěr za celý splatný, vznikla žalovanému jednak povinnost doplatit žalobkyni na jistinu úvěru (sestávající z výše poskytnutého úvěru navýšeného o sjednané náklady spotřebitelského úvěru v souhrnné výši [částka]) částku [částka] a dále ještě povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši [částka] související s jeho prodlením s úhradou dlužné částky za uplynulé období, konkrétně za dobu od [datum] do [datum]. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně spolu s žalovaným dne [datum] podepsala smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit spolu s náklady úvěru sestávajícími z úroků z úvěru ve výši [částka] a úplaty za poskytnutí úvěru ve výši [částka] v celkem 13 pravidelných měsíčních splátkách po [částka]. První splátka byla splatná do 30 dnů od uzavření smlouvy a další splátky vždy do 30 dnů od splatnosti předchozí splátky. Pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru byla sjednána povinnost žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení a kromě toho ještě povinnost k úhradě zákonného úroku z prodlení. Žalovaný svému závazku řádně splácet čerpaný úvěr nedostál, když počínaje dnem [datum] přestal sjednané splátky hradit a na úhradu zmíněného dluhu tak žalobkyni zaplatil pouze částku [částka]. Na tom se nic nezměnilo ani poté, co byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky formou předžalobní upomínky žalobkyně ze dne [datum]. 4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem na hmotněprávní úpravu smlouvy o úvěru zakotvenou v ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), shledal předmětnou smlouvu o úvěru platnou a žalobou nárokovaný požadavek zcela oprávněným, tedy nejen co do požadované jistiny, ale i úroku z prodlení a smluvní pokuty sjednané účastníky pro případ prodlení s řádným splácením úvěru. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka]. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání s poukazem na to, že kromě požadavku žalobkyně na zaplacení nedoplatku jistiny úvěru ve výši [částka] považuje zbytek žalobkyní uplatněného nároku za nedůvodný. Žalovaný je přesvědčen o tom, že postupoval-li by soud prvního stupně v souladu s hmotněprávní úpravou spotřebitelského úvěru zakotvenou v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, musel by předmětnou úvěrovou smlouvu shledat absolutně neplatnou z důvodu porušení povinnosti žalobkyně náležitě posoudit jeho schopnost splácet sjednaný spotřebitelský úvěr. Připomněl, že ze zákona plyne povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr s náležitou odbornou péčí. Žalobkyně však uvedeným způsobem nepostupovala, neboť v posuzovaném případě vycházela pouze z informací, které jí sám poskytl. V dané souvislosti bylo přitom judikováno, že je nezbytné, aby i sama úvěrující společnost prostřednictvím náhledu do veřejně přístupných databází informace o způsobilosti dlužníka dluh splácet sama zjišťovala a ověřovala a že pokud uvedenou povinnost nesplní, je třeba bez dalšího úvěrovou smlouvu považovat za absolutně neplatnou. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud v odvoláním dotčeném rozsahu, tedy vyjma jeho povinnosti k úhradě jistiny ve výši [částka], změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve zbylém rozsahu bude žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 6. Žalobkyně se k odvolání žalovaného věcně nevyjádřila. Sdělila pouze, že souhlasí s projednáním žalovaným podaného odvolání v její nepřítomnosti, a pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že by z její strany bylo třeba cokoliv dalšího doložit, deklarovala ochotu učinit tak obratem. 7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadenou část rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal věc v nepřítomnosti řádně předvolané žalobkyně, která výslovně souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, a na podkladě zopakování dokazování listinnými důkazy, jimiž provedl dokazování již soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), zjistil, - že žalobkyně v souvislosti s žalovaným uzavřenou smlouvou o úvěru [číslo] hodnotila schopnost žalovaného splácet úvěr pouze na podkladě jeho čestného prohlášení o výši měsíčních příjmů a výdajů a dalších jím doložených podkladů pro posouzení jeho bonity (viz článek VI. 3 smlouvy o úvěru [číslo]) a - že předžalobní upomínka, kterou byl žalovaný vyzván k bezodkladné úhradě dluhu plynoucího mu z předmětné smlouvy o úvěru, byla žalobkyní adresována na žalovaným ve smlouvě označenou adresu pro doručování ([ulice a číslo], [PSČ] [obec]) a že tato předžalobní upomínka byla za účelem jejího doručení žalovanému předána držiteli poštovní licence ve středu dne [datum] (viz záhlaví smlouvy o úvěru [číslo] předžalobní upomínka ze dne [datum] a potvrzení České pošty o převzetí poštovní zásilky s podacím číslem RR 2612606295F), shledal odvolání žalovaného nedůvodným jen v poměrně nepatrné části. 8. Soud prvního stupně sice postupoval správně, pokud na posouzení předmětného nároku aplikoval hmotněprávní úpravu úvěrové smlouvy plynoucí z ust. § 2395 a násl. o. z., avšak zcela opomněl přihlédnout ke zjevné spotřebitelské povaze uvedeného závazku a judikaturou Ústavního soudu v dané souvislosti dovozené povinnosti obecných soudů ex officio zkoumat, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného spotřebitele plánovaný úvěr splatit, neboť opačný přístup implikuje závěr o zásahu do základního práva spotřebitele coby slabší smluvní strany na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, který jako vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu je podle článku 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány i osoby). Ústavní soud akcentoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd., a že neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je třeba takovou úvěrovou smlouvu považovat za neplatnou (k tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]), a to pro rozpor s dobrými mravy (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 20 Cdo 2897/2021). Ustálená judikatura přitom jasně stanoví, že věřitel nedostojí povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (jeho schopnosti úvěr splácet) tehdy, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech. Zmíněná odborná péče totiž předpokládá, že ze strany věřitele budou informace získané od spotřebitele ověřeny i z jiných zdrojů, tedy kromě nahlédnutí do insolvenčního rejstříku, dále též pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u kterých došlo k prodlení (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Relevantními registry v České republice jsou registry [příjmení] zájmového sdružení právnických osob (Registr FO, Registr IČ a Pozitivní registr), Bankovní registr klientských informací [právnická osoba] - [právnická osoba] a Nebankovní registr klientských informací CNCB z. s. p. o. 9. Jelikož účastníky uzavřená úvěrová smlouva obsahuje toliko informaci o posouzení úvěruschopnosti žalovaného výhradně na podkladě informací zís