54 CO 109/2022-61 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] spolu s (zákonným) úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované doplacení náhrady nemajetkové újmy ve shora uvedené výši, která mu dle žalobních tvrzení vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [číslo] C 92/2015, které bylo zahájeno dne [datum] a pravomocně skončilo až dne [datum]. 3. Soud prvního stupně, který s odkazem na ustanovení § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání, při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [číslo] C 92/2015 - v němž se Společenství vlastníků jednotek [ulice a číslo] [obec] (dále též jen„ SVJ“) domáhalo proti žalovaným [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako členech představenstva obchodní společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], z titulu zákonného ručení zaplacení obchodní společností neuhrazených nákladů spojených s užíváním jí vlastněných bytových jednotek [číslo] [číslo] nacházejících se v budově [adresa], katastrální území Zábrdovice, obec Brno, jehož správu SVJ vykonává, a to konkrétně ve výši, která byla zmíněné obchodní společnosti uložena k úhradě pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 231 C 113/2010, kterou se však zmíněnému SVJ nepodařilo vymoci ani cestou exekuce, neboť nebyl dohledán žádný postižitelný majetek společnosti - bylo zahájeno žalobou doručenou soudu dne [datum]. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku uzavřel, že posuzované řízení trvalo 5 let a 15 dnů, neboť pravomocně skončilo až dnem [datum], kdy nabyl právní moci v daném řízení soudem prvního stupně vydaný zamítavý rozsudek. Žalobce, v posuzovaném řízení vystupující v procesním postavení 1. žalovaného, se však o probíhajícím řízení dozvěděl až dne [datum], kdy mu v uvedené věci byla doručena žaloba. Soud prvního stupně dále zjistil, že posuzovaná věc byla projednávána pouze před soudem prvního stupně, v jehož postupu bylo lze shledat řadu období nečinnosti, zejména pak v období od [datum] do [datum], tj. v rozsahu 10 a půl měsíce, od [datum] do [datum], tj. v rozsahu 14 měsíců, a od [datum] do [datum], tj. v rozsahu pěti měsíců. V posuzované věci se konala celkem dvě soudní jednání, prvé dne [datum], při kterém byla přednesena žaloba, vyjádření k žalobě, dále byly sděleny výsledky přípravy jednání, bylo dáno procesní poučení podle § 118a o. s. ř., proběhlo dokazování a řízení bylo koncentrováno a odročeno s tím, že další, v pořadí druhé jednání ve věci, se konalo dne [datum], při kterém bylo pokračováno v dokazování, následně byly předneseny závěrečné návrhy procesních stran a po nich byl vynesen předmětný zamítavý rozsudek ve věci samé. Dokazování bylo prováděno pouze listinnými důkazy. V posuzovaném řízení došlo celkem ke dvěma odročením jednání reagujícím na žalobcovu žádost. Prvá žádost byla odůvodněna převzetím právního zastoupení žalobce (v posuzovaném řízení vystupujícím v pozici 1. žalovaného) krátce před termínem nařízeného jednání a druhá žádost o odročení byla odůvodněna kolizí jednání jeho právního zástupce. V důsledku zmíněných žádostí o odročení jednání se posuzované řízení prodloužilo o celkem dva a půl měsíce. Nárok, který žalobce učinil předmětem toto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum]. Žalovaná se k uvedené žádosti vyjádřila stanoviskem ze dne [datum], v němž celkovou délku posuzovaného řízení shledala nepřiměřenou, zkonstatovala porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené době a žalobci dobrovolně přiznala a následně také řádně vyplatila finanční zadostiučinění ve výši [částka]. 4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem zejména na ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ OdpŠk“), shledal žalobcem uplatněný nárok nedůvodným. Konstatoval sice, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím samým i k judikaturou presumovanému vzniku nemajetkové újmy, když posuzované řízení bylo opakovaně postiženo průtahy a jeho celkovou délku lze po právu považovat za nepřiměřenou, avšak za situace, kdy délka odškodňovaného stavu nejistoty žalobce stran výsledku řízení trvala 4 roky a 2 měsíce (a 20 dnů) a za účelem odškodnění takto žalobci vzniklé újmy mu žalovanou byla již vyplacena peněžitá náhrada v částce [částka], soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se tak již dostalo vyššího finančního zadostiučinění, než které by sám považoval za přiměřenou okolnostem daného případu. V dané souvislosti připomněl, že podle závěrů ustálené judikatury lze za každý rok trvání řízení uvažovat o obecné výši imateriální újmy odpovídající částce [částka] za každý rok trvání takového řízení s tím, že za prvé dva roky řízení lze přiznat částku pouze v poloviční výši. Protože nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky řízení nevzniká za dobu od zahájení řízení do okamžiku, kdy se účastník dozvěděl o řízení proti němu vedeném, bylo v daném případě možné uvažovat o obecné základní výši finanční náhrady, která je výchozí pro její následnou individualizaci, odpovídající částce [částka] coby násobku délky trvání žalobcovy nejistoty ohledně výsledku řízení a uvedené paušální částky [částka] za každý rok trvání řízení, s již zmíněnou výjimkou týkající se prvých dvou let. Tuto částku by pak podle názoru soudu prvního stupně bylo namístě snížit pro složitost věci o 10 %, neboť posuzované řízení lze považovat za složitější po právní i procesní stránce, o dalších 5 % s ohledem na podíl žalobce na nepřiměřené délce řízení, neboť podle jeho názoru vinou žalobce bylo posuzované řízení prodlouženo o již zmíněných 2 a půl měsíce, a konečně o dalších 5 % pro sdílenou újmu, neboť v posuzovaném řízení byl žalobce žalován spolu s dalšími dvěma osobami. Důvody pro zvýšení předmětné obecné základní výše nemajetkové újmy soud prvního stupně neshledal. Podle jeho názoru skutečnost, že v době posuzovaného řízení byl žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze přeceňovat, a to jednak proto, že v posuzovaném řízení byl procesně zastoupen advokátem, a dále také proto, že i sám je bývalým advokátem, tudíž věděl, jak takové řízení probíhá a míra stresu u něj zákonitě musela být nižší, než u běžné populace. Soud prvního stupně taktéž neshledal důvody pro zvýšení předmětné obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy z důvodu zjištěných období nečinnosti soudu, neboť dovodil, že tato skutečnost již je dostatečně zohledněna v závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalobci by tak podle soudem prvního stupně učiněného závěru mělo být přiznáno finanční zadostiučinění v částce [částka]. Jelikož z tohoto titulu se mu od žalované dostalo finančního zadostiučinění v částce [částka], soud prvního stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy jdoucí nad rámec již přijatého peněžitého plnění, jako nedůvodnou zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka], představovanou paušalizovanou náhradou nákladů řízení, která podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., přísluší účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Domnívá se, že soud prvního stupně jednak zcela nedůvodně zkrátil odškodňovanou dobu řízení o 22 (správně 20) dnů, po které nad rámec soudem prvního stupně zvažovanou dobu 4 let a 2 měsíců trvalo období jeho nejistoty stran výsledku řízení, přičemž z žádného přepisu ani judikatury nevyplývá, že by se přiznávané odškodnění mělo poskytovat jen za každý ukončený měsíc trvání řízení, a dále se též nemůže ztotožnit se soudem prvního stupně zvoleným způsobem individualizace obecné základní výše finančního zadostiučinění. Soud prvního stupně podle jeho názoru nekriticky přejal stanovisko žalované, že předmětné řízení vykazovalo míru procesní složitosti odůvodňující redukci náhrady obecné základní výše o 10 %. Je přitom známo, že žalovaná tento argument uplatňuje paušálně, bez ohl