54 CO 295/2022-156 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), druhým výrokem zamítl žalobu co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Žalobkyně tvrdila, že nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk spočíval v porušení povinnosti vydat v přiměřené lhůtě rozhodnutí ve věci vedené nejprve u Městské části [obec a číslo], Úřadu městské části, odbor správních agend, pod sp. zn. [spisová značka] OPR/Jich, dále u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP [číslo] ODA-TAX a v navazujícím řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a o kasační stížnosti vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně uplatnila svůj nárok na náhradu škody u žalované dne [datum], žalovaná stanoviskem ze dne [datum] nárok odmítla. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že žalobkyni v důsledku vedení správního a navazujícího soudního řízení nevznikla nemajetková újma ve formě zásahu do osobnostní sféry v důsledku nejistoty o výsledku řízení. Žalobkyně byla v předmětném správním řízení uznána vinnou ze spáchání správních deliktů dle § 34e odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném ke dni [datum]; tento výsledek řízení však musel být žalobkyni od počátku řízení znám, žalobkyně si byla vědoma, že provozuje činnost naplňující znaky taxislužby vozidlem, které jako vozidlo taxislužby evidováno nebylo, což sama při kontrole dne [datum] sdělila. Postup správních orgánů žalovaná považovala za plynulý, jiné to bylo před soudy, kdy jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud nečinily úkony v řádu let. Zapojení několika orgánů veřejné moci do řešení předmětného případu ovlivnilo celkovou délku řízení. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobkyni mohla hrozit maximální pokuta [částka], měla však podporu [právnická osoba], který pokutu za ní zaplatil, žalobkyně se o řízení nijak nezajímala, od počátku ji zastupoval advokát, tak jako v typově shodných řízeních. Navíc žalobkyně svoji újmu nijak nekonkretizuje. 4. Soud prvního stupně následně ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav, který, jak je již uvedeno výše, byl mezi účastníky nesporný a odvolací soud na tato zjištění soudu prvního stupně odkazuje. Za podstatné považuje, že správní řízení bylo vůči žalobkyni zahájeno dne [datum], když dne [datum] Úřad městské části [obec a číslo] vydal oznámení o zahájení správního řízení č. j. [spisová značka] OPR/Jich, které bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. Rozhodnutím ze dne [datum] byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správních deliktů dle § 34e odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., proti němuž podala odvolání, o kterém rozhodl Magistrát hl. Prahy rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], tak, že napadené rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [spisová značka] rozhodnutí magistrátu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl napaden kasační stížností ze strany Magistrátu, Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] tak, že rozsudek Městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Opětovným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodl dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], přičemž toto rozhodnutí bylo napadeno žalobkyní kasační stížností, věc je vedena od [datum] u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka], není dosud skončena. Řízení tak v době rozhodnutí soudu prvního stupně trvalo od [datum] do [datum]. 5. Právním posouzením tohoto skutkového stavu podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 věty druhé a § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Správní řízení a navazující soudní řízení správní soud prvního stupně v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu posuzoval jako řízení jediné, na něž dopadá čl. 6 odst. Úmluvy (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], apod. zn. 30 Cdo 4351/2017). Soud prvního stupně vyšel z toho, že je odškodňována újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného. Nejistota žalobkyně ohledně výsledku trvá. Soud prvního stupně tak přistoupil k finančnímu odškodění žalobkyně, přičemž vyšel se základní částky [částka] za rok řízení (první dva roky poníženy na jednu polovinu), což představuje základní výpočet [částka]. 6. Takto stanovenou základní částku soud prvního stupně modifikoval dle kritérií uvedených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž z hlediska celkové délky řízení uzavřel, že specifika posuzovaného řízení neopodstatňují moderaci základní částky, když řízení probíhalo na více stupních správní i soudní soustavy, a to vzhledem k možnosti přezkumu vydaných rozhodnutí, což však nelze přičítat k tíži žalobkyně. Z hlediska složitosti také nebylo shledáno, že by se základní částka měla jakkoliv moderovat. Ani ohledně dalších hledisek, jako je podíl poškozené na délce řízení, či postupu orgánů veřejné moci či významu řízení pro žalobkyni nebyly shledány okolnosti, které by moderaci základní částky odůvodňovaly. Zvýšený význam posuzovaného řízení nebyl u žalobkyně zjištěn, hrozící újma ve výši sankce, která žalobkyni hrozí, není vysoká. Soud prvního stupně tak považoval jako odpovídající výši peněžitého zadostiučinění jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení částku [částka], přičemž v této výši žalobě vyhověl, včetně úroku z prodlení ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíců poté, co žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila postupem podle § 14 Odpšk. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Zároveň žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, vyšel z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a jako účelně vynaložených považoval 7 úkonů právní služby, včetně paušální náhrady hotových výdajů souvisejících s těmito úkony, vše zvýšené o 21 % daň z přidané hodnoty a zaplacený soudní poplatek. 7. Vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně napadla žalovaná včasným a přípustným odvoláním. Soudu prvního stupně je vytýkáno, že dospěl k nesprávným závěrům, že se žalobkyně po celou dobu řízení nacházela ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku a že v důsledku jeho délky žalobkyni vznikla újma. Soud nesprávně zjistil skutkový stav vzhledem ke všem žalovanou uváděným okolnostem a zejména se nevypořádal s argumentací žalované ohledně nepatrného významu řízení pro žalobkyni a v tomto směru neprovedl žalovanou navržené důkazy. Žalovaná zdůraznila, že smyslem odškodnění nepřiměřené délky řízení je kompenzace stavu nejistoty účastníka, ve kterém byl účastník po nepřiměřeně dlouhou dobu zbytečně udržován. V případě žalobkyně však o žádné nejistotě ohledně výsledku řízení hovořit nelze, žalobkyni žádná nemajetková újma nevznikla, a není tedy co odškodňovat. Zároveň žalobkyně se jednání, pro něž byla stíhána, dopustila, její obrana v řízení byla účelová a předem zjevně bezúspěšná, s ohledem na rozhodovací praxi ohledně posuzování přestupků řidičů aplikace UBER. Žalobkyně nemohla být v nejistotě ani ohledně výše uložené sankce. Již od okamžiku vydání rozhodnutí správním orgánem prvního stupně měla žalobkyně vzhledem k zásadě zákazu reformatio in peius jistotu, že ji v řízení nebude uložena sankce vyšší. Jako podstatná se jeví i skutečnost, že žalobkyně ani nehradila sankci, která ji byla uložena v přestupkovém řízení, ze svých prostředků. Úhradu ze svých prostředků žalobkyně v rámci prvoinstančního řízení jakkoliv neprokázala. Důkazní břemeno ohledně úhrady sankce z vlastních prostředků, resp. vyvrácení tvrzení žalované, že tomu tak nebylo, je podle názoru žalované na žalobkyni. Žalovaná přitom vychází z negativní důkazní teorie, resp. z teorie přenesení důkazního břemene (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3312/16). Tvrzení, že žalobkyně nehradila uloženou sankci z vlastních prostředků, je tvrzením negativní skutečnosti, které žalovaná prokázat nemůže, neboť z podstaty věci nemá a nemůže mít k dispozici potřebné důkazy či inform