54 CO 350/2020-1148 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku [částka] (výrok I) a co do částky [částka] žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II). O náhradě nákladů řízení rozhodl výrokem IX tak, že žalované uložil povinnost zaplatit na těchto straně žalující do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku [částka] (původně byli na straně žalující 4 účastníci řízení, avšak ve vztahu ke zbývajícím třem /Boženě [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], [datum narození] již bylo řízení ve věci samé pravomocně skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 C 67/2018-693, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 350/2020-1069). 2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka], která mu dle žalobních tvrzení měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce exekučního řízení vedeného proti žalobci jako jednomu ze čtyř povinných u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 28Nc 9714/2008, jež trvalo celkem 9 let a 3 měsíce. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne [datum] byl k Okresnímu soudu Praha – východ podán návrh na nařízení exekuce na majetek povinných [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], na jehož základě vydal zmíněný soud dne [datum] v řízení u něj vedeném pod sp. zn. 28 Nc 9714/2008 usnesení o nařízení exekuce na majetek povinných pro uspokojení pohledávky ve výši [částka] s 2% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno Mgr. [jméno] [příjmení]. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem 9 let a 2 měsíce, neboť ve vztahu k žalobci bylo zahájeno dne [datum] a skončilo až dne [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. Dále zjistil, vycházeje ze specifik exekučního řízení, jež vyžaduje řadu úkonů činěných exekutorem v souvislosti s pátráním po příjmech a majetcích povinných za účelem dosažení exekuce, kdy povinní uzpůsobovali své životy tak, aby exekuci nebylo možné vést a k uspokojení pohledávky oprávněného nedošlo, že posuzované řízení bylo komplikované nejen po stránce skutkové a právní, ale výrazně i po stránce procesní. Připomněl, že exekuce byla vedena důvodně, když v jejím průběhu nebyla vymožena ani částka, ohledně níž mohla být vedena, a v této části skončilo řízení dohodou účastníků. Právní zhodnocení žalobcem vznesené námitky promlčení považoval za obtížné pro potřebu řešit, zda věc posuzovat podle občanského či obchodního práva, plynutí promlčecí doby i její přerušování a dále právní úpravu konkurzu a vyrovnání za účelem posouzení vlivu účinků prohlášení konkurzu na běh promlčecí doby a splatnost pohledávek, přičemž k řadě právních otázek se vyjadřoval Nejvyšší soud a teprve jeho rozhodnutím byly některé postaveny najisto. Rovněž bylo nezbytné se zabývat otázkou aktivní legitimace oprávněného. Extrémní procesní složitost spatřoval soud prvního stupně především v tom, že žalobce zahrnoval soud v posuzovaném řízení podáními, sděleními, námitkami, listinami a nejrůznějšími návrhy v enormním množství a obsáhlosti vymykající se standardu, což mělo za následek prodloužení délky řízení, kdy obdobný negativní dopad na délku posuzovaného řízení měly též úkony dalších třech povinných (domáhajících se pro nepřiměřenou délku téhož posuzovaného řízení rovněž náhrady nemajetkové újmy, přičemž ve vztahu k nim již o této bylo pravomocně rozhodnuto). V neposlední řadě v dané souvislosti zohlednil průběh posuzovaného řízení na všech stupních soudní soustavy, kdy soud prvního stupně i soud odvolací rozhodoval opakovaně nejen o návrhu žalobce na zastavení řízení, dovolacímu soudu byla věc předložena k rozhodnutí celkem třikrát a ve věci bylo rozhodováno i soudem Ústavním. V souvislosti s předložením věci k rozhodnutí další instanci vzal prvostupňový soud v úvahu určitý objektivní časový úsek, v jehož rámci je o opravném prostředku rozhodováno a jsou zajišťovány související úřední postupy, a tuto skutečnost promítl při modifikaci základní částky odškodnění s tím, že obecně nelze klást k tíži využití procesních práv účastníků, mimo jiné v podání řádných či mimořádných opravných prostředků, avšak je zřejmé, že doba řízení se v souvislosti s nimi protáhne, což navyšuje celkovou délku řízení, aniž by to bylo možné klást k tíži žalované. Nárok, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl dle shodného tvrzení účastníků předběžně uplatněn u žalované dne [datum], přičemž uspokojen nebyl ani částečně. 4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu soud prvního stupně, zejména s odkazem na ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ OdpŠk“), uzavřel, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobce řádně splnil zákonem stanovenou podmínku pro soudní uplatnění nároku představovanou jeho předběžným uplatněním u příslušného úřadu a že s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení nelze považovat za dostatečnou formu kompenzace pouhé konstatování porušení práva. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně zabýval právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění. V této souvislosti kromě délky trvání posuzovaného řízení považoval za nutné zvlášť přihlédnout k již popsané extrémní procesní složitosti posuzovaného řízení, v rámci níž bylo třeba zohlednit mimo jiné fakt, že posuzovaná věc byla projednávána celkem na třech stupních soudní soustavy a k tomu ještě i před Ústavním soudem, jakož i ke shora vymezené skutkové a právní složitosti. S odkazem na ustálenou judikaturu, dle které je možné uvažovat o obecné výši imateriální újmy odpovídajících částce [částka] – [částka] za každý rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky řízení lze přiznat částku pouze v poloviční výši, soud prvního stupně shledal, že posuzované řízení nedosáhlo extrémní délky odůvodňující stanovení částky za jeden rok řízení jinak nežli ve výši [částka] a stanovil základní výši odškodnění nemajetkové újmy žalobce, kterou lze považovat za výchozí pro její následnou individualizaci, částkou [částka]. Tuto částku následně snížil pro zmíněnou procesní složitost o 40 % a pro skutkovou a právní složitost o dalších 30 % na konečnou výši přiměřeného zadostiučinění [částka], jež shledal odpovídajícím nemajetkové újmě způsobené žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Prvostupňový soud neopomněl zabývat se též ostatními kritérii uvedenými v §31a odst. 3 Odpšk, neshledal však, že by důvod k úpravě základní částky spočíval též v chování žalobce, které nepovažoval za obstrukční, či ve významu předmětu řízení pro žalobce, jejž považoval za standardní. V této souvislosti nepřiznal relevanci argumentaci žalobce ohledně nemožnosti nabývat majetek, když uzavřel, že žalobce byl veden snahou o co nejmenší uspokojení oprávněného za situace, kdy exekuce byla vedena důvodně, a pokud jde o zdravotní stav žalobce, v posuzovaném řízení nespatřoval výlučný důvod pro jeho zhoršení. Soud prvního stupně do základní částky nikterak nepromítl též závěr o sdílené povaze žalobci přivozené nemajetkové újmy, kdy ačkoliv shledal, že v posuzovaném řízení žalobce vystupoval jako povinný ve vzájemné shodě spolu s členy rodiny [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], [datum narození], jako dalšími povinnými, zohlednil současně odlišnosti dané u jednotlivých povinných v posuzovaném řízení, a to rozdílnost jejich aktivity v řízení, vědomosti o tomto a vlastní realizaci exekuce na jejich majetku. Ve zbylém rozsahu, tj. co do částky [částka], soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci přiznal právo na plnou náhradu všech jím účelně vynaložených nákladů řízení. 5. Rozsudek soudu prvního stupně napadly včasným a přípustným odvoláním obě procesní strany, žalobce v rozsahu celého zamítavého výroku o věci samé (výrok II) a žalovaná ohledně vyhovujícího výroku o věci samé (výrok I) a akcesorického nákladového výroku IX. 6. Městský soud v Praze k odvolání žalobce a žalované rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 54 Co 350/2020-1069 („ Rozsudek odvolacího soudu“), rozsudek soudu prvního stupně výrokem I potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé I, a změnil v zamítavém výroku II tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku [částka]; ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky [částka] napadený výrok II potvrdil (výrok II). O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl výrokem VI tak, ž