55 CO 350/2022-107 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. žalované uložil povinnost písemně se omluvit žalobkyni ve lhůtě 15 dnů doporučeným datovaným podpisem oprávněné úřední osoby a otiskem úředního razítka opatřením dopisem znění: Omluva advokátce Mgr. [jméno] [příjmení], narozené [datum]: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za [příjmení] nedůvodné, to je nezákonné trestní stíhání pro údajný přečin ublížení na zdraví, které bylo vedeno u Policie České republiky, SKPV Obvodního ředitelství Policie [obec] I, pod sp. zn. KRPA [číslo] KAP a poté u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. [spisová značka], ačkoliv se nejednalo o trestný čin, čímž bylo neoprávněně zasaženo do Vašeho osobního a profesního života a do Vašeho základního práva na ochranu osobní cti a dobré pověsti a bylo porušeno [příjmení] základní právo nebýt trestně stíhán, jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. 2. Výrokem II. Soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni [částka] spolu se zákonným úrokem. Výrokem III. žalobu o [částka] zamítl. 3. Soud založil své rozhodnutí na nesporné skutečnosti týkající se trestního stíhání žalobkyně, která v hlavním líčením, kterým byl projednáván rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 2 T 93/2019 ze dne 26. 11. 2019, byla zproštěna obžaloby. Proti usnesení se odvolal státní zástupce, na základě jeho odvolání Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 44 To 22/2020 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl o postoupení věci k projednání Úřadu městské části [obec a číslo], neboť žalovaný skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek. Řízení o přestupku vedené Úřadem městské části [obec a číslo], bylo usnesením tohoto úřadu ze dne [datum] zastaveno dle § 7 odst. 1 písm. b) zák. č. 251/2016 Sb., neboť odpovědnost za přestupek zanikla dnem [datum], protože věc v zákonné lhůtě projednána nebyla. Trestní řízení proti žalobkyni bylo uvedeno pro jednání, kterého se měla dopustit tak, že jinému v úmyslu ublížit mu na zdraví napadla poškozeného [příjmení] [jméno] [jméno], poté, kdy on si vzal do ruky svůj mobilní telefon za účelem pořízení fotodokumentace tak, že k němu přistoupila, chytila ho oběma rukama za palec pravé ruky a škubla jím, čímž mu způsobila zlomeninu báze proximálního článku palce pravé ruky s posunem úlomků, toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a léčení po dobu pěti týdnů. Poškozený byl omezen v úchopové funkci palce pravé dominantní ruky při běžných činnostech, stejně jako i držení a psaní po dobu několika týdnů. K jednání došlo při místním ohledání dne [datum] ke škodě advokáta Mgr. Ing. [jméno] [jméno]. 4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil dle § 1 odst. 1, § 5, § 31a odst. 1, 2 zák. č. 82/1998 Sb., dále podle Listiny základních práv a svobod článku 8 a 10. Žalobkyně se na žalovanou obrátila dle § 14 zák. [číslo] dne [datum] a uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy a finančního zadostiučinění ve výši [částka]. Žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, přesto žalobkyně podala žalobu, kde požadovala omluvu a finanční satisfakci. Dle § 118a o. s. ř. byla soudem vyzvána žalobkyně, aby tvrdila prokázanou újmu, která by odůvodňovala přiznání jiného zadostiučinění, než konstatování, že k porušení práva došlo a omluvy. Soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva není postačující morální satisfakcí, že přiznání omluvy je zcela na místě a text omluvy koresponduje s popsaným skutkovým dějem a je přiléhavý a dostačující. Takovouto formu satisfakce neshledal za postačující. Po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že je namístě žalobkyni přiznat finanční satisfakci ve výši [částka]. Vyšel z toho, že žalobkyně je dlouholetou advokátkou, která má a musí mít čistý morální a profesní kredit. Tento byl zpochybněn tím, že na ni bylo podáno trestní oznámení, probíhala řada výslechů na policii, hlavní líčení u Obvodního soudu pro Prahu 1 a u Městského soudu v Praze. Soudu je známo, že na elektronických deskách u soudu jsou vedena jména obžalovaných. V případě, že jméno žalobkyně takto bylo zveřejněno, byla dotazována různými osobami, co se vlastně stalo, zda je tam jako advokátka nebo obžalovaná. Své klienty informovala o tom, že je proti ní zahájeno trestní stíhání a může být vedeno řízení o pozastavení výkonu funkce advokátky. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že klienti, kteří byli jejími dlouholetými klienty (i jiní) jí vypověděli plnou moc, ovšem jen přechodně, a poté se k ní vrátili. Žalobkyně začala pochybovat o smyslu své práce, o smyslu práce policie, justice, a poté dospěla k závěru, že svoji kariéru ukončí. Prokázala, že se i nadále účastní schůzek a jednání spolku [příjmení], který se zabývá spory ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., tedy potencionálními nezákonnými rozhodnutími nebo nesprávným úředním postupem. V tomto spolku působí jako poradkyně. V případě, že je třeba podat ve věcech dovolání k Nejvyššímu soudu, činí i toto zcela bezplatně. 5. Nárok uplatněný o dalších [částka] soud jako důvodným neshledal. 6. Proti rozsudku výroku I., a výroku o náhradě nákladů řízení žalovaná podala včas odvolání. Soudu vytýkala nesprávná skutková zjištění, neboť to, že profesní i morální kredit žalobkyně byl zpochybněn, nevyplývá z provedeného dokazování. Ve věci vyslechnutí svědci nikterak profesní ani morální kredit žalované (myšleno zřejmě žalobkyně) nezpochybnili, a to ani v době nezákonného trestního stíhání. Naopak o ní všichni hovořili s patřičným respektem, když například svědek [příjmení] výslovně uvedl, že ve spolku [příjmení] si jí váží, váží si jejího morálního kreditu, a dokonce jí nabízeli členství, což ona odmítla, neboť si chtěla uchovat nezávislost jako advokátka. Rozporovaný skutkový závěr nelze vyvodit ani z účastnické výpovědi žalobkyně, která sama výslovně uvedla pouze narušení vztahů se svými klienty, případně z její strany nepříjemně vnímané jednání na zasedání představenstva České advokátní komory, ovšem zpochybnění procesního ani morálního kreditu neuvedla. Vyslovila i nesouhlas se závěrem soudu, že„ došlo objektivně k dehonestaci žalobkyně před profesní veřejností“. Představenstvo České advokátní komory je tvořeno právními profesionály, kteří jak po teoretické, tak praktické stránce jsou náležitě seznámeni s trestním řízením a je jim dobře známa presumpce neviny a nutnost jejího dodržování. Ostatně výkon advokacie žalobkyni pozastaven nebyl. Tento postoj představenstva České advokátní komory, které postupovalo dle § 9 odst. 2 písm. a) zák. č. 89/1996 Sb., uzavřel, že předmětný trestný čin spáchán nebyl, že další výkon advokacie ze strany žalobkyně neohrožuje důvěru v řádný další výkon advokacie. To jasně deklaruje, že o profesním odsudku žalobkyně v očích členů představenstva České advokátní komory nemůže být řeč. Jediným důkazem, který by mohl prokázat její profesní dehonestaci, vyplýval pouze z její účastnické výpovědi, kde sice uvedla, že informování klientů o jejím trestním stíhání jí bylo nepříjemné a že několik jejích dlouhodobých klientů jí dočasně vypovědělo plnou moc. Na základě takovýchto tvrzení však nelze uzavřít skutkový závěr o její dehonestaci, zvláště v situaci, kdy zůstává pouze v rovině jejího vlastního tvrzení bez podpory dalších důkazů. Žalobkyně ani nespecifikovala dotyčné klienty, u nichž k dočasnému vypovězení plné moci mělo dojít. [jméno] uvedla, že důvod, proč jí byla plná moc vypovězena, nebyl uveden. Rovněž tak zůstalo pouze v rovině tvrzení jejího vlastního, že„ trpěla nespavostí, bolestmi hlavy a psychickými problémy“, takovéto tvrzení nebylo podloženo např. lékařskými zprávami. Nebyla tak prokázána příčinná souvislost daných problémů s předmětným nezákonným trestním stíháním. 7. Dle žalované peněžité zadostiučinění ve smyslu § 31a zák. č. 82/1998 Sb. nemělo být žalobkyni vůbec přiznáno. V tomto žalovaná odkázala na judikaturu NS ČR např. sp. zn. 30 Cdo 2830/2011. Za daný údajný trestný čin žalobkyni hrozil maximálně trest odnětí svobody ve výši tří let. Trestním příkazem vydaným již zhruba 2,5 měsíce po zahájení trestního stíhání jí byl uložen pouze peněžitý trest ve výši [částka] s náhradním trestem odnětí svobody v délce šesti měsíců. Pokud žalobkyně v řízení uváděla své obavy o nemožnost úhrady peněžitého trestu a s tím spojené riziko výkonu náhradního trestu odnětí svobody, žalovaná uvedla, že má značné pochybnosti o tom, že by daná částka byla pro žalobkyni jako osobu aktivně vykonávající advokacii, a to i v době trestního stíhání, nad její finanční možnosti. Žalobkyně ani nedoložila žádné důkazy, které by dokládaly její finanční situaci znemožňující plnění peněžitého trestu. Podtrhla, že celková délka trestního stíhání činila pouhých sedm měsíců, což vzhledem k povaze věci nelze považovat za jakkoliv nepřiměřené. Opakovala, že dle ní již učiněné konstatování porušení práva v poměrech k posuzované věci je zcela dostatečné. Poukázala i na to, že soud při svém rozhodnutí vůbec nepřihlédl k tomu, že v rámci trestního řízení a ani n