55 CO 409/2021-86 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o tomto doplňujícím rozsudku (výrok III.). 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného Ředitelstvím služby cizinecké policie, náměstka policejního prezidenta pro vnější službu a Městského soudu v Praze. V tomto řízení bylo rozhodováno o žádosti žalobce o poskytnutí služebního příjmu za nařízenou práci přesčas v roce 2011 a 2012, řízení bylo zahájeno dne [datum], rozhodnutím služebního funkcionáře ze dne [datum], [číslo] byla žádost zamítnuta, odvolání žalobce bylo rozhodnutím ze dne 27. 4. 2016, č. j. PPR35371-11/ČJ-2014-990131 zamítnuto. Následné řízení u soudu bylo zahájeno [datum], rozsudkem ze dne [datum] bylo žalobě vyhověno, napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena služebnímu funkcionáři k dalšímu řízení. Řízení dosud nebylo skončeno, nicméně žalobce již pociťoval újmu vzniklými průtahy v řízení. Žádal odškodnění za dobu od [datum] do [datum] s tím, že řízení pro něj mělo velký význam s ohledem na to, že se jednalo o peněžní nároky s příslušenstvím. 3. Žalovaná navrhla konstatování porušení práva, tuto satisfakci považovala za dostačující s tím, že řízení mělo pro žalobce nízký význam, bylo složité s ohledem na velké množství podaných žádostí. Žalobce se domáhal proplacení výkonu služby přesčas způsobem, který zákon neupravuje, bylo třeba vyhodnotit rozsáhlý podkladový materiál, z jakých důvodů a za jakých podmínek byla služba přesčas vykonávána, řízení mělo pro žalobce nízký význam, když pravidelně pobíral služební příjem. 4. Soud I. stupně vycházel z nesporných tvrzení účastníků ohledně průběhu posuzovaných řízení, který podrobně popsal v odst. 5 odůvodnění rozsudku, a dospěl k závěru, že řízení bylo u orgánu cizinecké policie zahájeno [datum], zamítavé rozhodnutí bylo po získání podkladových materiálů vydáno [datum], žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání dne [datum], [datum] bylo odvolání postoupeno odvolacímu orgánu a [datum] bylo rozhodnutím prvního náměstka policejního prezidia odvolání zamítnuto. Dne [datum] podal žalobce správní žalobu, o níž soud rozhodl rozsudkem z [datum]. Žalobce [datum] uplatnil opatření proti nečinnosti, které ministr vnitra [datum] shledal důvodným a vydal příkaz k učinění opatření proti nečinnosti. V rámci projednání věci před soudem žalobce uplatnil dne [datum] stížnost na průtahy v řízení, přičemž jeho stížnost byla vyhodnocena jako důvodná. [příjmení] rozhodnutí bylo odvolacím orgánem cizinecké policie vydáno [datum], kdy bylo žalobci vyhověno co do odměny za 134 přesčasových hodin a přiznána mzda [částka] a úroky z každé dílčí dlužné částky. Řízení před orgány cizinecké policie tak trvalo od [datum] do [datum], tj. 2 roky, navazující řízení před správním soudem pak od [datum] do [datum], tj. 3 roky a 3 měsíce a řízení následně bylo skončeno až vyhověním žalobcově žádosti dne [datum], tj. po 6 letech a 2 měsících. 5. Po právní stránce věc posoudil dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), podle kterého je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Vycházel dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 a na něj navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, dle něhož při posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou správních řízení není rozhodné, zda řízení spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale zda se jedná o správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soud I. stupně vycházel z toho, že v daném případě se jednalo o řízení, jehož předmětem byl nárok na mzdu za práci přesčas, jednalo se tak o řízení, u něhož je újma žalobce presumována. 6. Soud I. stupně shledal délku daného řízení 6 let a 2 měsíce nepřiměřenou ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, vycházel přitom z toho, že ve správním řízení bylo třeba dodržet lhůty stanovené ust. § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tj. bez zbytečného odkladu nejpozději do 30, resp. 60 dnů. Řízení před správním orgánem tak mohlo trvat s přihlédnutím k odvolacím lhůtám a předáním spisu cca 6 měsíců a před soudem pak 6 měsíců a následné správní řízení po zrušení rozhodnutí správním soudem pak opět s přihlédnutím k předání spisu celkem 4 měsíce. Pro celé řízení tak shledal přiměřenou délku 1 rok a 4 měsíce. Při určení výše odškodnění přihlížel ke kritériím stanoveným v § 31a odst. 3 OdpŠk. Vyšel ze základní částky [částka] za každý rok řízení, za prvé dva roky v poloviční výši, požadovaných [částka] nepovažoval na místě s tím, že nešlo o řízení o osobním stavu ani o trestní řízení, které by mělo zásadním způsobem dopad na život žalobce, skutečnost, že šlo o mzdový nárok, za důvod pro zvýšení základní částky nepovažoval. Vycházel dále z toho, že žalobce svůj nárok omezil na dobu od [datum] do [datum], tedy celkem 5 let a 4 měsíce, základní částku tak stanovil ve výši [částka]. Tuto částku dále v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk modifikoval, snížil o 20 % pro složitost s ohledem na velké množství projednávaných žádostí a s ohledem na to, že věc byla projednána před dvěma stupni správního orgánu a dále před soudem, zvýšil o 20 % s ohledem na nečinnost správního soudu po dobu tří let. S poukazem na malý význam tohoto řízení pro žalobce částku dále snížil o 70 %, vycházel přitom z toho, že toto řízení nemělo žádný zásadní dopad do osobní či majetkové sféry žalobce, jednalo se o příplatky k jinak řádně poskytované mzdě, žalobci byla za práci přesčas v rozsahu 134 hodin v průběhu dvou let přiznána částka [částka] ([částka] za hodinu), řízení tak mělo pro žalobce minimální význam. Poukázal přitom na to, že žalobci byly přiznány úroky z prodlení z jednotlivých částek, což samo o sobě představovalo jistou satisfakci za čekání na dlužnou mzdu. Za odpovídající odškodnění tak považoval [částka] včetně požadovaného úroku z prodlení v celkové výši 10 % ročně ve spojení s doplňujícím rozsudkem s odkazem na § 15 OdpŠk, § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. 7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen,,o. s. ř.“), soud I. stupně vycházel z toho, že výše plnění závisela na úvaze soudu. Přiznal žalobci náhradu nákladů za soudní poplatek [částka] a náklady právního zastoupení za 4 úkony právní služby po [částka] dle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), paušální náhradu hotových výdajů 4 x po [částka] dle § 13 odst. 3 AT včetně 21 % DPH ve výši [částka], celkem [částka]. 8. Proti tomuto rozsudku i doplňujícímu rozsudku (zamítavým výrokům ad II.) podal žalobce včasné blanketové odvolání, které následně doplnil. Poukázal na obdobná řízení vedená před Obvodním soudem pro Prahu 1, kde byla základní částka stanovena obdobným způsobem, dále však již nebyla snižována. Nesouhlasil tak s celkovým snížením základní částky o 70 %, v této části vytýkal soudu I. stupně nesprávné právní posouzení. Ke snížení o 20 % z důvodu složitosti věci namítal, že dle ustálené judikatury není podstatné, zda průtahy měly subjektivní či objektivní charakter, nečinnost orgánů státu nelze přičítat k tíži žalobce, snížení pro velký počet projednávaných žádostí tak nebylo na místě. Poukázal přitom na to, že kdyby služební funkcionář postupoval v souladu se zákonem a mzdu za práci přesčas mu přiznal, nemuselo k daným řízením dojít. Poukázal přitom na to, že otázky nařízení služby přesčas podle § 54 zákona o služebním poměru a s tím souvisejících mzdových nároků byly již v judikatuře Nejvyššího správního soudu ustáleny, nicméně služební funkcionáři ještě dlouhé roky odmítali tyto nároky proplatit a vedli tak zbytečné soudní spory. Řízení za složité nepovažoval, když jeho předmě