58 CO 335/2021-236 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaných domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen z tohoto titulu zaplatit žalovanému [číslo] částku [částka] k rukám jeho advokáta a žalovanému [číslo] částku [částka], v obou případech ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II a III). 2. Takto rozhodl o žalobě, dle níž se žalobce domáhal náhrady škody (popř. vydání bezdůvodného obohacení), k jejichž vzniku mělo dojít tím, že žalovaní, kteří přitom zneužili nepříznivého zdravotního stavu jeho matky, od ní vylákali podpis na darovací smlouvě ze dne [datum], jíž žalobcova matka darovala bytovou jednotku v [obec] – [část obce] žalovanému [číslo] ten ji později prodal manželům [příjmení]. Oba žalovaní byli za toto jednání odsouzeni v trestním řízení, k němuž se žalobce (coby jediný dědic své matky) připojil s nárokem na náhradu škody. Ten mu byl (ve výši [částka]) soudem v prvním stupni přiznán, odvolací soud však tento výrok zrušil a žalobce odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobce se následně domáhal u civilního soudu v řízení vedeném proti manželům [příjmení] určení, že bytová jednotka byla ke dni smrti jeho matky v jejím vlastnictví, avšak neuspěl. 3. Oba žalovaní namítli promlčení uplatněného nároku. Žalovaný [číslo] popíral i samotný vznik škody na straně žalobce a poukazoval rovněž na to, že v roce 2013 byl účasten na amnestii prezidenta republiky, a proto se na něj hledí jako by nebyl odsouzen, jakož i na to, že v roce 2017 u něj byl zjištěn úpadek a bylo mu povoleno oddlužení, jehož podmínky v roce 2018 splnil, a byl tak osvobozen od placení pohledávek těch věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo. Jelikož žalobce svou pohledávku, jejíž vznik datuje před [datum], v insolvenčním řízení nepřihlásil, nemůže se jí nyní soudně domáhat. 4. Soud I. stupně se – s ohledem na obranu žalovaných – v prvé řadě zabýval důvodností námitky promlčení. Vyšel ze zjištění, že dne [datum] byl Obvodním soudem pro Prahu 8 vynesen rozsudek sp. zn. 2 T 95/2010, jímž byli žalovaní uznání vinnými tím, že v rozporu se skutečnou vůlí žalobcovy matky tuto přiměli podepsat darovací smlouvu, kterou převedla na žalovaného [číslo] byt v hodnotě [částka]; vedle trestu byla žalovaným uložena i povinnost k náhradě škody ve shora uvedené výši. Výrok o náhradě škody byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 9 To 274/2011, a žalobce byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobce poté zahájil řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8, a to pod sp. zn. 26 C 114/2012, v němž se vůči žalovaným [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] domáhal určení, že bytová jednotka náležela do vlastnictví [jméno] [příjmení] (žalobcovy matky) ke dni její smrti, tj. ke dni [datum]. Jeho žalobě bylo zprvu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum], potvrzeného Městským soudem v Praze dne [datum], vyhověno. Dne [datum] byly však oba rozsudky zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Ten pak dne [datum] vynesl zamítavý rozsudek, který byl dne [datum] potvrzen Městským soudem v Praze, a žalobce později neuspěl ani se svým dovoláním (odmítnuto dne [datum]), ani s ústavní stížností (odmítnuta dne [datum]). Žalobce je osobou omezenou ve svéprávnosti a od roku 2012 má ustanoveného opatrovníka (souhlas s podáním této žaloby byl dán rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 P 14/2012-399). 5. Po právní stránce posuzoval soud I. stupně důvodnost námitky promlčení dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), a po citaci § 100 odst. 1, § 106 odst. 1 a 2, § 112 a § 113 obč. zák. uzavřel, že žalobcův nárok je promlčen. Žalobce se totiž o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejpozději dne [datum], kdy byl vyhlášen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 v trestní věci sp. zn. 2 T 95/2010. Vzhledem k tomu, že žalobce svůj nárok uplatnil v adhézním řízení, v němž řádně pokračoval, promlčecí doba až do pravomocného ukončení tohoto řízení (tedy až do právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], jímž byl výrok o náhradě škody zrušen a žalobce odkázán na občanskoprávní řízení) neběžela. Teprve od právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum] začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Jelikož však byl žalobce v roce 2012 omezen ve způsobilosti k právním úkonům a byl mu ustanoven opatrovník, již započaté promlčení neskončilo, dokud neuplynul jeden rok o ustanovení opatrovníka. Subjektivní promlčecí doba tak skončila nejpozději uplynutím roku 2013. Žalobce však svůj nárok na náhradu škody proti žalovaným uplatnil až dne [datum], a tedy po uplynutí dvouleté promlčecí doby (obdobně platí i pro případ vydání bezdůvodného obohacení; viz § 107 odst. 1 obč. zák.). Žalobcův argument, že ke dni podání žaloby dosud neuplynula objektivní desetiletá promlčecí doba, neměl soud I. stupně za rozhodný, neboť skončí-li běh jedné z promlčecích dob (subjektivní nebo objektivní), právo se promlčí bez ohledu na to, že druhá doba ještě běží. Ke stavení promlčecí doby nemohlo dojít ani z důvodu soudního řízení ve věci sp. zn. 26 C 114/2012, v němž žalobce uplatnil zcela jiný nárok a proti jiným osobám, než jsou oba žalovaní. V dalším sledu se soud I. stupně zabýval tvrzením žalovaného, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť jednání žalovaných bylo ukázkou zvlášť podlého, nemravného a zavrženíhodného jednání, vedeného toliko snahou o osobní obohacení na úkor staré a duševně nemocné osoby, a jako takové by nemělo požívat právní a soudní ochrany. Soud I. stupně zdůraznil, že v samotném dovolání se promlčení, které je aprobováno zákonem, nelze spatřovat jednání, které by odporovalo dobrým mravům. V konkrétním případě ale může být shledána nemravnost námitky promlčení, přičemž rozhodující je celková situace, v níž byla tato námitka vznesena, tedy zda se tato námitka vzhledem ke všem okolnostem případu jeví jako zneužití institutu promlčení. Z tvrzení, o něž žalobce svou námitku nemravnosti promlčení opřel, však nebylo možno usuzovat na to, že by jej žalovaní v možnosti uplatnit nárok na náhradu škody během promlčecí lhůty nějak ovlivnili, a žádná taková skutečnost nevyšla v řízení najevo ani jinak. Žalobci tedy nic nebránilo, aby tento nárok uplatnil u soudu včas a neobstojí ani jeho argument, že z důvodu svého zdravotního stavu měl omezené možnosti hájit svá práva, neboť od roku 2012 měl opatrovníka, který za něj mohl jednat. 6. Vzhledem k tomu, že žalovaní se důvodně dovolali promlčení, nebylo lze žalobci právo na náhradu škody, potažmo právo na vydání bezdůvodného obohacení přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Procesně úspěšným žalovaným pak v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), soud I. stupně přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Jejich výši v případě žalovaného [číslo] jenž byl zastoupen advokátem, určil dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a v případě žalovaného [číslo] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. 7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že by žalobou uplatněný nárok byl promlčen, neboť jelikož škoda mu byla způsobena úmyslným protiprávním jednáním žalovaných, právo se promlčuje v desetileté promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.), a pokud k protiprávnímu jednání žalovaných došlo dne [datum], pak žaloba byla dne [datum] podána včas. Je třeba vzít v úvahu i to, že žalobce byl a je omezen ve svéprávnosti, přičemž již v roce 2009 (jak vyplývá ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení před opatrovnickým soudem) trpěl těžkou organickou poruchou osobnosti a v možnosti řádně hájit svá práva byl omezen. Svá práva přesto uplatnil, ve shodě s poučením, kterého se mu dostalo v usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 9 To 274/2011, v civilním řízení, které probíhalo od [datum] do [datum] a navazovalo na trestní řízení probíhající od [datum] do [datum]. Je trpkou ironií, že Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 9 To 274/2011 žalobci v roce 2011 již nepravomocně přiznaný nárok na náhradu škody proti žalovaným upřel a o 10 let později je jeho žaloba zamítnuta s odůvodněním, že mu nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnil v promlčecí době. Soud I. stupně se nesprávně vypořádal i s tvrzením žalobce, že námitka promlčení je nemravná. V rozporu s judikaturou (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09) nebylo přihlédnuto ke z