58 CO 412/2021-966 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zcela vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a dále i částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, v obou případech ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I a II). Současně byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok II). Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 10/2018-771, soud I. stupně rozhodl o náhradě nákladů státu a žalované uložil povinnost zaplatit České republice na svědečném částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 5. 2. Předmětné částky představovaly cenu za realizaci pomalých jízd na železniční trati v úseku [obec] [obec] v km 87 100 – 87 250, které žalobkyně dle svého tvrzení zavedla na žádost žalované v souvislosti s rekonstrukcí dálničního mostu ev. [číslo] již žalovaná coby zhotovitel prováděla pro investora Ředitelství silnic a dálnic (dále jen„ ŘSD“). Žalobkyně opírala svůj nárok o smlouvy, které se žalovanou uzavřela dne [datum] a [datum] a jimiž byly zavedeny pomalé jízdy ve shora uvedeném úseku v období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]. 3. Soud I. stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, která podrobně popsal v odst. 14 až 25 napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. V krátkosti lze shrnout, že vzal za prokázané, že žalovaná prováděla jako zhotovitel stavební práce spočívající v rekonstrukci dálničního mostu pro objednatele (a investora), jímž bylo ŘSD. Jelikož stavební práce probíhaly v prostoru nad železniční tratí [obec] [obec], bylo stavebníku (žalované) ve stavebním povolení ze dne [datum] uloženo projednat harmonogram prací a nutnost ochranných opatření jako jsou pomalé jízdy či výluky s provozovatelem a vlastníkem dráhy. Žalobkyně již dříve (dne [datum]) podala, na základě žádosti projektanta žalované, své stanovisko k plánované stavbě, v němž mimo jiné vyjádřila požadavek, aby stavební práce byly prováděny za traťové a napěťové výluky. Po předložení realizační dokumentace stavby žalobkyně vydala dne [datum] doplňující stanovisko, podle kterého bylo možno nahradit traťovou výluku u některých prací omezením rychlosti železničního provozu na 50 km/hod. s tím, že žalovaná má o zavedení pomalých jízd požádat. Dne [datum] se pak konalo jednání mezi žalobkyní, žalovanou a investorem ŘSD, kde žalobkyně prezentovala požadavek na zavedení pomalých jízd po celou dobu, kdy budou v blízkosti kolejí umístěny nosné konstrukce na podpěrných skružích. Následně došlo mezi žalovanou a žalobkyní k uzavření smluv o provedení omezení provozu na trati. Žalovaná požádala dne [datum] o zavedení pomalých jízd v době od [datum] do [datum] a na základě této její žádosti účastnice uzavřely dne [datum] první ze smluv (plnění z této smlouvy však předmětem tohoto sporu není). Další dvě smlouvy byly uzavřeny dne [datum] a [datum] a žalobkyně se jimi zavázala zavést pomalé jízdy vlaků kolem místa stavby v období od [datum] do [datum] a poté ještě i v období od [datum] do [datum] a žalovaná se zavázala zaplatit jí za to úplatu. Dle smlouvy ze dne [datum] se jednalo o úplatu [částka] za každou i jen započatou hodinu trvání pomalé jízdy v době od 4:00 do 22:00 hodin a [částka] v době od 22:00 do 4:00 hodin; dle smlouvy ze dne [datum] se jednalo o úplatu [částka] za každou i jen započatou hodinu trvání pomalé jízdy v době od 4:00 do 22:00 hodin a [částka] v době od 22:00 do 4:00 hodin. K ukončení pomalých jízd došlo dohodou účastnic ke dni [datum]. Žalobkyně následně vyfakturovala žalované cenu za poskytnuté plnění ve výši [částka], splatnou dne [datum] (ze smlouvy z [datum]) a částku [částka], splatnou dne [datum] (ze smlouvy z [datum]); žalovaná tyto částky neuhradila. 4. Po právní stránce posuzoval soud I. stupně věc dle § 1724 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a citoval rovněž § 22 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o drahách“), a uzavřel, že účastnice sjednaly smlouvu, která není jako smluvní typ v zákoně upravena (tedy smlouvu inominátní). V dalším sledu se pak vypořádal s jednotlivými námitkami, které proti žalobou uplatněnému nároku žalovaná vznesla. 5. Namítala-li žalovaná, že nebyly splněny smluvené podmínky pro zavedení pomalých jízd ze strany žalobkyně a tím i pro vznik jejího nároku na úplatu, neboť žalovaná o zavedení pomalých jízd nežádala, soud I. stupně jí nepřisvědčil. Bylo totiž prokázáno, že v souladu s ujednáním účastnic žalovaná podala žádost o zavedení pomalých jízd u žalované (Oblastního ředitelství [obec]) již dne [datum], a to pro období od [datum] do [datum]; na podkladě této žádosti byla uzavřena smlouva o provedení výluky na dobu od [datum] do [datum]. Jelikož ale v tomto termínu nebyla stavba dokončena, bylo nutné uzavřít„ navazující smlouvy“, kterými bylo omezení provozu na trati prodlužováno. Za relevantní žádost je tak třeba považovat žádost žalované ze dne [datum], od níž se všechny smlouvy týkající se realizace totožné stavby odvíjely; jiný výklad by odporoval smyslu těchto smluv. Pokud žalovaná namítala, že již přede dnem [datum] žádala o ukončení pomalých jízd, konkrétně žádostí ze dne [datum] a že žalobkyně byla povinna takové její žádosti vyhovět, soud I. stupně se ani s touto její námitkou neztotožnil. Poukázal na to, že k zavedení pomalých jízd došlo z důvodu bezpečnosti drážní dopravy, přičemž žalobkyně ještě před uzavřením předmětných smluv dala najevo, že pomalé jízdy bude třeba zavést po celou dobu umístění podpůrné konstrukce na podpěrných skružích. V řízení pak bylo prokázáno, že ke dni [datum] ještě nebyly splněny podmínky pro ukončení pomalých jízd, neboť podpůrná konstrukce nebyla z blízkosti dráhy odstraněna. Zpochybňovala-li žalovaná platnost obou předmětných smluv s tím, že žalobkyně zneužila svého dominantního postavení na trhu, že žalovaná byla ve smluvním vztahu slabší stranou a že smlouvy jsou nemravné, soud I. stupně její námitky odmítl s tím, že žalovaná je podnikajícím subjektem a profesionálem na stavebním trhu a má zkušenosti s uzavíráním obdobných smluv, a nelze na ni proto pohlížet jako na„ slabší stranu“; a stejně tak nevyšlo najevo, že by žalobkyně zneužila své odbornosti či hospodářského postavení. Uzavření smluv nebylo žalobkyní vynucováno, k jejich uzavření došlo na žádost žalované a žalobkyně v kontraktačním procesu postupovala standardně a dle svých metodických pokynů. Uplatnění rozdílných podmínek pro jiné subjekty prokázáno nebylo. Žalovaná s ohledem na svou dosavadní praxi naopak měla a mohla předpokládat, že bude nutné během stavby zavést výluky či pomalé jízdy, přičemž na nutnost výluk byla žalobkyní upozorněna již ve stanovisku ze dne [datum], v němž se žalobkyně vyjadřovala k předložené stavební dokumentaci. To, že poté, co byla seznámena i s realizační dokumentací, která obsahovala konkrétní popis stavebních prací, část výluk nahradila požadavkem na zavedení pomalých jízd, jí nelze klást k tíži. Pokud šlo o námitky žalované vůči výši úplaty, kterou měla žalovaná za nepřiměřenou, soud I. stupně uvedl, že ta vycházela z metodických pokynů žalobkyně a že žalovaná smlouvu uzavřela ze své svobodné vůle. Vymezení podmínek pro vznik nároku na úplatu i způsob jejího výpočtu byly sjednány dostatečně určitě, a žalobkyni proto dle smluvních ujednání náleží úplata za každou hodinu trvání pomalých jízd, a to za celé dny, v nichž byly pomalé jízdy zavedeny. V této souvislosti soud I. stupně vyšel nejen z jazykového vyjádření ve smlouvách, ale přihlédl i k žádosti žalované ze dne [datum] (v níž je žádáno o zavedení pomalých jízd po 24 hodin každý den), dále k metodickým pokynům žalobkyně a k výpovědím slyšených svědků. Konečně namítala-li žalobkyně, že smlouvy jsou neplatné z důvodu, že nebyly schváleny zakladatelem v souladu s § 16 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o státním podniku“), soud I. stupně se touto její námitkou blíže nezabýval, neboť prekluzivní lhůta k uplatnění této námitky v délce 6 měsíců ke dni podání žaloby již uplynula. 6. Nárok žalobkyně byl tak soudem I. stupně shledán co do svého základu i výše po právu, a to včetně požadovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a proto bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána jejich náhrada tvořená soudním poplatkem a náklady spojenými s jejím právním zastoupením v tomto sporu, (jejich výše byla určena dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní