58 CO 61/2022-379 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Takto rozhodl o návrhu žalobce, který se domáhal zaplacení této částky s tím, že se jedná o náhradu škody, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu - nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 381/99. Škoda představovala pohledávku s příslušenstvím za [právnická osoba] s. r. o. (dále jen„ PULMO II“), která mu byla v posuzovaném řízení přiznána, avšak v důsledku nesprávného úředního postupu již nemohla být vymožena z důvodu prohlášení konkursu na majetek PULMO II. Pokud by řízení skončilo již v roce 2001, jak bylo možno předpokládat, pohledávka by byla uhrazena. 3. Žalovaná nárok žalobce sporovala s tím, že PULMO II dle obsahu konkursního spisu své závazky neplnila již v letech 2000 – 2002, upřednostňovala některé věřitele, přičemž nelze dovodit, že by byla uhrazena právě pohledávka žalobce. Ze znaleckého posudku nelze dovodit, zda disponovala zpeněžitelným majetkem a finančními částkami, které by jí umožňovaly žalobcovu pohledávku uhradit, aniž by byl ohrožen její provoz. 4. Soud I. stupně vycházel z toho, že mezi účastníky nebylo sporné, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), a žalobce svůj nárok u žalované uplatnil ve smyslu § 14 OdpŠk. 5. Poukázal na to, že v případě nároku na náhradu škody (ztrátě pohledávky) spočívá nesprávný úřední postup nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu. Pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, tak je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. Přitom se však zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze tedy mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly. Vycházel přitom z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1943/2013). 6. Soud I. stupně se tak nejprve zabýval otázkou, kdy by posuzované řízení skončilo, pokud by nebylo zatíženo neodůvodněnými průtahy. Podrobně popsal průběh odvolacího řízení, uvedl, kdy konkrétně došlo k průtahům, přičemž dospěl k celkové délce 3 roky a 3 měsíce (konkrétně od [datum] do [datum], tj. 2 roky, dále od [datum] do [datum], tj. 2 měsíce, dále od [datum] do [datum], tj. 11 měsíců a dále od [datum] do [datum], tj. 2 měsíce), pro podrobný přehled jednotlivých průtahů odvolací soud pro stručnost odkazuje na odst. 32 odůvodnění napadeného rozsudku. Dále odečetl od celkové délky řízení dobu trvání konkursního řízení v délce 6 let a 9 měsíců a pravděpodobné datum skončení posuzovaného řízení stanovil na den [datum]. 7. Pokud žalobce tvrdil, že odvolací řízení by proběhlo stejně rychle jako odvolací řízení po konkursním řízení, poukázal soud I. stupně na to, že bylo třeba provést shodné prvotní úkony (byla by činěna lustrace stran konkursního řízení, spis by byl vrácen bez věcného vyřízení k prověření, zda bylo žalovaným míněno uplatnění námitky podjatosti, žalovaný by byl vyzýván k odstranění vad podání, musela by proběhnout lhůta k jejich odstranění). S ohledem na tyto úkony nepřisvědčil námitce žalobce, že odvolací řízení mělo trvat maximálně 6 – 7 měsíců. Konstatoval dále, že v rámci tohoto řízení není oprávněn hodnotit jednotlivé úkony soudu z hlediska jejich vhodnosti či hospodárnosti. Poukázal dále na to, že obecně se délka občanskoprávních řízení v čase snižuje s odkazem na výroční statistické zprávy ministerstva spravedlnosti. 8. Při posuzování ušlého zisku žalobce poukázal na konstantní judikaturu, dle níž musí být postaveno zcela na jisto, že by poté, co by bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, byla žalobcova pohledávka skutečně uhrazena. Žalobce tvrdil několik způsobů, nejprve, že by [právnická osoba] plnila dobrovolně. Toto tvrzení neměl soud I. stupně za prokázané, poukázal na to, že [právnická osoba] neplnila ani na základě rozsudku, byť nepravomocného, a při podání odvolání avizovala, že se nachází v platební neschopnosti. Vycházel i z toho, že si PULMO II vybírala, komu bude plnit, přičemž přednostně plnila závazky vůči věřitelům, které potřebovala pro svůj provoz, což pohledávka žalobce nebyla. Poukázal rovněž na výpověď svědkyně [příjmení], která uvedla, že se společnost nacházela v druhotné platební neschopnosti, což bylo zřejmě důvodem, proč žalobci neplnila jistinu pohledávky splatnou již v roce 1998. Vycházel rovněž z toho, že PULMO II neplnila ani jiné vykonatelné pohledávky, např. vůči státu, ale ani splatné pohledávky řady dalších věřitelů z obchodní činnosti, které konkrétně vyjmenoval. Ani nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí v září 2000 a v prosinci 2000 nevedlo PULMO II k plnění vymahatelných závazků, věřitelé nebyli výkonem rozhodnutí uspokojeni. Poukázal na to, že z listinných důkazů vyplynulo, že PULMO II již od roku 1999 neplnila řadě společností a osob. Pokud žalobce tvrdil, že [právnická osoba] leasing bylo uhrazeno, ze znaleckého posudku neplyne, na základě jakého podkladu a kdy tak bylo učiněno, stejně jako [právnická osoba] s. r. o. Pokud žalobce tvrdil, že ze znaleckých posudků plyne, že PULMO II v letech 2000 – 2004 plnila dobrovolně závazky vzniklé v roce 1998, poukázal soud I. stupně na výpověď svědkyně [příjmení], která uvedla, že PULMO II bylo již od roku 1998 v platební neschopnosti a nebyla schopna uvést, proč zrovna pohledávka žalobce nebyla uhrazena. I ze znaleckých posudků plyne, že PULMO II byla předlužená již od roku 1997. Z výše uvedeného soud I. stupně dovodil, že si PULMO II vybírala, komu bude plnit a komu nikoliv, přičemž pořadí splatnosti nebylo rozhodné. Nebylo tedy možno dospět k závěru, že by byl plněn právě závazek vůči žalobci. V této souvislosti poukázal na to, že pohledávka byla sporná, probíhal soudní spor, PULMO II se bránila odvoláním, dobrovolně tak plnit nechtěla. Poukázal rovněž na výpověď svědkyně [příjmení], dle níž byly volné finanční prostředky použity výhradně na výdaje související s běžným provozem, což pohledávka žalobce nebyla. Pokud uváděla, že„ by pan [příjmení] peníze sehnal“, jedná se pouze o hypotetický závěr, nejistý a nepředvídatelný. Poukázal přitom na to, že sám žalobce uváděl v trestním oznámení, že PULMO II nebyla objektivně schopna nejpozději od září [rok] plnit své splatné závazky. 9. Pokud žalobce tvrdil, že by pohledávku vymohl v exekuci prostřednictvím soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení], považoval soud I. stupně rovněž tento způsob za nejistý a nepředvídatelný. Poukázal přitom na to, že dle znaleckých posudků byla PULMO II již v roce [rok] v platební neschopnosti a od roku [rok] předlužená, finanční situace byla velmi špatná, na majetek PULMO II byl opakovaně nařízen výkon rozhodnutí již v průběhu roku [rok]. Pokud žalobce tvrdil, že by se uspokojil z prodeje movitých věcí sepsaných dne [datum], zůstala jeho úvaha o hodnotě sepsaných vozů v rovině tvrzení, vozy zůstaly neoceněny a následně nebyly ani dohledány, pročež bylo zahájeno trestní stíhání jednatele [příjmení] [jméno] za maření výkonu rozhodnutí. Dané výkony rozhodnutí by navíc předcházely exekuci žalobce, přednostně by tak byli uspokojeni jiní věřitelé. 10. Dále žalobce tvrdil, že by se uspokojil přes smlouvu o půjčce uzavřenou mezi PULMO a PULMO II, soud I. stupně poukázal na to, že [právnická osoba] byla založena z důvodu, že PULMO nebyla schopna plnit své závazky. Sám žalobce se v roce 1998 pokoušel zprostředkovat vymáhání pohledávek PULMO s tím, že by byla přednostně uspokojena jeho pohledávka. Navíc PULMO byla již od [datum] v konkursu, soud I. stupně tak považoval za vysoce nepravděpodobné, že by žalobce vymohl svou pohledávku„ přes půjčku“ společnosti v konkursu. Pokud žalobce myslel, že by soudní exekutor vydal exekuční příkazy na přikázání pohledávky, tj. pohledávky PULMO II za PULMO, pak soud I. stupně vyložil, že exekuční řád nabyl účinnosti pouze tři dny před prohlášením konkursu na PULMO, navíc dle závěrů soudu I. stupně by posuzované řízení skončilo až v prosinci [rok]. 11. Konečně žalobce tvrdil, že by se uspokojil z peněz na účtech společnosti, případně z finanční hotovosti, soud I. stupně poukázal na výpověď svědkyně [příjmení], dle níž kolem p