62 CO 407/2021-912 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem určil, že výpověď daná žalobkyni žalovaným ze dne [datum], je neplatná (výrok ad I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zveřejnit na své náklady výrok soudu a omluvu v regionálním Olomouckém deníku a dále na intranetu Generálního finančního ředitelství a na veřejných webových stránkách [ulice] správy generálního finančního ředitelství (výrok ad II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok ad III.), zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] (výrok ad IV.), žalobkyni (správně žalovanému, pozn. odvolacího soudu) uložil povinnost zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů státu (svědečné) ve výši 3 973,64, Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok ad V.) a konečně žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši [částka], to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok ad VI.). 2. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval třetím rozsudkem. Jeho první rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 C 38/2014 -306, kterým bylo vyhověno žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] a zamítnuty nároky žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zveřejnit na jeho náklady výrok soudu a omluvu v celostátně vydávaném deníku s celostátním pokrytím se standardní velikostí textem blíže specifikovaným ve výroku II. rozsudku z [datum] a na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyně nemajetkovou újmu v blíže neurčené výši a rozhodl o nákladech řízení, byl k odvolání obou účastníků usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62Co 413/2015 – 338, ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62Co 413/2015 – 520, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soudu I. stupně bylo uloženo poučit žalobkyni postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o její důkazní povinnosti ohledně tvrzení, že s ní bylo zacházeno nerovným způsobem s tím, že pokud se jí toto prokázat, bude na žalovaném, aby prokázal, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo. Ohledně výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] odvolací soud neshledal správným názor soudu I. stupně o tom, že pokud se žalovaný v kolektivní smlouvě uzavřené mezi žalovaným a odborovou organizací dne [datum] zavázal, že v případě, že hodlá se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. a) - d) zák. práce, tak je povinen zaměstnanci nabídnout jinou pro něho vhodnou práci, pokud takovouto práci má, tak takovéto ujednání je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2013 (občanský zákoník, ve zkratce obč. zák.) za použití § 18 zák. práce. Prvostupňovému soudu tak bylo uloženo zabývat se platností výpovědi z hlediska uplatněného výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zák. práce č. 262/2006 Sb. ve znění platném do [datum]. 3. Druhým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 C 38/2014-466, soud prvního stupně žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru znovu zamítl, stejně tak zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zveřejnit na jeho náklady výrok soudu a omluvu v regionálním Olomouckém deníku a dále na intranetu Generálního finančního ředitelství a na veřejných webových stránkách [ulice] správy Generálního ředitelství, zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve výši [částka] a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 259/2017-527, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, uložení povinnosti žalovanému zveřejnit výroku soudu a omluvu a na zaplacení nemajetkové újmy ve výši [částka] potvrdil podle § 219 o. s. ř., v nákladovém výroku státu ho změnil tak, že náklady státu činí [částka], jinak ho v tomto výroku rovněž potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud setrval na svém názoru ohledně neplatnosti kolektivní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi Českou republikou – Finančním ředitelství v [obec] na straně jedné a odborovou organizací – Podnikovým výborem odborových organizací na straně druhé v jejím čl. II. bodu 6. o nabídkové povinnosti s tím, že jde o neplatnost absolutní podle § 39 obč. zák za použití § 18 zákoníku práce. Dále odvolací soud uzavřel, že výpověď z pracovního poměru, která byla žalobkyni dána podle § 52 písm. c) zákoníku práce, splňuje všechny zákonné náležitosti a uplatněný výpovědní důvod je naplněn. Shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil námitce žalobkyně o tom, že by s ní bylo zacházeno nerovným způsobem - k tomu odvolací soud uvedl, že žalobkyně sice splnila povinnost tvrzení, neunesla však důkazní břemeno. 4. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací k dovolání žalobkyně svým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 Cdo 3516/2018-587, odmítl dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení státu a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, rozsudek odvolacího soudu ze dne [datum] a rozsudek soudu prvního stupně ze dne [datum] a opravné usnesení soudu prvního stupně ze dne [datum] k tomuto rozsudku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně nepřípustné do výroků o náhradě nákladů řízení podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a výrokem I. ho odmítl. Naopak dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., když napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva z hlediska závěru o platnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce může být významná skutečnost, že zaměstnavatel před jejím učiněním porušil povinnost nabídnout zaměstnanci jinou vhodnou práci zakotvenou v kolektivní smlouvě a za jakých předpokladů dochází k nerovnému zacházení, tedy k diskriminaci, v souvislosti s zařazením zaměstnance do platové třídy a platového stupně, poskytováním složek platu, jejichž výši svým rozhodnutím přímo ovlivňuje zaměstnavatel a převedením zaměstnance na jinou práci v rámci pracovní smlouvy. 5. Dovolací soud k otázce platnosti kolektivní smlouvy, pokud tato upravuje splnění nabídkové povinnosti v případě udělení výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce uzavřel, že ust. § 52 zákoníku práce má kogentní povahu a nelze proto připustit dohodu, podle které zaměstnavatel bude moci přistoupit k výpovědi z pracovního poměru až poté, co nabídl zaměstnanci jinou vhodnou práci, pokud takovéto volné pracovní místo má a zaměstnanec tuto práci odmítl. Zákonem vymezený předmět úpravy kolektivní smlouvy neumožňuje, aby se takováto dohoda stala jejím obsahem (stanovení předpokladů platnosti pracovněprávních jednání kolektivní smlouvě nepřísluší). V rozporu se zákonem však není samotný závazek zaměstnavatele nabídnout zaměstnanci jinou vhodnou práci, jestliže s ním hodlá rozvázat pracovní poměr výpovědí. Pokud je takovéto ujednání o nabídkové povinnosti zaměstnavatele obsaženo v kolektivní smlouvě, představuje zákonem (§ 23 odst. 1 zákoníku práce) předpokládanou úpravu práv zaměstnanců neupravených zákonem. Kolektivní smlouva má v tomto směru normativní povahu a z tohoto důvodu ji lze v širším smyslu považovat za pramen práva. Případné porušení smluvně převzatého závazku zaměstnavatele nabídnout zaměstnanci jinou vhodnou práci, ovšem nezakládá rozpor se zákonem, a to jak v případě postupu zaměstnavatele vedoucího k porušení závazku, tak i v případě navazující výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci. Takováto výpověď ovšem může být neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 18 zákoníku práce a § 39 obč. zák, jestliže zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi z pracovního poměru až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl v souladu s kolektivní smlouvou nabídnout a veden přímým úmyslem tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval jinak úspěšně tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li současně jeho jednání přímý cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu. 6. K otázce porušení zásady nerovného zacházení dovolací soud uzavřel, že k rozdílnému, tedy nerovnému zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem, může dojít v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnance nezařadí na rozdíl od jiných zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty do platové třídy nebo do platového stupně v souladu s právní předpisy, nebo naopak v případě, kdy je zaměstnanec zařazen do platové třídy a platového stupně v souladu s právními předpisy, avšak jiní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jsou zařazeni do vyšší platové třídy či vyššího platového stupně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 2262/2018). Dále dovolací soud uvedl, že