68 CO 231/2022-249 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] a nákladů spojeným s uplatněním pohledávky ve výši [částka] (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka] ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s tím, že se jedná o zápůjčku, kterou žalované poskytla - na základě ústní smlouvy - dne [datum], kdy jí tuto částku převedla ze svého na její bankovní účet. Žalovaná potvrdila, že částku [částka] od žalobkyně skutečně obdržela, nejednalo se ale o zápůjčku, nýbrž o zálohu na tzv. management fee, tj. služby, které žalovaná žalobkyni poskytovala a které spočívaly v zajištění technického servisu v rámci projektu dceřinné společnosti žalobkyně [právnická osoba] (dále též jen„ projekt [příjmení]“) 3. Soud I. stupně o věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 C 233/2017 - 119, jímž žalobě vyhověl, byl usnesením zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 68 Co 314/2019 - 162, zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k dalšímu řízení. Dle odvolacího soudu nebyl skutkový stav věci dostatečně objasněn, neboť za situace, kdy žalobkyně svá tvrzení o zápůjčce neprokázala, bylo na místě zabývat se obranou žalované stran důvodu poskytnutí plnění, který jí měl umožňovat si získané peněžní prostředky nechat a který byl (dosud) tvrzen zcela nedostatečně. Soudu I. stupně bylo proto uloženo, aby (v případě, že žalobkyně svou skutkovou verzi o důvodu poukázání finančních prostředků na účet žalované neprokáže), vedl žalovanou postupem dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) k tomu, aby doplnila svá tvrzení ohledně právního vztahu, z něhož dovozuje své oprávnění si předmětnou částku ponechat (neboť jinak - pokud by zápůjčka nebyla prokázána - by se jednalo o bezdůvodné obohacení na straně žalované, které by musela vydat). 4. Soud I. stupně po procesním poučení žalované dle § 118a o. s. ř. (uděleném jí při jednání dne [datum], kdy žalovanou vyzval, aby specifikovala skutečnost, na jejímž základě byl právní vztah mezi účastnicemi založen, uvedla, co bylo jeho obsahem a též jak byl naplněn, tedy kdy a co konkrétně bylo mezi účastnicemi ujednáno, jaké konkrétní služby, kdy a komu byly na jeho základě poskytnuty, a aby k doplněným tvrzením též označila důkazy), na něž žalovaná reagovala podáním ze dne [datum], doplnil dokazování výslechy svědků, jakož i listinami a po zhodnocení všech (tedy i dříve) provedených důkazů dospěl k závěru, že žalovaná právo na plnění ve výši [částka] prokázala. Opřel se přitom v prvé řadě o listinný důkaz„ zálohový list“, jímž žalovaná žalobkyni vyúčtovala částku [částka] jako„ zálohu na fee management“ a který žalobkyně přijala (opatřila svým razítkem a podpisem). Uvedl, že pokud žalobkyně pravost této listiny zpochybňovala, bylo na ní, aby k takovému svému tvrzení označila důkazy, což neučinila, a tedy důkazní břemeno k popření pravosti listiny neunesla. Dále vyšel ze svědeckých výpovědí svědka [příjmení] a [příjmení], kteří pracovali pro žalovanou a předmětem jejichž činnosti byla i práce na projektu [příjmení]. Tito svědci k samotnému poskytnutí částky [částka] nic neuvedli (svědek [příjmení], který o ní neměl žádné povědomí, pouze připustil, že se mohlo jednat o tzv. management fee), z jejich výpovědi ale vyplynulo, že ještě v roce [rok] probíhaly„ zbytkové“ činnosti na projektu [příjmení]. Konečně se soud I. stupně opřel i o výpověď svědkyně [příjmení], účetní žalované, a to především v otázce praxe a fakturace tzv. management fee. Svědkyně uvedla, že servisní činnost pro všechny společnosti ve skupině původně vykonávala společnost [právnická osoba] a právě jí se platily servisní poplatky (tzv. management fee). Postupem času (jak jednotlivé projekty končily) však tato servisní společnost už neměla žádného projektového manažera. Jediným projektovým manažerem ve skupině byl svědek [příjmení], který měl smlouvu se žalovanou. [příjmení] [příjmení], který ještě dobíhal a jehož mateřskou společností byla žalobkyně, neměl dostatek peněz, a proto žalobkyně zaplatila servisní poplatek žalované, resp. se jednalo o zálohu. Soud I. stupně naopak neuvěřil výpovědi svědka [příjmení] [jméno], bývalého jednatele obou účastnic, který svědčil ve prospěch skutkové verze žalobkyně a důrazně odmítl, že by se v případě částky [částka] jednalo o management fee (nejen proto, že k takovéto platbě nebyl žádný důvod, ale i proto, že by v jejím rámci musela být vyúčtována DPH, k čemuž nedošlo). Soud I. stupně neměl jeho výpověď za věrohodnou z toho důvodu, že svědek [příjmení] nevěděl nic o tom, že by ještě v roce 2015„ zbytkově“ dobíhal projekt [příjmení], o němž naopak shodně vypovídali svědci [příjmení], [příjmení] i [příjmení]. 5. Dle skutkového závěru soudu I. stupně žalobkyně dne [datum] převedla na účet žalované částku [částka]. Tato částka byla zálohou na tzv. fee management na služby, které žalovaná žalobkyni poskytovala v letech [rok] až [rok] (ale ještě i v roce [rok]) namísto již nefunkční společnosti [právnická osoba] Jednalo se o správcovskou činnost pro mimo jiné končící (zbytkový) projekt [příjmení], kterou žalovaná prováděla prostřednictvím subdodavatele, svědka [příjmení]. Ten žalované za tuto činnost vyfakturoval v období od [datum] do [datum] celkem [částka]. Soud I. stupně zmínil i to, že žalovaná čerpala na základě smlouvy s [právnická osoba] v roce [rok] úvěr ve výši [částka] k financování vlastního projektu a součástí jejího závazku bylo i to, že se zdrží dalšího zadlužování, neboli v roce [rok], kdy podávala zprávy bance, nesměla přijímat žádné zápůjčky. 6. Na zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně aplikoval § 1721 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), s tím, že žalobkyně tvrzený důvod bankovního převodu částky [částka] (tj. zápůjčku) neprokázala. Naopak žalovaná prokázala, že uvedená částka byla zálohou na fee management pro končící projekt [příjmení] a že ji použila na částečnou úhradu odměny svého subdodavatele, svědka [příjmení]. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. 7. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované přiznal jejich plnou náhradu tvořenou náklady jejího právního zastoupení v tomto sporu, jejichž výši určil dle vyhl. č. 177/1996 Sb. 8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítala, že soud I. stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich nesprávný závěr o tom, že částka [částka] byla zálohou na fee management. Předně pokud soud I. stupně opřel svá zjištění o zálohový list, jehož pravost žalobkyně od počátku zpochybňovala, přehlédl, že se jedná o soukromou listinu, jejíž pravost je povinen prokázat ten z účastníků, který ji v řízení předložil a který z ní pro sebe vyvozuje příznivé následky. V daném případě to byla žalovaná, a nikoliv žalobkyně, která by ani nemohla prokazovat negativní skutečnost, totiý že tento zálohový list nikdy nepřevzala a nepodepsala, ani s jeho vystavením nesouhlasila. Nadto i kdyby důkazní povinnost ohledně pravosti zálohového listu ležela na žalobkyni, byl by soud I. stupně povinen ji o tom poučit ve smyslu § 118a o. s. ř., což neučinil. Soud I. stupně se rovněž nijak nevypořádal s námitkou žalobkyně, že pokud by částka [částka] byla zálohou, z níž byla placena odměna svědka [příjmení], musela by z ní být odvedena DPH, k čemuž ale nedošlo. Stejně tak se nevypořádal s námitkou, že nikdy nedošlo k žádnému započtení zálohy na její pohledávku za žalobkyní, přestože to žalovaná ve svých podáních tvrdila. Co se týče svědeckých výpovědí, svědek [příjmení] ani svědek [příjmení] neuvedli nic jistého a určitého, z čehož by bylo lze učinit jednoznačný závěr o tom, že žalobkyní poskytnuté peněžní prostředky byly zálohou na fee management, se stejnou mírou pravděpodobnosti mohly představovat i zápůjčku. Je pak s podivem, že soud I. stupně se opřel rovněž o výpověď svědkyně [příjmení], která byla vyslechnuta již před jeho prvním rozhodnutím ve věci, kdy naopak (a to i na základě její výpovědi) rozhodl ve prospěch žalobkyně. Dále žalobkyně poukazovala na to, že žalovaná ani po poučení soudem I. stupně dle § 118a o. s. ř. (tak, jak uložil odvolací soud) nedotvrdila a neprokázala skutečnost, na jejímž základě měl být právní vztah mezi účastnicemi založen, ani co mělo být jeho obsahem, tj. kdy a co bylo konkrétně mezi účastnicemi dojednáno a jaké konkrétní služby a komu byly na jeho základě poskytnuty. Žalovaná v podstatě setrvala pouze na tom, co bylo uváděno již před tím, než byl předchozí rozsudek soudu I. stupně zrušen. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že její žalobě v plném rozsahu vyhoví a zaváže žalovanou k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a vě