69 CO 9/2022-53 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem vydaným formou rozsudku pro uznání nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s přísl. (výrok I.) a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.). 2. 2. V odůvodnění nalézací soud konstatoval, že usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 4 C 51/2022-19, žalovanou v souladu s ustanovením § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení uvedeného usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovanou uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. Dne [datum] bylo shora uvedené usnesení doručeno žalované do datové schránky. Žalovaná se však k výzvě vyjádřila až podáním ze dne [datum], tedy po uplynutí 30 denní lhůty, aniž by soudu sdělila omluvitelný důvod, který jí bránil se vyjádřit včas. Nalézací soud vyložil, že opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 1660/2018). S ohledem na uvedené pak nalézací soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. dospěl k závěru, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír ve smyslu ustanovení § 99 odst. 1 o. s. ř. a nárok uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu účastníků ve sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). 3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Předně namítla, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Předně vůbec nebyl důvod pro vydání usnesení, kterým soud žalované ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřila. S odkazem na ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu dovozovala, že i pokud účastník řízení nepodá na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas své vyjádření, nicméně z listin, které byly předloženy před vydáním usnesení soudu, bylo zjevné, že příslušný účastník žalovaný nárok neuznává a v čem spočívá základ obrany proti nároku uplatněnému v žalobě, nelze rozsudek pro uznání vydat. Vzhledem k tomu, že tímto způsobem byl v dostatečné míře ozřejměn základ obrany žalované ve věci a že se u soudu nacházely listiny z pohledu této obrany žalované významné (které navíc sama založila žalobkyně v rámci žaloby a které byla následně uvedeny ve vyjádřené žalované ze dne [datum]), je nepochybné, že vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. nevyžadovaly povaha věci a ani okolnosti případu. 4. Dále pak nalézací soud neměl výzvu usnesením dle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydat také proto, že v projednávané věci (i) žaloba obsahovala vady, které měl soud nejprve postupem dle § 43 o. s. ř. odstranit, a dále že (ii) se nejednalo o věc skutkově ani právně složitou a k jejímu prokázání či zamítnutí tak nebylo potřeba takového opatření v rámci přípravy jednání. Argumentovala, že v projednávané věci žaloba trpěla vadami, když z předmětu prací, za které žalobkyně požadovala slevu z ceny díla, nebyly smlouvy o dílo dle žalobkyní tvrzené smlouvy o dílo vzniklé na základě objednávky ze dne [datum], ale smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky na základě nabídky žalované ze dne [datum]. Práce provedené žalovanou spočívající v pokládce dlažby totiž byly předmětem samostatné smlouvy o dílo, která byla uzavřena na základě nabídky žalované ze dne [datum]. V projednávané věci nejenže byl žalobní návrh založen na zcela jiném právním titulu, ale navíc nebyly tvrzeny, natož prokázány, skutečnosti vztahující se k žalovanému nároku, a to zejména (i) uplatnění vad a volby jejích odstranění, (ii) skutečnost, zda žalobkyní tvrzená oprava domněle vadného provedení díla byla skutečně provedena a (iii) zda žalobkyně náklady na údajnou opravu vadně provedeného díla žalovanou skutečně uhradila. Nalézací soud tak měl postupovat tak, že žalobkyni nejprve vyzve k odstranění vad žaloby dle § 43 o. s. ř. S ohledem na to, že vady žaloby nebyly odstraněny, neměl soud přistoupit ani k vydání usnesení dle § 114b o. s. ř. 5. Odkázala i na judikaturu Nejvyššího soudu a její výklad, že ve zcela jednoduchých věcech nevyžadujících podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání považuje praxe postup podle § 114b o. s. ř. za nepřípustný (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2674/2010). V projednávané věci se jednalo o v zásadě jednoduchý spor ze smlouvy o dílo, ke kterému není zapotřebí náročnější příprava jednání, a pokud by žalobkyně řádně tvrdila a prokázala všechny potřebné skutečnosti (což neučinila), bylo by možné spor rozhodnout v rámci prvního jednání. 6. Dále pak z procesní opatrnosti žalovaná učinila procesní obranu a započetla svou pohledávku z titulu nároku na žalobkyní neuhrazenou cenu díla dle smlouvy o dílo ze dne [datum] za provedení pokládky dlažby a instalace šachty a dalších prací uvedených v nabídce proti nároku žalobkyně požadovaném žalobou. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek co do jeho výroku I. a II. zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu. Jestliže by odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek nalézacího soudu byl vydán po právu, žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím. 7. Žalobkyně se k podanému odvolání nevyjádřila. 8. U jednání odvolacího soudu žalobkyně opět ponechala odvolání bez vyjádření a rozhodnutí ve věci samé pak na úvaze odvolacího soudu. 9. Žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu – rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 399/2007 a Ústavního soudu – rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1298/2017 a I. ÚS 1261/2015 a z jejich závěrů dovozovala, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro postup podle § 114b o. s. ř. 10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a, § 205b o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 11. Podle § 153a odst. 1 o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Podle odst. 3 rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). 12. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Podle odst. 5, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. 13. Bylo-li usnesení obsahující výzvu k vyjádření s poučením o možných následcích doručeno žalované do datové schránky dne [datum], a lhůta k podání vyjádření byla stanovena v délce 30 dnů od doručení usnesení, započala ve smyslu ust. § 57 odst. 1 o. s. ř. lhůta k podání vyjádření běžet [datum] a skončila ve smyslu ust. § 57 odst. 2 o. s. ř. dne [datum], neboť den [datum] připadl na sobotu a první následující pracovní den připadl na pondělí [datum]. Následujícího dne pak nastala fikce uznání nároku ve smyslu shora citovaného ust. § 153a odst. 3 o. s. ř. a sama skutečnost, že žalovaná své vyjádření podala až po marném uplynutí této lhůty, dne [datum], je zcela irelevantní a právní posouzení důvodnosti vydání rozsudku pro uznání v této věci nemůže nikterak ovlivnit. 14. Namítá-li žalovaná, že souzená věc není mimořádně obtížná a tudíž nebylo namístě