70 CO 293/2022-95 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení ve výši [částka] (výrok II.), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení poté, co na ni byla tato pohledávka postoupena paní [jméno] [příjmení]. Vůči jmenované vedla žalovaná exekuci na plnění z úvěrové smlouvy, na jejímž základě žalovaná poskytla jmenované úvěr ve výši [částka], přiznané rozhodčím nálezem JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 101 Rozh. [číslo], přičemž tato exekuce byla z důvodu shledané absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 Co 31/2019-179, pravomocně zastavena ke dni [datum]. V rámci exekuce byla až do jejího zastavení vymožena částka [částka], z níž částka [částka] byla vyplacena žalované, což se právní předchůdkyně žalobkyně dozvěděla od soudního exekutora dne [datum]. Výši bezdůvodného obohacení určila žalobkyně tak, že od vyplacené částky odečetla částku [částka] představující jistinu ze smlouvy o úvěru ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% od [datum] do [datum]. 3. Soud prvního stupně se ztotožnil se závěry exekučních soudů (Okresního soudu v Kutné Hoře i Krajského soudu v Praze) ohledně neplatnosti smlouvy o úvěru a dospěl k závěru, že plnění žalované poskytnuté na základě úvěrové smlouvy i plnění vymožené v exekuci jsou bezdůvodným obohacením a strany jsou povinny si je vydat. Dovodil, že za stavu, že žalovaná poskytla žalobkyni [částka] a v rámci exekuce obdržela [částka], obohatila se bezdůvodně o rozdíl těchto částek, přičemž pokud po ní žalobkyně požaduje částku ještě nižší o úrok z prodlení, vznikla jí povinnost tuto částku vydat. Úrok z prodlení soud prvního stupně určil s ohledem na výzvu ze dne [datum] od [datum] s tím, že předchozí den měla žalovaná plnit. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal soud prvního stupně důvodnou. Dovodil, že počátek běhu promlčecí doby bezdůvodného obohacení závisí nejen na okamžiku povědomí o jeho existenci, ale i na okamžiku, kdy se dotčená osoba dozví jeho rozsah. Dle jeho závěru tak počala promlčecí doba běžet od sdělení exekutora o výši vyplacené částky žalované, tj. od [datum], a pohledávka žalobkyně tak promlčena není. Námitku žalované, že bylo plněno na základě hmotněprávního závazku, posoudil jako nedůvodnou. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 4. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém namítla nesprávné právní posouzení věci. Poukázala na to, že stále existuje rozhodčí nález rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 101 Rozh 8329/2015-7, který nabyl právní moci, stal se vykonatelným a nebyl nikdy postupem podle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Právní předchůdkyně žalobkyně nepodala žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, v níž se mohla jeho případné neplatnosti domáhat. Právní mocí rozhodčího nálezu vzniká i překážka věci rozhodnuté. Veškeré přijaté plnění je tedy plněním na tento pravomocný rozhodčí nález. Ze zastavení exekuce nelze vyvozovat, že by zanikl hmotněprávní závazek jím přiznaný, přičemž dle platné judikatury ani exekuční soud není oprávněn věcně přezkoumávat úvěrovou smlouvu. Nerespektování toho by dle žalované narušilo právní jistotu i legitimní očekávání. Poukázala současně na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Co 196/2021-107, v němž byla řešena obdobná situace s tím, že judikaturu dopadající výlučně na exekuční řízení zde nelze aplikovat, neboť její závěry řeší pouze přípustnost výkonu rozhodnutí, ale nikoliv existenci pravomocného rozhodčího nálezu. Žalovaná se znovu dovolala promlčení nároku s tím, že podle judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3473/20) zastavení exekuce na návrh povinného není předpokladem pro to, aby povinný mohl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, tedy i u vymoženého plnění plyne tříletá promlčecí doba od data uskutečnění tohoto plnění. Poslední platbu obdržela žalovaná dne [datum], tedy žaloba podaná dne [datum] je opožděná. Navíc právní předchůdkyně žalobkyně již v okamžiku, kdy podala návrh na zastavení exekuce datovaný dnem [datum], znala konkrétní skutkové okolnosti, z nichž mohla bezdůvodné obohacení dovodit, a od toho okamžiku by tedy podle žalované měla nejpozději běžet subjektivní promlčecí lhůta, která takto počítána uplynula také ještě před podáním žaloby. Poukázala dále i na skutečnost, že pohledávku nevymáhá sám spotřebitel, ale podnikatel, jehož společníkem je právní zástupce žalobkyně i spotřebitele v exekučním řízení, který nabyl pohledávku za účelem zisku, je v dané problematice odborníkem a musí si být vědom okolností rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby. Pohledávku kupovat nemusel. Žalovaná nijak na právní předchůdkyni žalobkyně nepůsobila v tom smyslu, že by svým jednáním přispěla k promlčení nároku. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl. 5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že dle ní je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné. Co se týká námitky žalované, že ve věci je vydán dosud nezrušený rozhodčí nález a jedná se tak o věc pravomocně rozhodnutou, se sama žalovaná tímto neřídí a podává žaloby ve věcech, v nichž byla exekuce zastavena a nebyla dosud vymožena ani jistina z úvěru, aniž by se snažila o zrušení rozhodčího nálezu. Odkázala na platnou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž pokud vydal rozhodčí nález rozhodce, aniž by k tomuto měl pravomoc, nemůže takové rozhodnutí představovat překážku věci rozhodnuté. Navíc rozhodčí nález dle žalobkyně ani nevydal rozhodčí smlouvou stanovený rozhodce, ale fakticky Rozhodčí společnost [právnická osoba] Rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 25 Co196/2021, kterého se dovolala žalovaná, označila žalobkyně za exces. K námitce promlčení žalobkyně uvedla, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba ztotožnit se dnem pravomocného zastavení exekuce, neboť k odpadnutí právního důvodu k plnění ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. došlo až zastavením exekuce. Do té doby mohla žalovaná důvodně přijímat plnění. Nelze si podle ní představit, že by žalovaná na jednu stranu vedla exekuci a vymáhala peníze a současně právní předchůdkyně žalobkyně mohla úspěšně v exekuci vymožené peníze vymáhat jako bezdůvodné obohacení. Právní předchůdkyně žalobkyně se tedy sice mohla o protiprávnosti požadavku žalované dozvědět po první poradě s advokátem, nicméně v této věci bylo třeba nejdříve exekuci zastavit, protože představovala právní důvod k přijímání plnění, tedy toto plnění nebylo možné vymáhat jako bezdůvodné obohacení. Upozornila dále na to, že o skutečném rozsahu bezdůvodného obohacení se právní předchůdkyně žalobkyně mohla dozvědět nejdříve dne [datum], z čehož vyšel i soud prvního stupně. Poukázala dále na evropskou judikaturu SDEU v totožné kauze (vedené proti [právnická osoba]), podle níž je promlčecí lhůta 3 let upravená vnitrostátním právem krátká a v rozporu se zásadou efektivity a lze vycházet z 10 leté objektivní lhůty, a dále na usnesení slovenského Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 7 Cdo 268/2021, který z tohoto rozhodnutí vyvodil aplikační přednost. Žalobkyně dále namítla rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, neboť žalované jako členu nadnárodní skupiny s vlastním právním oddělením muselo být dlouhodobě známo, že smluvní ujednání odporují zákonu a sjednaný úrok je zjevně neplatný, proto také volila řešení sporů přes rozhodce. [příjmení] jí také být jasné, že rozhodčí nález vydaný rozhodčí společností nebude moci obstát a že exekuce vedená na základě takového exekučního titulu je zatížena vadou. Je tedy zřejmé, že vědomě a úmyslně jednala v rozporu se zákonem a obohacovala se nemspotřebitelích, kteří takové vědomosti neměli. Při takovémto dlouhodobém úmyslném jednání je třeba konstatovat, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům. 6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. 7. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, proto odvolací soud vycházel ze skutkového stavu věci, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že plnění poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy, jejíž neplatnost byla zjištěna soudy exekučními i soudem prvního stupně (a ani odvolací soud nemá důvod k jinému posouzení), je v rozsahu převyšujícím poskytnuté plnění ze strany žalované bezdůvodným obohacením žalované na úkor právní předchůdkyně žalobkyně.