70 CO 32/2022-310 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka] (výrok II.). 2. Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonnými mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne 6. 4. 2020, č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MZDR [číslo] MIN/KAN (dále jen„ mimořádná opatření“), přijímanými za účelem zamezení vzniku, šíření a negativních dopadů pandemie Covid-19 na základě zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, kterými byl omezen pohyb osob, omezen provoz resturačních zařízení a zakázáno poskytování ubytovacích a dalších služeb. Podle žalobce žalovaná při vydávání mimořádných opatření postupovala v rozporu s právními předpisy, neboť nepřijímala opatření v době vyhlášeného nouzového stavu na základě zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, formou krizových opatření vlády ČR. Jednotlivými mimořádnými opatřeními, která žalovaná přijímala bez zákonného zmocnění, byl žalobce přímo dotčen a v příčinné souvislosti s tím mu měla vzniknout škoda, když po dobu účinnosti mimořádných opatření v období od [datum] do [datum], byla podstatným způsobem omezena či znemožněna jeho podnikatelská činnost spočívající v poskytování ubytovacích služeb, prostor a služeb pro školení, team building, firemní akce, svatby a provozování restaurace, wellness a spa v provozovně Wellness Hotelu TATRA. Škoda sestávala z částky [částka] představující hodnotu znehodnocených zásob potravin a nápojů; z částky [částka], která představovala vyplacené mzdy zaměstnanců; z částky [částka], která představovala povinné odvody za zaměstnance; z částky [částka] představující náklady spojené s provozem provozovny (elektřina, plyn, vodné, stočné aj.); žalobce požadoval i náhradu škody ve formě ušlého zisku ve výši [částka]. 3. Soud prvního stupně nejprve posuzoval, zda lze nárok uplatněný žalobcem podřadit pod režim odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Konstatoval, že mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví, kterými měla být žalobci způsobena škoda, byla vydána jako opatření obecné povahy, z materiálního hlediska je na ně nutno pohlížet jako na právní předpisy, neboť okruh jejich adresátů není nijak blíže místně ani osobnostně specifikován a i předmět opatření je značně široký, neboť omezuje svobodu pohybu a podnikání. Nelze je považovat za rozhodnutí správních orgánů, jelikož neurčují práva a povinnosti v individuálně určených případech. Odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/20, dle kterého není opatření obecné povahy aktem individuální aplikace práva ve smyslu„ pravomocného rozhodnutí v řízení“. Dle § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., se za rozhodnutí považují toliko taková rozhodnutí, která byla vydána v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním O tento případ se však u mimořádných opatření nejedná. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví byla vydána dle § 94a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., jako opatření obecné povahy v beznávrhovém řízení, které nemělo individuální okruh účastníků. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. však mohou náhradu škody žádat pouze účastníci řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Podmínka účasti na řízení tak nebyla v případě žalobce splněna, žalobce nebyl (ani nemohl být) účastníkem řízení, ve kterém byla mimořádná opatření vydána, k uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., je přitom aktivně legitimován právě jen účastník řízení. Soud prvního stupně tak uzavřel, že ve věci není možno aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., neboť v případě mimořádných opatření se nejedná individuálního rozhodnutí vydaná v řízení dle § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., jehož by byl žalobce účastníkem. 4. Názor žalobce, že mimořádná opatření byla vydána v rozporu se zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, nepovažoval soud prvního stupně za relevantní s ohledem na skutečnost, že nezákonnost vydaných mimořádných opatření nebyla ve správním soudnictví konstatována. Městský soud v Praze sice rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 A 41/2020-111, zrušil některá mimořádná opatření, Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 6 As 114/2020-63 rozsudek Městského soud v Praze zrušil (aniž by třeba jen v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil názor, že šlo o nezákonná mimořádná opatření), usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 A 41/2020-240, byl návrh na zrušení některých mimořádných opatření žalované odmítnut, čímž bylo řízení před správním soudem pravomocně ukončeno. 5. Soud prvního stupně dále posuzoval, zda nenastala odpovědnost státu dle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, který v § 36 odst. 1 první větě uvádí, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona. Dospěl k závěru, že citované ustanovení nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou přijetím krizových opatření, neboť ty samy o sobě mají povahu obecně závazného aktu. Stát přitom nenese právní odpovědnost za normotvorbu a za chování osob, které dodržují právní předpisy. Dle soudu prvního stupně stát odpovídá dle citovaného § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb. toliko za škodu způsobenou při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Předmětná krizová opatření však směřovala vůči neurčitému okruhu osob, nikoli vůči žalobci jakožto konkrétní určité osobě. [ulice] omezení určitých práv a svobod při řešení krizového stavu podle názoru soudu prvního stupně odškodňovat nelze. 6. Soud prvního stupně na základě předestřených úvah dospěl k závěru, že žalovaná za žalobcem tvrzenou škodu neodpovídá, proto žalobu zamítl. 7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkl, že neaplikoval § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a nezabýval se otázkou, zda se žalovaná nedopustila nesprávného úředního postupu tím, že překročila jí svěřené kompetence dle zákona o ochraně veřejného zdraví. Dle názoru žalobce žalovaná skrytě pod formálním označením opatření obecné povahy vydávala dle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, mimořádná opatření v době vyhlášeného nouzového stavu, kdy měla být případná opatření k zamezení šíření onemocnění Covid19 vydávána dle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, vládou České republiky. Předmětná mimořádná opatření žalované jsou totiž ve skutečnosti podzákonnými právními předpisy vydanými žalovanou svévolně v beznávrhovém řízení, které nemá žádné účastníky. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce není aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť nebyl účastníkem žádného řízení. Poukázal na to, že předmětnými mimořádnými opatřeními žalované byl přímo dotčen, když byl nucen zcela omezit svou podnikatelskou činnost v provozovně Wellness Hotel Tatra, mimořádnými opatřeními tedy bylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech, je proto přesvědčen, že je v dané věci aktivně legitimován. Žalobce shrnul, že předmětná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví byla vydána mimo rámec kompetencí svěřených žalované zákonem o ochraně veřejného zdraví, v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu, kterým byla nezákonně omezena žalobcova práva, vznikla žalobci škoda, v rámci práva na soudní ochranu by přitom měl mít možnost se tomuto postupu žalované bránit. Z uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, nebo jej změnil tak, že mu přizná žalovanou částku, jakož i náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání, setrvala na svém již dříve vyjádřeném názoru, že nárok žalobce nelze odškodnit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dle § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. by odpovědnost za škodu přicházela v úvahu za předpokladu existence individuálního rozhodnutí vydaného ve správním řízen