70 CO 407/2021-261 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení v částce [částka] (výrok II.) a žalovanému 2) v částce [částka] (výrok III.). 2. Žalobkyně podala dne [datum] žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky [částka]. Žalovaní jsou synové a dědicové bratra žalobkyně [jméno] [příjmení], který zemřel [datum]. Žalovaná částka představuje jednak bezdůvodné obohacení, které vzniklo [jméno] [příjmení] na úkor žalobkyně a jednak náklady, která žalobkyni vznikly v souvislosti s dědickým řízením po [jméno] [příjmení] a s péčí o dědictví. Žaloba vycházela z tvrzení, že [jméno] [příjmení] se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil tím, že k bydlení užíval prostory v domě [adresa] v ulici [název], v obci [obec], okres [okres], který byl ve vlastnictví žalobkyně, aniž za to žalobkyni cokoli hradil, za užívání v době od [datum] do [datum] žalobkyně požadovala částku [částka]. Další nároky žalobkyni vznikly poté, co dne [datum] [jméno] [příjmení] zemřel. Šlo o cestovné na trase [obec] – [obec] – [obec] a zpět ve výši [částka] a s tím související náhradu za ztrátu času syna žalobkyně, který jí vezl, ve výši [částka]. Dále o cestovné na trase [obec] – [obec] a zpět ve výši [částka] k projednání dědictví a s tím související náhradu za ztrátu času syna, který žalobkyni vezl, ve výši [částka]. Dále požadovala náhradu za ztrátu času za jednání s notářkou v období od [datum] do konce dědického řízení v prosinci 2013 za 40 hodin po [částka] celkem [částka]. Žalobkyně rovněž po smrti [jméno] [příjmení] umístila jeho osobní vozidlo v období do [datum] do [datum] do své garáže v [město], za což požadovala náhradu [částka], poté v období od [datum] [datum] do [datum] vozidlo umístila v garáži, kterou si za tím účelem pronajala v [obec] od svého syna, za což požadovala [částka], za převoz vozu z [obec] do [obec] požadovala [částka]. Další pohledávkou byla náhrada za uskladnění věcí po zemřelém [jméno] [příjmení] v domě v [obec] od [datum] do [datum] ve výši [částka], a poté v [obec] od [datum] do [datum] ve výši [částka]. Žalobkyně rovněž požadovala úhradu částky [částka], která měla představovat ušlý zisk v rozsahu 27 hodin v důsledku jednání s dědici (žalovanými) ohledně předání dědictví. Konečně žalobkyně požadovala i částku [částka] za odtah nepojízdného vozidla na místo předání dědicům dne [datum] a za ztrátu času s tím související ve výši [částka]. 3. Soud prvního stupně se nejprve věnoval vznesené námitce promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého [jméno] [příjmení] užíváním domu žalobkyně. Konstatoval, že [jméno] [příjmení] přestal užívat nemovitost nejpozději v den svého úmrtí [datum], tímto dnem tak počala běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu bezdůvodného obohacení, ta uplynula dne [datum], tudíž ke dni podání žaloby ([datum]) byl tento nárok již promlčen. Odkázal přitom na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, 25 Cdo 874/2005, 28 Cdo 590/2012, 33 Cdo 3752/2009, usnesení Ústavního soudu I. ÚS 2600/11), dle které jsou pro zachování promlčecí doby bez významu jakékoli výzvy nemající formu uplatnění práva u soudu či jiného orgánu, přihlášení pohledávky v dědickém řízení, tak na běh promlčecí doby nemělo žádný vliv. K nároku na jízdné za cestu [obec] – [okres] - [obec] a zpět dne [datum] podniknutou v souvislosti s úmrtím [jméno] [příjmení], včetně náhrady za ztrátu času řidiče (syna žalobkyně), v celkové výši [částka] soud prvního stupně uvedl, že žalovaní k této cestě nedali žalobkyni žádný podnět, ani se žádným způsobem touto cestou neobohatili, nelze tedy shledat žádný důvod, pro který by měli žalobkyni částku uhradit. Důvodnými soud prvního stupně neshledal ani další nároky žalobkyně, které se pojily s její účastí v dědickém řízení, konkrétně úhradu za cestu dne [datum] k předběžnému šetření, a to včetně náhrady za ztrátu času řidiče, a za ztrátu času za jednání s notářkou od [datum] do konce dědického řízení v prosinci 2013, celkem ve výši [částka]. Soud prvního stupně tento nárok posoudil jako náklady dědického řízení, zdůraznil, že podle § 128 o.s.ř. je každý povinen sdělit soudu skutečnosti významné pro řízení, a ten, kdo soudu poskytl vyžádanou informaci, má právo na náhradu hotových výdajů. Nárok na náhradu ušlého výdělku přichází v úvahu jen výjimečně, nárok je ovšem třeba podle § 139 odst. 3 o. s. ř. uplatnit ve lhůtě tří dnů, přičemž zmeškáním této lhůty nárok zaniká. Žalobkyně žádné náklady v rámci dědického řízení neuplatnila, její případný nárok tudíž zanikl. Ohledně nároku na náhradu nákladů na garážování automobilu, který byl předmětem dědictví, ve výši [částka], a na převoz tohoto automobilu z garáže v [obec] do garáže v [obec] ve výši [částka], soud prvního stupně zvažoval, zda by se na straně žalobkyně nemohlo jednat o jednatelství bez příkazu dle § 742 občanského zákoníku [účinnost]. Dospěl však k závěru, že jednání žalobkyně nebylo účelné, když nebyl důvod, aby žalobkyně automobil umístila do garáže. Ke stejnému závěru dospěl soud prvního stupně i ohledně nároku na náhradu za uskladnění věcí po zemřelém [jméno] [příjmení], stejně jako nákladům na odtah vozidla na místo předání dědicům. Nedůvodným shledal soud prvního stupně i nárok na ušlý zisk z podnikání za čas, který žalobkyně věnovala komunikaci s dědici ohledně předání dědictví ve výši [částka], jakož i čas, který věnovala předání automobilu dědicům. K tomu upozornil, že žalobkyně žádala o osvobození od soudních poplatků s tím, že z podnikání žádného zisku nedosahuje, tudíž k tvrzené ztrátě nemohlo dojít. Soud prvního stupně poukázal také na to, že žalobkyně po úmrtí [jméno] [příjmení] vybrala z jeho účtu částku cca [částka], přičemž na pohledávky, které uhradila za bratra nebo v jeho prospěch, vynaložila jen částku [částka], zbylou částku cca [částka] považoval soud prvního stupně za dostatečnou k pokrytí jejích případných nákladů. 4. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním. V prvé řadě nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že její nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého [jméno] [příjmení] užíváním jejího domu je promlčen. Uvedla, že přímo po [jméno] [příjmení] za jeho života nárok uplatnit nemohla, neboť byl ve špatném zdravotním stavu, a navíc šlo jejího bratra. Svůj nárok z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyně přihlásila do dědictví, kde byl ale odmítnut, aniž žalobkyně věděla, kdo jsou dědicové, z toho důvodu nemohla ani podat žalobu, o reálných dědicích se dozvěděla až v okamžiku, kdy jí tito dědicové (žalovaní) předložili rozhodnutí notáře o vypořádání dědictví, k čemu došlo až [datum]. Žalobkyně je tedy toho názoru, že při podání žaloby dne [datum] byla zachována nejen tříletá objektivní promlčecí doba, ale i dvouletá subjektivní. Ovšem i v případě, že by promlčecí doba již uplynula, neměla být námitka promlčení akceptována s ohledem na dobré mravy. Dále se žalobkyně věnovala svému nároku na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s péčí o vozidlo, které bylo předmětem pozůstalosti po [jméno] [příjmení]. Uvedla, že automobil byl odstaven na kraji obce mimo zástavbu s rozsvícenými světly, a bylo nutné se o něj postarat, což bylo povinností žalobkyně na základě § 2900 občanského zákoníku. Žalobkyně tak chránila majetek obecně pro dědictví, navíc připadala v úvahu možnost, že by i ona mohla být dědičkou, a proto chránila majetek nejen obecně, ale v určité rovině mohla chránit i majetek svůj. Žalobkyně rovněž odmítla závěr soudu prvního stupně, že nemohla požadovat ušlý zisk, protože neměla z podnikání žádný příjem, což uvedla ve svém prohlášení k žádosti o osvobození od soudních poplatků. Upozornila, že prohlášení ohledně osvobození od soudních poplatků zachycuje pouze okamžik v době prohlášení, a nelze z něho dovozovat stav v době o několik let dříve. Nesouhlasil ani s názorem soudu prvního stupně, že výběr peněz z účtu [jméno] [příjmení], jí stačil na uspokojení jejích nároků, soud prvního stupně tak dle jejího názoru sám započítával vzájemné nároky, k čemuž není oprávněn, žalobkyně přitom tuto částku při uplatnění svého nároku vůči žalovaným zohlednila. Závěrem svého odvolání žalobkyně upozornila na to, že je proti ní vedena exekuce, a je tudíž otázkou, zda mohlo být v řízení pokračováno bez souhlasu exekutora. Znovu rovněž poukázala na to, že věc projednával Obvodní soud pro Prahu 6, a byť takto bylo rozhodnuto nadřízeným soudem, není jasné, čím byl přesun místní příslušnosti z důvodu vhodnosti odůvodněn, a nelze tak vyloučit, že věc mohl projednávat nezákonný soudce. Navrhla, aby odvolací soud zrušil odvoláním napadený rozsudek a věc vrátil zpět k novému projednání. 5. Vyjádření k odvolání žalobkyně podal žalovaný 2), v něm uvedl, že odvolání považuje za zcela nedůvodné, odmítl odvolací námitky žalobkyně a naopak se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Navrhl potvrzení napadeného rozs