70 CO 60/2022-52 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena tím, že mu proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2020, č. j. 56 Co 181/2020-14, nebylo umožněno dovolání, takže řízení pravomocně skončilo a žalobce se již nemůže domoci plnění, ač mu byla způsobena konkrétním subjektem škoda. 3. Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování ze zjištění, že přezkoumávané řízení bylo zahájeno žalobou podanou žalobcem proti žalované dne [datum] u Okresního soudu v Domažlicích, který řízení vedl pod sp. zn. 17 C 18/2020. Jejím předmětem byla náhrada nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím. Usnesením ze dne [datum] byl žalobce vyzván k odstranění vad žaloby a dne [datum] vydal usnesení o odmítnutí žaloby dle § 43 odst. 2 o. s. ř pro neodstranění jejích vad. K odvolání žalobce ze dne [datum] Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 8. 2020, č. j. 56 Co 181/2020 – 14, potvrdil usnesení soudu I. stupně a poučil žalobce, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Právní moci nabylo rozhodnutí dne [datum] Ústavní soud ČR rozhodnutím ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3168/20, odmítl ústavní stížnost žalobce. 4. Po právním posouzení podle § 7, § 8 a 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. soud prvního stupně neshledal žádné nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu nesměřujících k vydání rozhodnutí ani vydání pravomocného rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno, a uzavřel proto, že není dán základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou nemateriální újmu. Pokud žalobce namítal nesprávné poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti odvolání, pak poučení bylo podle názoru prvoinstančního soudu v souladu s § 238 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 229 odst. 4 o. s. ř. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 5. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, kterým dle jeho názoru soud prvního stupně pouze hájí stát. Pokud by v přezkoumávané věci soud připustil dovolání, bylo by usnesení soudu prvního stupně zrušeno tak, jak tomu bylo i ve věci rozhodnuté NS ČR dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 887/2021-32, a šlo by o nezákonné jednání. Protože napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhl žakobce jeho změnu a vyhovění žalobě. 6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a odkázala na repliku k žalobě ze dne [datum]. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. 7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání podaného k tomu legitimovanými osobami napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo (§ 214 odst. 1, § 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 8. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 9. Soud prvního stupně podrobně zjistil skutkový stav, správně na věc aplikoval zákon o odpovědnosti státu za škodu a ohledně žalobcem požadované nemajetkové újmy se zabýval tím, zda v přezkoumávaném řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 17 C 18/2020 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nesprávném poučení Krajského soudu v Plzni o nepřípustnosti dovolání proti jeho rozhodnutí. 10. Odvolací soud se však neztotožňuje s jeho závěrem o nenaplnění této základní podmínky odpovědnosti státu za škodu. Judikatura Ústavního soudu dovodila, že povinnost soudu poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá v první řadě z ustanovení § 5 o. s. ř., a dále i z čl. 36 odst. 1 LZPS, a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (např. nález ÚS ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1467/18). Nesprávným poučením tedy Krajský soud v Plzni odňal žalobci přístup k Nejvyššímu soudu, a porušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto jeho postupu je třeba shledat i úřední postup, který je v rozporu s jeho úpravou v procesních předpisech, tedy nesprávný úřední postup. Za nesprávný je pak třeba označit i závěr soudu prvního stupně o řádném poučení Krajského soudu v Plzni o nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Uvedené ustanovení se vztahuje pouze na usnesení, proti kterým je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., tedy na usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocného usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. V přezkoumávané věci však Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby pro neodstranění jejích vad, tedy nejedná se ani o jeden typ rozhodnutí taxativně vypočtených v § 229 odst. 4 o. s. ř., což znamená, že poučení o nepřípustnosti dovolání nebylo správné. 11. Odvolací soud však neshledal naplnění ostatních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to existenci újmy a příčinné souvislosti mezi újmou a nesprávným úředním postupem. Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo v přezkoumávaném řízení posuzováno k ústavní stížnosti žalobce Ústavním soudem ČR, v níž žalobce brojil proti postupu soudu prvního stupně podle § 43 o. s. ř. s tím, že žaloba měla být posouzena podle § 79 o. s. ř. a poslána žalované k vyjádření za účelem zjištění, zda s ní žalovaná souhlasí, případně jaké má připomínky. Stanovisko žalované však soud podle žalobce nezjistil a navíc odmítnutí žaloby řádně neodůvodnil. Jednou z žalobcových námitek byla také skutečnost, že odvolací soud nepřipustil proti svému usnesení dovolání, ačkoliv přípustnost dovolání byla dána. Usnesením ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3168/20, Ústavní soud ústavní stížnost žalobce odmítl jako zjevně neopodstatněnou s odůvodněním, že postup soudu prvního stupně v přezkoumávaném řízení podle § 43 o. s. ř. byl zcela namístě. Dovodil, že podání žalobce skutečně nepředstavovalo žalobu perfektní, tedy projednatelnou, ale pouze blanketní. Na výzvu k doplnění konkrétních skutečností, tj. označení konkrétního nesprávného postupu, a k doplnění způsobu vyčíslení nemajetkové újmy reagoval žalobce sdělením, že výpočty učinil na kalkulačce, nicméně nepopsal ani početní operaci. Jeho doplnění jako celek ani podle Ústavního soudu výzvě k odstranění vad nevyhovělo, přičemž o následcích jejich neodstranění byl žalobce řádně poučen. Jestliže tedy žalobce neučinil podání projednatelné, ani na výzvu soudu tyto vady neodstranil a procesní podmínky § 79 odst. 1 o. s. ř. nesplnil, nebylo před obecnými soudy řízení řádně zahájeno. Ani odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevybočila dle Ústavního soudu z obvyklého způsobu zdůvodnění a tedy z mantinelů práva na spravedlivý proces. Ani odvolací soud nemá po přezkoumání spisového materiálu důvod dospět k jinému závěru, a je tak zřejmé, že ani v případném dovolacím řízení by žalobce nemohl být úspěšný. Lze tak uzavřít, že žalobci v důsledku nesprávného poučení Krajským soudem v Plzni o nepřípustnosti dovolání nevznikla žádná újma. 12. Odvolací soud zároveň poukazuje na skutečnost, že pro případ vadného poučení odvolacího soudu o dovolání vytváří zákon v § 240 odst. 3 o. s. ř. konstrukci, podle níž se považuje za včasné i takové dovolání, které bylo případně podáno i po uplynutí dovolací lhůty. Podmínkou je, že opožděné dovolání bylo podáno v souladu s nesprávným poučením odvolacího soudu o dovolání. V těchto případech se bez ohledu na obsah poučení uplatní zákonem stanovená náhradní tříměsíční dovolací lhůta běžící rovněž od doručení napadeného rozhodnutí. Ze spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 17 C 18/2020 je zřejmé, že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nabylo právní moci dne [datum], ústavní stížnost byla žalobcem zastoupeným advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] podána dne [datum], tedy v době, kdy ještě běžela zákonná dvouměsíční lhůta k podání dovolání. Nesprávnost poučení o nepřípustnosti dovolání v té době byla právní zástupkyni žalobce známa, neboť byla namítána výslovně i v ústavní stížnosti. Právní zástupk