20 Co 205/2024-112 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 40 500 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl co do částky 89 175 Kč s 15 % úrokem z prodlení z této částky od 16. 11. 2023 do zaplacení a z částky 129 675 Kč od 1. 11. 2023 do 15. 11. 2023 a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 22 137 Kč. Žalobce se domáhal zaplacení 129 675 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřeně délce řízení, vedeného u , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. 16 C 240/2017 (posuzované řízení). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době, provedené v rámci předběžného projednání nároku, je dostatečnou satisfakcí za žalobci vzniklou nemajetkovou újmu.2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění o průběhu posuzovaného řízení ze spisu , Orgán veřejné moci, sp. zn. 16 C 240/2017, popsaného v 5. odstavci napadeného rozsudku, a věc posoudil podle § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon), za použití judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a Nejvyššího soudu ČR. Konstatoval, že řízení trvalo od podání žaloby 28. 9. 2017 do schválení smíru 20. 4. 2023 celkem 5 let a 6 měsíců a dovodil, že tato doba byla s ohledem na jeho předmět (a další okolnosti, zejména několik období nečinnosti soudu) nepřiměřeně dlouhá, žalobce má proto nárok na peněžní zadostiučinění. Při určení výše o zadostiučinění vyšel na základě ustálené judikatury ze základní částky 15 000 za první dva roky a za každý další rok řízení, celkem z částky 67 500 Kč, kterou na základě kritérií § 31a odst. 3 náhradového zákona snížil o 20 % pro složitost věci, neboť věc byla obtížná po stránce procesní, skutkové i právní. V řízení, jehož předmětem byla náhrada za vysazené porosty, o které žalobce zhodnotil cizí pozemek, bylo třeba posuzovat platnost nájemní smlouvy, platnost ujednání o náhradě za vysázené trvalé porosty, okolnost, zda došlo k vysázení trvalých porostů nájemcem se souhlasem pronajímatele, jaké porosty se ke dni ukončení předmětu nájmu nacházely na předmětu nájmu a jaká byla jejich hodnota. Procesně soud rozhodoval o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku za žalobu, o částečném zastavení řízení, o námitce podjatosti, o přerušení a o pokračování v řízení. Řízení bylo vedeno ve dvou stupních soudní soustavy, Krajský soud v Brně v jeho průběhu rozhodoval i o námitce podjatosti vznesené žalobcem. Pro postup žalobce v řízení soud I. stupně snížil základní částku o 20 % s poukazem na to, že žalobce nezaplatil soudní poplatek, což vedlo k zastavení řízení s následným zrušením usnesení o zastavení řízení pro jeho dodatečnou úhradu, třikrát byl vyzván k doplnění žaloby a žádal o odročení jednání. V postup soudu shledal období nečinnosti v době od 14. 8. 2018, kdy bylo rozesláno vyjádření, do 3. 12. 2018, kdy byl žalobce znovu vyzván k doplnění tvrzení, od 11. 1. 2019, kdy žalobce podal vyjádření, do 15. 10. 2019, kdy bylo nařízeno jednání. Odvolací soud se dále po předložení spisu 22. 10. 2021 teprve 14. 11. 2022 dotázal účastníků, zda jednají o smíru. Nekoncentrovaný postup soudu se projevil při opakovaném vyzvání žalobce k doplnění žaloby a v době přerušení řízení, když (pro věc významný) nález Ústavního soudu byl vydán 10. 3. 2020, ale soud v řízení pokračoval až 6. 10. 2020. Za postup soudu však soud I. stupně základní částku již neupravoval, neboť tato skutečnost se projevila v samotném závěru o nepřiměřené délce řízení. Konstatoval, že význam předmětu řízení pro žalobce nebyl typově zvýšený, jednalo o majetkoprávní spor a tvrzení žalobce, že byl povinen s ohledem na péči řádného hospodáře náhradu vymáhat, vyšší význam řízení nezakládá. V řízení byla řešena náhrada za výsadbu po skončení nájemního vztahu, ohledně vlastnictví výsadby žalobce v nejistotě nebyl a musel si být vědom toho, že právo k užitkům z výsadby jednoho dne pozbude. Z pohledu významu řízení není relevantní celková částka, jíž se žalobce domáhal ve všech obdobných soudních řízeních. Soud I. stupně naopak přisvědčil žalované, že význam řízení byl pro žalobce nižší, neboť žalobce vedl proti různým žalovaným desítky řízení s totožným základem nároků. Průběh řízení mu byl tudíž velmi dobře znám a jeho nejistota ohledně výsledku sporu tím byla umenšována. Po snížení základní částky o celkem 40 % soud I. stupně nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu stanovil ve výši 40 500 Kč a s odkazem na ustálenou judikaturu neshledal významnou jeho argumentaci o znehodnocení měny v důsledku inflace. Žalobci proto přisoudil tuto částku s úrokem z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od 16. 11. 2023, kdy se žalovaná uplynutím šestiměsíční lhůty ve smyslu § 15 odst. 2 náhradového zákona dostala do prodlení s uspokojením nároku, uplatněným dne 15. 5. 2023. Podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014) ve specifikaci, popsané v odstavci 23. rozsudku.3. Žalobce podal včasné odvolání proti zamítavému výroku rozsudku. Namítl, že soud I. stupně při stanovení nejnižší roční sazby peněžního zadostiučinění ve výši 15 000 Kč nezohlednil předmět posuzovaného řízení, jež se týkalo nároku na vypořádání za zhodnocení cizí věci. Třetí osoba mohla po ukončení nájemního vztahu disponovat zhodnoceným majetkem a inkasovat vyšší nájemné či mít větší sklizeň a výnosnost, se žalobcem se však odmítla vypořádat a tento stav trval nepřiměřeně dlouhou dobu právě v důsledku dlouhého soudního řízení. Žalobce na základě této argumentace dovozoval, že základní částka zadostiučinění měla činit 20 000 Kč. Dovozoval dále, že není adekvátní snížení základní částky o 40 %, jelikož projednávaná věc nebyla právně složitá. Nesouhlasil se závěrem o svém podílu na délce řízení, k čemuž argumentoval, že pro nezaplacení soudního poplatku byla prodloužena pouze o 1,5 měsíce a že opakované výzvy k doplnění žaloby svědčí spíše o nekoncentrovaném postupu soudu. Navrhl, aby odvolací soud změnou zamítavého výroku rozsudku podané žalobě zcela vyhověl.4. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení. Zdůraznila, že roční částka zadostiučinění, přesahující 15 000 Kč, je zásadně vyhrazena případům řízení delším než 10 let. Zdůraznila, že žalobce vedl u téhož soudu 13 dalších sporů se stejným skutkovým základem, kdy se délka posuzovaných řízení pohybovala mezi 5–6 lety, všechna byla shledána složitými, ve většině z nich se žalobce na jejich délce obdobným způsobem podílel a v devíti kompenzačních řízeních mu byla přiznána v průměru částka 35 273 Kč. V dosud neskončených řízeních byla jednou žaloba zamítnuta a ve třech, jejichž předmětem je nárok z posuzovaných řízení, trvajících v průměru 6 let, bylo přiznáno 39 750 Kč, 28 438 Kč a 40 500 Kč, což jsou částky odpovídající průměru zadostiučinění, přiznaného v již ukončených řízeních. Napadený rozsudek tak nevybočuje z dosavadní soudní praxe. Žalobce v replice k vyjádření žalované dovozoval, že judikatura použití vyšší částky než 15 000 Kč ve sporech, nedosahujících délky 10 let, výslovně nezapovídá, a tedy ji lze s ohledem na jím uvedené okolnosti použít i v jeho případě. Odkaz žalované na další obdobná řízení je účelový, každé původní řízení bylo vedeno samostatně a téměř všechny byla shledána nepřiměřeně dlouhými s příslušnou kompenzací.5. Žalobce uplatnil podle obsahu odvolání odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal zamítavý výrok rozsudku v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předcházejícího řízení, odvolání však neshledal důvodným. Soud I. stupně provedl ve věci dostatečné dokazování a učiněná zjištění zásadně správně posoudil po stránce skutkové i právní za použití odpovídající judikatury. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí náhradového zákona nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Při posouzení vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1