53 Co 181/2024-937 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 13 759 620 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 517 219 Kč ve lhůtě tří dnů (výrok II.).2. Takto rozhodl (poté, co jeho původní mezitímní rozsudek, č. j. 33 C 222/2021 – 661, byl zrušen usnesením odvolacího soudu, č. j. 53 Co 261/2022-681) o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky jako pojistného plnění ze smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne , datum, , ve znění dodatku ze dne , datum, . Pojistná smlouva zahrnovala i pojistné nebezpečí požáru, ke kterému došlo dne , datum, v objektu č. p. , hodnota, na pozemku parc. č. st. , hodnota, v katastrálním území a obci , adresa, (v rámci areálu označovaného též jako budova č. , hodnota, ). Příčina požáru nebyla zjištěna, v jeho důsledku byl objekt výrazně poškozen. Žalovaná pojistnou událost uznala a poskytla i pojistné plnění, spor mezi účastnicemi však panoval jednak v tom, jaká byla časová cena objektu v době požáru, a dále v tom, zda měla žalovaná právo krátit pojistné plnění o 25 % z důvodu porušení povinností původní žalobkyně majícího vliv na vznik a rozsah požáru.3. Žalovaná namítala, že krácení pojistného plnění o 25 % bylo v souladu s pojistnou smlouvou s ohledem na to, že v předmětné budově byly uloženy vypočtené věci a materiály, které měly významný vliv na šíření, rozvoj a intenzitu požáru, když nedodržováním podmínek stanovených požárně bezpečnostním řešením žalobkyně porušila povinnost stanovenou v § 15 zákona o požární ochraně; žalobkyni je přičitatelné i porušení povinností společností , právnická osoba, jako nájemce vzhledem ke společnému užívání prostor.4. V průběhu řízení vstoupila nynější žalobkyně na místo původní žalobkyně (, právnická osoba, ) s ohledem na to, že v důsledku fúze sloučením na ni přešlo veškeré jmění zaniknuvší původní žalobkyně.5. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku podrobně popsal svá skutková zjištění (na která se pro stručnost odkazuje) a zjištěný skutkový stav stručně shrnul tak, že mezi stranami bylo ujednáno pojištění mimo jiné proti požáru, týkalo se objektu č. p. , hodnota, v , adresa, , kde dne , datum, vznikl požár, který objekt výrazně poškodil. Žalovaná poskytla částečné plnění, avšak uplatnila právo krátit je o 25 % z důvodu porušení povinností původní žalobkyní, tento rozdíl neuhradila ani po předžalobní výzvě. Později došlo k fúzi původní žalobkyně sloučením s nynější žalobkyní, která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 24. 3. 2022.6. Ve vztahu k požárně bezpečnostnímu řešení soud uvedl, že jeho konkrétní podoba ve vztahu ke konkrétnímu objektu je otázkou skutkovou a proto zjištění ohledně ní ve vztahu k předmětné budově čerpal z provedených důkazů, včetně znaleckých zkoumání. Na základě toho dospěl k závěru, že poslední zpracované požárně bezpečnostní řešení bylo kombinací původního řešení z doby výstavby budovy a dílčí změny zpracované v roce 2004 , tituly před jménem, , jméno FO, . Z jejího řešení zdůraznil, že počítalo s ponecháním části haly bez využití (jako místa odložení původního technologického zařízení) s tím, že do haly bude dováženo pouze množství materiálu k denní výrobě a hala nebude sloužit pro skladování surovin ani výrobků, a s tím, že pokud by mělo dojít k opětovnému využití nevyužívané části, bude nutno případně provést i nové posouzení. Již jen z toho je patrné, že stav reálného využití budovy v roce 2017, kdy v ní byly uskladněny minimálně desítky tun (podle šetření Hasičského záchranného sboru dokonce stovky tun) tuků, respektive olejů a řada dalších materiálů, vozidel a věcí, nemohl s požárně bezpečnostním řešením budovy korespondovat. K tomuto závěru dospěl i znalecký posudek , právnická osoba, (dále též jen znalecký ústav), který v tomto směru pokládal soud za naprosto logický. Závěry znaleckého ústavu, že při skladování desítek tun tuků došlo k podstatnému zvýšení požárního zatížení budovy oproti projektovanému stavu, se v tomto kontextu jeví jako i laicky snadno pochopitelné. Tento znalecký posudek poukázal též na stavební úpravy zahrnující propojení dříve oddělených požárních úseků č. 2 a 3 a garážování různých vozidel jako na skutečnosti, které byly rovněž v rozporu s požárně bezpečnostním řešením budovy. I tyto závěry se jeví jako logické a soud z nich proto vycházel. S ohledem na to, že již tato zjištění byla postačující pro posouzení věci, nezabýval se přesným stanovováním, kolik stovek tun tuků a kolik různých dalších hořlavých látek bylo v budově uskladněno. Dále soud prvého stupně vycházel z prokázané skutečnosti, že skladování látek v rozsahu podstatně převyšujícím míru požárního zatížení předpokládanou požárně bezpečnostním řešením budovy prováděla jak žalobkyně, tak i společnost , právnická osoba, jako nájemce. Původní žalobkyně a žalobkyně (personálně propojené a posléze fúzující) si musely být vědomy, že společnost , právnická osoba, pronajatou část prostorů v budově ke skladování používá. To vyplývá nejen ze samotné nájemní smlouvy (kde jsou prostory pronajaty jako skladovací), ale i z popisu rozmístění nádrží a dalších zařízení v budově jednotlivými zaměstnanci žalobkyně a společnosti , právnická osoba, , z něhož je patrné, že zaměstnanci obou těchto společností měli přinejmenším základní přehled o činnosti druhé společnosti v předmětné budově.7. Pokud šlo o samotný vznik, průběh a rozvoj požáru, z dokazování vyplynulo, že příčinu požáru ani jeho přesný průběh s jistotou nelze stanovit. Byť se jednotlivé předložené znalecké posudky v určitých detailech lišily, žádný z nich ani netvrdil, že by konkrétní příčina požáru byla prokazatelná. Znalecký ústav výslovně uvedl, že přesný průběh šíření požáru nelze stanovit a nelze ani procentuálně stanovit, jaký vliv hořlavý materiál a odstavená vozidla měly na rozvoj a intenzitu požáru; jejich vliv od sebe nelze odlišit. K tomu soud podotkl, že s ohledem na to pokládal za bezpředmětné pokoušet se průběh požáru nějak konkrétněji rekonstruovat, neboť to zjevně není reálně možné. Znalecký ústav nicméně dále uvedl, že kdyby v objektu byly pouze věci souladné s požárně bezpečnostním řešením, požár by byl jistě pomalejší a méně intenzivní, bylo by kratší vyhořívání a bylo by též nižší poškození objektu, byť by bylo spekulativní modelovat rozdíl jeho průběhu oproti skutečnosti. Další předložené znalecké posudky se soustředily spíše na to, do jaké míry bylo užívání objektu souladné s příslušným požárně bezpečnostním řešením. Znalecké posudky znalce , jméno FO, a znaleckého ústavu akcentovaly, že způsob užívání objektu znamenal zvýšení požárního zatížení oproti předpokládanému stavu. Shodný závěr uvedli znalci , jméno FO, a , jméno FO, v posudku předloženém žalobkyní, pouze s tím, že umístění nadměrného množství hořlavých a nebezpečných látek a dlouhodobé porušování povinností v oblasti požární ochrany přičetli pouze společnosti , právnická osoba8. Dále soud prvního stupně vycházel z prokázané skutečnosti, že někdy po roce 2004 a před rokem 2016 došlo k vybudování sekčních vrat v dělící stěně mezi požárními úseky č. 2 a 3, čímž byly tyto úseky z požárního hlediska spojeny, a že provoz v budově probíhal v podstatné míře ve společném prostoru (hlavní hale), v němž se činnosti jednotlivých uživatelů bezprostředně ovlivňovaly a prolínaly mimo jiné pohybem lidí, techniky a materiálu.9. Po právní stránce aplikoval soud prvního stupně na daný případ ustanovení § 2758 odst. 1 a § 495 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014 (o. z.), ve spojení s ujednáním účastnic obsaženým v čl. 16 odst. 3 Všeobecných pojistných podmínek žalované pro pojištění majetku a odpovědnosti (č. P-100/14), jehož znění odpovídá úpravě obsažené v § 2800 odst. 2 o.z., a dále ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně.10. Dospěl k závěru, že způsob užívání předmětné budovy, přinejmenším její hlavní halové části, žalobkyní a společností , právnická osoba, lze pokládat za společné užívání ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o požární ochraně. Tím není dotčeno, že dílčí plochy a zařízení mohly sloužit výlučně jedné nebo druhé společnosti. Zároveň ale vzhledem k jejich rozmístění a pouze částečnému fyzickému oddělení se činnosti obou společností v téže halové prostoře vzájemně ovlivňovaly a významná část ploch v budově musela sloužit jako komunikační trasy pro pracovníky i techniku obou společností. Smyslem uvedeného ustanovení zákona o požární ochraně nepochybně je, aby právě v tomto typu případů, kdy působení více různých subjektů v jednom místě může vyvolat nejasnost ohledně řízení či koordinace požární ochrany, byla jednoznačně určena za to odpovědná osoba. Tou byla původní žalobkyně jako vlastník; žádnou smlouvou totiž nedošlo k celkovému přenesení odpovědnosti (za celou budovu, ne případně jen za nějakou plochu v hale, což by z vyložených důvodů nebylo vůbec relevan