12 Co 271/2025-104 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč a částku 52 200 Kč (výrok I). Žalobu zamítl se co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 25 286 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 757,50 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 431,30 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 30. 1. 2024, Anonymizováno, do zaplacení, s úrokem ve výši 22,02 % ročně z částky 30 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, částky 31 871,50 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 9 601,18 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 070,53 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z části 52 200 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 21,39 % ročně z částky 52 200 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení (výrok II) a nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím a částky 52 200 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný uzavřel dne 22. 10. 2021 se společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, a dne 12. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , přičemž před jejich uzavřením byla řádně zkoumána jeho úvěruschopnost a žalovaný učinil prohlášení o svých poměrech, které stvrdil jako pravdivé. Zdůraznila, že případné nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Na základě první smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 60 000 Kč, kterou se zavázal splatit spolu s úrokem 21,39 % ročně a dalšími poplatky do 22. 10. 2023, avšak ke dni splatnosti zůstala nesplacená jistina 52 200 Kč a poplatky ve výši 31 871,50 Kč. Druhá smlouva se týkala částky 30 000 Kč s úrokem 22,02 % ročně a dalšími poplatky, přičemž vše bylo splatné do 12. 11. 2023. Nesplacená jistina činila 30 000 Kč a poplatky 25 286,75 Kč. Obě pohledávky byly následně postoupeny na žalobkyni, žalovaný neuhradil dlužnou částku ani po zaslání předžalobní výzvy podle § 142a o. s. ř.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k následujícím skutkovým zjištěním. Žalovaný při žádosti o první úvěr uvedl do zákaznické karty ze dne 22. 10. 2021, že bydlí ve spolubydlení, má středoškolské vzdělání a je svobodný, jeho čistý měsíční příjem činí 18 022 Kč, výdaje 5 000 Kč. Dále uvedl, že předkládá dvě výplatní pásky a výměr důchodu a dne 22. 10. 2021 uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru na 60 000 Kč s úrokem 34,50 % a s poplatky ve výši 32 785 Kč, úvěr byl splatný do 22. 10. 2023, žalovaný však uhradil pouze jednu splátku ve výši 7 800 Kč. Při žádosti o druhý úvěr uvedl do zákaznické karty ze dne 12. 11. 2021, že bydlí ve spolubydlení, má středoškolské vzdělání a je svobodný. Jeho čistý měsíční příjem činí 18 222 Kč, výdaje 4 000 Kč a splátky 3 867 Kč, opět doložil stejné doklady a dne 12. 11. 2021 uzavřel smlouvu na úvěr ve výši 30 000 Kč s úrokem 55,20 % a poplatky ve výši 27 296 Kč, úvěr byl splatný do 12. 11. 2023, žalovaný však ničeho neuhradil. Celkem tak bylo žalovanému poskytnuto 90 000 Kč a fakticky zaplatil 7 800 Kč. Pohledávky byly dne 29. 1. 2024 postoupeny na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno a dne 22. 5. 2024 byl vyzván k úhradě předžalobní upomínkou.5. Soud I. stupně s odkazem na ust. § 588, § 2395, 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a na ust. § 86 odst. 1 a 2, § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru konstatoval, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, avšak obě smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy vzhledem k výši sjednaného úroku. Přestože poskytovatel úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného, soud shledal, že tento postup neodpovídal požadavkům zákona ani ustálené soudní praxi, neboť vycházel pouze z údajů uvedených žalovaným ve formuláři bez ověření skutečných výdajů. Podle databáze , název, činila v době uzavření smluv obvyklá úroková sazba spotřebitelských úvěrů přibližně 7,5 % ročně, zatímco sjednané sazby byly téměř pětinásobné, resp. více než sedminásobné oproti praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je podle soudu I. stupně zjevně v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou smlouvy absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 a sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) i s ohledem na rozhodovací praxi Městského soudu v , adresa, , podle níž nelze při posouzení přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů použít odlišné měřítko než u bank, aby nedošlo k nerovnosti mezi oběma skupinami poskytovatelů (viz např. rozsudek ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90 nebo rozsudek ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99).6. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a vyšel z ustálené judikatury, podle níž musí poskytovatel úvěru provést toto zkoumání pečlivě a přesvědčivě tak, aby bylo zřejmé, že dlužník nebude mít zjevný problém dluh uhradit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3436/2024). Poté soud I. stupně konstatoval, že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v rozporu se zákonem, když při posouzení výdajů vycházela pouze z tvrzení žalovaného, která se jeví nereálná (výdaje pouze 4 000 Kč, resp. 5 000 Kč měsíčně), neboť takto nízké částky nemohly pokrýt základní životní náklady ani v roce 2021. Nedostatečnost zkoumání úvěruschopnosti byla podle soudu I. stupně o to závažnější, že žalovaný žádal o druhý úvěr necelý měsíc po poskytnutí prvního úvěru. Soud I. stupně proto uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně zkoumána, a obě úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné i podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž k této neplatnosti soud I. stupně přihlédl z úřední povinnosti. Z toho důvodu žalobkyni nemohlo vzniknout právo na úroky ani sjednané poplatky.7. Žalovanému byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty částky 60 000 Kč a 30 000 Kč, které představují plnění bez právního důvodu a žalovaný se tak bezdůvodně obohatil a je povinen je vrátit. Vzhledem k tomu, že uhradil pouze 7 800 Kč, zbývá mu doplatit 52 200 Kč z první smlouvy o úvěru a celých 30 000 Kč z druhé smlouvy o úvěru. V tomto rozsahu proto soud I. stupně žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl. Splatnost pak určil podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a vzhledem k pasivitě žalovaného stanovil lhůtu k plnění podle § 160 o. s. ř. na tři dny.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s tím, že žalobkyně byla se svým nárokem z převážné části neúspěšná a žalovanému žádné náklady nevznikly.9. Žalobkyně podala včasné odvolání do zamítavého výroku II, v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do co do zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a co do zákonného úroku z prodlení z částky 52 200 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně.10. V odůvodnění odvolání uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně o absolutní neplatnosti úvěrových smluv, avšak brojila pouze proti tomu, že jí nebyl přiznán zákonný úrok z prodlení z částek představujících bezdůvodné obohacení. Namítala, že povinnost žalovaného vrátit poskytnutou jistinu nevznikla až rozhodnutím soudu, nýbrž již na základě výzvy k plnění, která mu byla doručena v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky dne 20. 2. 2024 v níž byla stanovena lhůta k plnění v délce 10 dnů. Po jejím marném uplynutí se žalovaný dostal do prodlení dne 5. 3. 2024, a od tohoto data žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný byl následně vyzván k zaplacení předžalobní upomínkou ze dne 22. 5. 2024, avšak zůstal zcela pasivní a netvrdil ani neprokázal, že by nebyl schopen jistinu vrátit ve stanovené lhůtě. Podle žalobkyně nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně svých možností spotřebitel, nikoli věřitel, což odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Žalobkyně poukázala též na rozhodovací praxi odvolacích soudů, a to např. na rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, a rozhodnutí Krajského soud v , adresa, sp. zn. , spisová značka, z nichž má vyplývat, že aplikace § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy a použije se jen tehdy, pokud spotřebitel tvrdí a prokáže nemožnost splnit dluh v požadované lhůtě. Vzhledem k tomu, že žalovaný tak neučinil, měla být použita obecná úprava splatnosti dle § 1958 odst. 2 o. z. Žalobkyně proto požadovala přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 11,75 % ročně a z částky 52 200 Kč ve výši 8,5 % ročně, obojí od 5. 3. 2024 do zaplacení. S ohledem na uvedené d