13 Co 151/2025-99 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 1 306 237 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně, provozovatelka aquaparku v , adresa, , domáhala na žalované zaplacení uvedené částky s tím, že se jedná o škodu odpovídající ztrátě na tržbách, která jí vznikla v důsledku mimořádných opatření žalované směřujících k potlačení pandemie COVID-19, konkrétně pak mimořádného opatření ze dne 10. 4. 2021, č. j. , číslo, , jímž byl s účinností od 12. 4. 2021, 0:00 hod., do 25. 4. 2021, 24:00 hod., mj. omezen provoz a používání sportovišť ve vnitřních prostorech staveb, umělých koupališť a wellness zařízení tak, že se v nich zakazuje přítomnost veřejnosti, pokud se nejedná o poskytování zdravotních služeb poskytovatelem zdravotních služeb (jímž žalobkyně není), které bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. , spisová značka, (dále jen „opatření , číslo, “), a dále navazujícího mimořádného opatření ze dne 23. 4. 2021, č. j. , číslo, , jímž bylo s účinností od 26. 4. 2021, 0:00 hodin, do 2. 5. 2021, 24:00 hodin, normováno z pohledu činností provozovaných žalobkyní obdobně, a které bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2021, č. j. , spisová značka, (dále jen „opatření , číslo, ).3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že obě mimořádná opatření byla zrušena shora uvedenými rozsudky Nejvyššího správního soudu, v případě rozsudku ze dne 22. 4. 2021, č. j. , spisová značka, , k návrhu , tituly před jménem, , jméno FO, .4. Již na tomto podkladě soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji zamítl, maje po citaci § 1 odst. 1, § 2, § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.), za to, že se v případě namítaných mimořádných opatření žalované vůbec nejedná o akty individuální aplikace práva, které OdpŠk předpokládá (zjevně jako tzv. odpovědnostní titul – pozn. odvolacího soudu), že tato opatření byla státem přijímána v bezprecedentní situaci plošné pandemie ohrožující jeho obyvatelstvo, tj. v zájmu celku, pročež stát nelze volat k (individuální) hmotné odpovědnosti pořadem zákona č. 82/1998 Sb., a pokud ano, pak že mimořádná opatření byla vydána v beznávrhovém řízení nemajícím účastníky, pročež zde není a z povahy věci ani nemůže být jakákoliv osoba aktivně legitimovaná k náhradě škody. Současně, zjevně ale pro případ, že by tento poslední úsudek neobstál, soud prvního stupně uvedl, že žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace k žalovanému odškodnění proto, že nepodala návrh na zrušení žádného z mimořádných opatření ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále i jen „pandemický zákon“).5. Naplněním dalších předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu se tudíž soud prvního stupně již nezabýval a o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů v řízení plně úspěšné žalované rozhodl odkazuje na § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. a č. 177/1996 Sb., podle nichž přiznal žalované paušální náhradu po 300 Kč za tři jí v řízení vykonané úkony (převzetí věci, vyjádření k žalobě a účast při jednání).6. Žalobkyně napadla rozsudek včasným a přípustným odvoláním (podáním ze dne 25. 3. 2025). Jeho jádrem je nesouhlas s posouzením otázky její aktivní věcné legitimace, na jejíž absenci soud prvního stupně dovodil – podle názoru žalobkyně nepřiléhavě – z toho důvodu, že (sama) nepodala návrh podle § 13 pandemického zákona. Žalobkyně je přesvědčena, že ji tato okolnost z práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nevyřazuje, na podporu tohoto stanoviska obsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 331/24, a uzavírá, že jí soud prvního stupně neprávem odepřel aktivní legitimaci s ohledem na přílišně formalistické pojetí výkladu ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk (které však soud prvního stupně vůbec neaplikoval, a tudíž ani nevykládal – pozn. odvolacího soudu). V doplnění odvolání (podání ze dne 27. 3. 2025) pak žalobkyně zdůraznila, že opatření , číslo, , které nabylo účinnosti dnem 12. 4. 2021, bylo zrušeno již dne 22. 4. 2021, a tedy dříve, než žalobkyni uplynula lhůta k podání (vlastního) návrhu, pročež nelze dogmaticky trvat na tom, že by žalobkyně musela vlastní návrh přesto podat; kdyby tak učinila, byl by odmítnut. Opatření , číslo, , které nabylo účinnosti dnem 26. 4. 2021, bylo sice zrušeno až 9. 6. 2021, a tedy až po lhůtě k podání (vlastního) návrhu. Ten nicméně žalobkyně nepodala „mimo jiné i proto, že z dostupných zdrojů vyplývá, že tak dne 29. 4. 2021 učinily již jiné subjekty…“. Procesní zdrženlivost žalobkyně tudíž nemohla ovlivnit výsledek žádného z (obou shora označených) řízení vedených u Nejvyššího správního soudu, soud prvního stupně to však nezohlednil, jeho závěr o absenci aktivní legitimace žalobkyně je tak „předčasný a neopodstatněný“.7. Proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud – poté, co připustí jí v odvolání navržené rozšíření žaloby o úrok z prodlení z žalované částky ve výši 15% ročně od 1. 10. 2022 do zaplacení – zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.8. Žalovaná s odvoláním nesouhlasila, navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Citovala závěry formulované na dané téma v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 384/2024, a usnesením ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2005/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 3014/24. Má za to, že dopadají i na souzenou věc a že i s ohledem na ně žalobkyni aktivní legitimace nesvědčí.9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.).10. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2021, č. j. , spisová značka, . Zjistil z něj, že ke zrušení opatření , číslo, došlo na návrh pěti obchodních společností, mezi nimiž žalobkyně nefiguruje.11. Po takto doplněném dokazování odvolací soud neshledal odvolání důvodným.12. Závěry soudu prvního stupně o tom, že namítaná mimořádná opatření nejsou aktem individuální aplikace práva a že již fakt jejich vydání v řízení nemajícím účastníky vylučuje adresáty opatření z práva na náhradu škody per se sice nemohou obstát, neboť stojí v rozporu s ustáleným (již v době vyhlášení napadeného rozsudku) a právě opačným judikatorním řešením těchto otázek [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2024 (dále jen „R 41/2024“), a nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22].13. S úsudkem soudu prvního stupně, že postavení (aktivně legitimovaného) účastníka řízení může mít ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk toliko osoba, která využila v zákonem stanovené lhůtě (dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu (návrh na jeho zrušení), se však odvolací soud plně ztotožňuje, neboť ustálené judikatuře (mj. právě R 41/2024 a shora citovaný nález Ústavního soudu) naopak plně odpovídá.14. K překonání (revidování) uvedeného východiska nedošlo ani žalobkyní odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 331/24. V něm totiž Ústavní soud vytkl obecným soudům, že se řádně nevypořádaly s argumentací stěžovatele o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, pro které sám návrh (tam ještě podle § 101b s. ř. s.) nepodal; nijak ale nezpochybnil, že zásadně aktivně legitimovanou osobou je ten, kdo návrh (sám) podal.15. S tvrzeními o tom, proč na ní nebylo namístě žádat podání žaloby podle § 13 pandemického zákona, nicméně v souzené věci žalobkyně přišla, a to ve vztahu k oběma opatřením, až v odvolání. Až v něm tvrdí, že opatření , číslo, bylo zrušeno dříve, než jí marně uplynula jednoměsíční lhůta k podání návrhu podle § 13 odst. 2 pandemického zákona, pročež by návrhem nic nezískala, ale byl by odmítnut. Rovněž až v odvolání tvrdí, že opatření , číslo, sice bylo zrušeno až po uplynutí k podání návrhu určené lhůty, že však v tomto případě byly podány další návrhy, výsledků řízení o nichž se tedy rozhodla vyčkat. S uvedenými tvrzeními přichází žalobkyně až po koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 a § 119a o. s. ř., k němuž došlo při jednání soudu prvního stupně dne 13. 2. 2025, a tedy k nim nelze přihlížet (v této procesní rovině shodně srov. žalovanou případně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2005/2024). Podaná žaloba