17 Co 224/2025-158 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z uvedené částky od 1. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 140 408,5 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.) a že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro , adresa, na náhradě nákladů řízení částku 1 460 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, na účet soudu I. stupně č. , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, (výrok III.).2. Žalobce se zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím domáhal s odůvodněním, že se žalovaným dne 11. 9. 2019 uzavřel smlouvu, na jejímž základě poskytl žalovanému zápůjčku 450 000 Kč, žalovaný mu však vrátil pouze 150 000 Kč. Zbývající část zápůjčky 300 000 Kč, splatnou do 31. 12. 2020, žalovaný dosud nevrátil, ač tento dluh uznal. Žalovaný se bránil tím, že žádnou smlouvu o zápůjčce se žalobcem neuzavřel, zápůjčku nepřevzal a dluh neuznal, též vznášel námitku promlčení.3. Žalobce i žalovaný jsou státními příslušníky , stát, . Soud I. stupně shledal, že je dána jeho mezinárodní příslušnost podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, na základě bydliště žalovaného v České republice, a že rozhodným právem je v souladu s čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 právo české.4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že žalobce žalovanému dne 11. 9. 2019 poskytl částku 450 000 Kč, a to zasláním této částky na pokyn žalobce z účtu společnosti , právnická osoba, na bankovní účet matky žalovaného, paní , jméno FO, , č. účtu , č. účtu, . V listině podepsané žalovaným dne 11. 9. 2019 (sepsané v , jazyk, , předložené soudu s ověřeným překladem do českého jazyka pod označením „Zázavek“) žalovaný prohlásil, že od žalobce převzal 450 000 Kč, které má vrátit 11. 5. 2020. V listině označené jako „smlouva“ ze dne 17. 8. 2020 (opět sepsané v , jazyk, , předložené s ověřeným překladem do češtiny) účastníci uvedli, že se dohodli, že prostředky zapůjčené žalobcem žalovanému dne 11. 9. 2019 ve výši 450 000 Kč s lhůtou vrácení 11. 5. 2020 byly k 17. 8. 2020 vráceny pouze ve výši 150 000 Kč, zbývající část 300 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit do 31. 12. 2020. Znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví zpracovaného , tituly před jménem, , jméno FO, ve spojení s výslechem této znalkyně měl soud za prokázané, že na výše uvedených listinách z 11. 9. 2019 a ze 17. 8. 2020 jsou pravé podpisy žalovaného. Znalkyně při svém výslechu rozptýlila pochyby o závěrech svého posudku, když zodpověděla podrobné dotazy soudu i žalovaného, vysvětlila, jak pracovala se srovnávacími podpisy, co konkrétně a jakým způsobem v rámci zpracování posudku zkoumala, vysvětlila též, proč nebyly nalezeny znaky nasvědčující padělání podpisu a že pokud v posudku uvedla, že předmětné podpisy jsou „pravděpodobně pravými podpisy“ žalovaného, učinila závěr o střední pravděpodobnosti pravosti podpisů. Soud přihlédl k tomu, že závěr o pravosti v rovině střední pravděpodobnosti byl učiněn ve vztahu k oběma posuzovaným podpisům i k tomu, že znalkyně neshledala znaky nasvědčující padělání podpisů, a též k tomu, že podepsané listiny odpovídají tomu, že dne 11. 9. 2019 byla k pokynu žalobce na účet matky žalovaného zaslána částka 450 000 Kč, tedy odpovídající výši zápůjčky uvedené v předmětných listinách. Soud dospěl k závěru, že to musel být žalovaný, kdo žalobci označil účet, na nějž mají být prostředky převedeny, a přestože závěr znalkyně byl učiněn jen v rovině střední pravděpodobnosti, soud považoval za vyloučené, aby posuzované podpisy nebyly pravými podpisy žalovaného. Soud měl tedy za prokázanou pravost předmětných listin i tvrzení žalobce o poskytnutí zápůjčky a o dohodě o její splatnosti. Návrhy na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem a znaleckým posudkem zkoumajícím pravost celé listiny „Zázavek“ soud zamítl proto, že by na zjištění skutkového stavu neměly vliv, návrh na výslech matky žalovaného zamítl pro nadbytečnost. Důvody pro zapůjčení finančních prostředků byly pro rozhodnutí soudu nepodstatné, žalobce nebyl povinen tvrdit, jaké je rozhodné právo, a význam pro rozhodnutí neměla ani skutečnost, že částka byla zaslána z účtu společnosti , právnická osoba, , neboť poskytnutí prostředků touto společností žalobci je právním vztahem nezávislým na vztahu mezi žalobcem a žalovaným.5. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil dle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Shledal, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 11. 9. 2019 v ústní formě uzavřena smlouva o zápůjčce (§ 2390 o.z.), když žalobce žalovanému přenechal částku 450 000 Kč a žalovaný se ji zavázal žalobci do 11. 5. 2020 vrátit (§ 2393 odst. 1 věta první a contrario o.z.), obsah tohoto závazku strany písemně potvrdily v listině ze dne 11. 9. 2019 (§ 1757 odst. 1 o.z.). Že se jedná o potvrzení již uzavřeného závazku, vyplývá z toho, že v listině je uvedeno, že žalovaný částku 450 000 Kč převzal a zavázal se ji vrátit do 11. 5. 2020, nikoli že se žalobce zavázal částku 450 000 Kč žalovanému poskytnout a poskytl ji při podpisu. Účet matky žalovaného, kam byla částka 450 000 Kč zaslána, je třeba považovat za místo splnění závazku, na kterém se strany dohodly (§ 1954 o.z.). Jelikož ze strany žalovaného nedošlo ke včasnému vrácení zápůjčky, strany si v listině označené jako „smlouva“ ze dne 17. 8. 2020 ujednaly změnu splatnosti závazku (§ 1901 o.z.) tak, že dosud neuhrazenou částku 300 000 Kč je žalovaný povinen vrátit do 31. 12. 2020 (§ 2393 odst. 1 věta první a contrario o.z.). Tato dohoda o změně splatnosti závazku obsahuje též náležitosti uznání dluhu (§ 2053 o.z., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4603/2009). V listině je předmětný závazek jednoznačně a nezaměnitelně identifikován, je patrný důvod a výše dluhu, listina je vlastnoručně podepsána žalovaným. Z té části, že nevrácenou částku 300 000 Kč se žalovaný zavazuje vrátit nejpozději do 31. 12. 2020, lze jednoznačně usuzovat vůli žalovaného dluh uznat. Námitku promlčení soud shledal nedůvodnou. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj dluh uznal s tím, že jej splní do 31. 12. 2020, mohlo se právo žalobce promlčet nejdříve 1. 1. 2031 (§ 639 o.z.). I pokud by se o uznání dluhu nejednalo, nebyla by námitka promlčení důvodná, neboť v takovém případě by promlčecí lhůta počala běžet od 1. 1. 2021, kdy mohlo být právo uplatněno u orgánu veřejné moci poprvé (§ 619 odst. 1, 2 o.z.), a 3letá subjektivní promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 o.z.) nebyla do podání žaloby dne 29. 12. 2023 překročena. Soud proto žalovanému uložil zaplatit žalobci dosud neuhrazenou jistinu zápůjčky ve výši 300 000 Kč, a to podle § 1970 o.z. i s úrokem z prodlení v zákonné výši (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) od prvního dne prodlení do zaplacení.6. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), s ohledem na procesní úspěch žalobce, s tím, že žalobci vznikly náklady v celkové výši 140 408,50 Kč: soudní poplatek 15 000 Kč, spotřebovaná záloha na důkaz znaleckým posudkem 30 000 Kč, odměna advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.) za 8 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby, účast na jednání dne 28. 5. 2024, dne 20. 8. 2024, dne 18. 3. 2025 v rozsahu přesahujícím 2 hodiny, dne 22. 4. 2025) podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a.t. 8 x 9 500 Kč, 5 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ve znění do 31. 12. 2024, 3 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ve znění od 1. 1. 2025 a 21 % DPH z nákladů právního zastoupení 16 558,50 Kč. Soud nepřiznal odměnu za podání žalobce došlá soudu dne 22. 3. 2024, dne 3. 6. 2024 a dne 24. 3. 2025, neboť žalobce by nebylo nutno k těmto podáním vyzývat, pokud by žaloba od počátku obsahovala potřebná tvrzení. Též neshledal důvody pro navýšení odměny za přípravu a převzetí zastoupení, když šlo v podstatě o skutkově i právně jednoduchou věc a případné použití cizího jazyka advokátem nepředstavuje samo o sobě důvod pro navýšení mimosmluvní odměny (srov. rozsudek Nejv. soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016).7. Výrok o náhradě nákladů státu byl odůvodněn § 148 odst. 1 o.s.ř., náklady státu tvoří znalečné nepokryté složenou zálohou ve výši 1 460 Kč.8. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. Namítl, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že soud nevzal důsledně v potaz povahu zápůjčky jako reálného kontraktu, u nějž je podstatné předání předmětu zápůjčky, a že se zaměřil izolovaně na řešení otázky pravosti podpisu. Žalovaný nadále tvrdí, že předmětné listiny nepodepsal, nicméně pro skutkový a právní závěr není významná pravost podpisu, ale jen to, zda žalobce žalovanému zápůjčku předal. Žalobce svá