17 Co 239/2025-91 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 24. 10. 2024 domáhala na žalované zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena řízením vedeným u , orgán, , , adresa, , pod sp. zn. , spisová značka, . Požadovala 10 100 Kč za náklady právního zastoupení, 20 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení a 70 000 Kč za negativní dopady trestního řízení do její osobnostní sféry. Tvrdila, že na základě vykonstruovaného trestního oznámení ze dne 23. 3. 2023 , orgán, prováděla prověřování, ona podala vysvětlení, předkládala listiny, byli slyšeni svědci a byl vypracován znalecký posudek, dne 13. 11. 2023 bylo vydáno rozhodnutí o odložení věci, stížnosti proti němu byly zamítnuty, konečné rozhodnutí obdržela 7. 2. 2024. Prověřování bylo dle jejího názoru extenzivní, byla jedinou prověřovanou osobou, zpráva o tom se mezi místními v , adresa, rychle roznesla.2. Žalovaná namítala, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, neboť nebyla účastníkem trestního řízení, že absentuje odpovědnostní titul podle § 8 a § 13 zákona 82/1998 Sb., trestní oznámení vyplynulo z rodinných sporů o dědictví.3. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 100 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 5. 2024 do zaplacení (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 900 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).4. Na základě nesporných skutečností a po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně uplatnila u žalované své nároky dne 16. 4. 2024, žalovaná žádost žalobkyně vypořádala stanoviskem ze dne 15. 10. 2024, odmítla žalobkyni plnit. Ze spisu vedeného , orgán, , adresa, , , název, , sp. zn., Anonymizováno, , spisová značka, soud I. stupně zjistil, že dne 23. 3. 2023 bylo doručeno Okresnímu státnímu zastupitelství v , adresa, oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, bylo v něm upozorněno na jednání žalobkyně. Dne 13. 4. 2023 byla zahájeny úkony trestního řízení, orgán činný v trestním řízení měl za dostatečně odůvodněný závěr, že se žalobkyně mohla dopustit přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku. V době od 25. 4. 2023 do 24. 7. 2023 podali vysvětlení , jméno FO, , , jméno FO, , žalobkyně, , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, . Orgánu činnému v trestní řízení bylo vydáno účetnictví, opatřením ze dne 26. 7. 2023 byl přibrán znalec, vypracoval znalecký posudek, který doručil OČTŘ dne 1. 11. 2023. Usnesením ze dne 13. 11. 2023, č. j. , spisová značka, , byla věc podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. Usnesením ze dne 22. 12. 2023, č. j. , spisová značka, , byla zamítnuta stížnost proti usnesení ze dne 13. 11. 2023, č. j. , spisová značka, .5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil po právní stránce. Dospěl k závěru, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že žalobkyně nevystupovala v původním řízení ani jako osoba, proti které se trestní řízení vede, ani jako poškozená, ani jako osoba zúčastněná nebo oznamovatel, že žalobkyni nelze považovat za účastníka původního řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk, resp. opomenutého účastníka podle § 7 odst. 2 OdpŠk. Tyto závěry pak mutatis mutandis platí i pro nárok žalobkyně pramenící z nesprávného úředního postupu, resp. nepřiměřené délky původního řízení. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení má totiž zásadně pouze účastník tohoto řízení, resp. pouze u něho se újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení presumuje. Dotčené trestní řízení bylo skončeno ještě v rámci prověřování, odložením věci podle § 159a trestního řádu. Žalobkyně se tedy nikdy nedostala do postavení osoby, proti které se trestní řízení vede ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu. Souhlasil s žalovanou, že trestní řízení se ve fázi prověřování vede „pro skutek“ (nikoliv „proti určité osobě“). V projednávané věci nebylo zahájeno trestní stíhání, přičemž zákon OdpŠk spojuje možnost odškodnění právě se zahájením a vedením trestního stíhání (nikoliv trestního řízení).6. Dodal, že judikatura sice dovodila právo na účinné vyšetřování, avšak toto se týká zásadně poškozených, v takovém postavení žalobkyně nebyla. Za zcela nepřiléhavý měl poukaz žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I ÚS 1029/21, když v té věci bylo trestní stíhání zahájeno a vedeno, Ústavní soud posuzoval otázku, zdali v takovémto případě odpovídá žalovaná i za dopady, které nastaly před samotným formálním zahájením trestního stíhání. V projednávané věci nicméně trestní stíhání zahájeno nebylo, trestní řízení nikdy nepřekročilo fázi prověřování.7. Dále konstatoval, že k založení odpovědnosti státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí; vznik újmy a příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vzniklou újmou. V projednávané věci absentuje odpovědnostní titul, a to jak ve smyslu § 8 OdpŠk, tak i § 13 OdpŠk. V rámci původního řízení nebylo žádné zrušené rozhodnutí a průběh samotného řízení byl zcela plynulý a průtahů prost. Orgány činné v trestním řízení se s věcí vypořádaly za přibližně 9 měsíců, opatřily si přitom řadu písemných podkladů, vyslechly řadu osob a nechaly zpracovat znalecký posudek. Věc přitom byla skutkově složitější (o čemž svědčí právě rozsah opatřených materiálů, resp. počet vyslechnutých osob). V žádném případě nelze uvažovat o tom, že by toto řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a tudíž představovalo nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Také uvedl, že kompenzační řízení není řízením revizním, soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup orgánů činných v trestním řízení či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích.8. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jejich náhradu přiznal zcela úspěšné žalované, dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.9. Rozsudek napadla žalobkyně včasným odvoláním. Namítala, že pro odpovědnost státu dle § 13 odst. 2 OdpŠk není významné, zda osoba, jež o sobě tvrdí, že byla poškozena nesprávným úředním postupem, byla účastníkem řízení, podstatné je, zda jí v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem vznikla škoda, sama absence formálního účastenství není pro oprávněnost žalobou uplatněného nároku překážkou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3175/2015). Byť žalobkyně nebyla po formální stránce účastníkem řízení, byla pouze osobou podezřelou, po faktické stránce se k ní orgány činné v trestním řízení (OČTŘ) chovaly jako vůči osobě obviněné. Přestože sám , orgán, konstatoval, že oznámení tvořily spíše ničím nepodložené domněnky, žalobkyně podávala vysvětlení, předkládala důkazy, bylo po ní požadováno účetnictví a vyšetřování pokračovalo. Dovozovala, že OČTŘ měly vůči ní zahájit trestní stíhání, nebo věc odložit, a to se nestalo. Až po 9 měsících došlo k odložení věci, přičemž prověřování má dle § 159 odst. 1 písm. a) trestního řádu trvat maximálně dva měsíce. Řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, musela poskytovat součinnost. Fáze prověřování se nevede pouze pro skutek, ale i proti osobě pachatele. Tvrdila, že restriktivní výklad podmínky účastenství pro vznik nároku na náhradu škody by vedl k tomu, že OČTŘ nebudou motivovány k dodržování lhůt a budou zbytečně zatěžovat podezřelé. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že řízení bylo vedeno v přiměřené lhůtě, byť množství důkazů dobu protáhlo, avšak opatření velkého množství důkazů bylo k její újmě, většina důkazů byla nadbytečná, a i fáze prověřování na ni působila stresově. Také tvrdila, že prověřování bylo extenzivní, že trestní řízení ohrožovalo její pověst, zvláště pak pověst jejího manžela, jako , funkce, . Její pověst byla pošramocena, neboť zpráva o trestním řízení a o tom, že je osobou prověřovanou, se roznesla po , adresa, , trpěla psychickými obtížemi. Dále dovozovala, že všechny jí uplatněné nároky jsou opodstatněny a navrhla, aby napadený rozsudek byl změněn tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. V doplnění odvolání opakovaně odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21.10. Žalovaná ve vyjádření k odvolání souhlasila se závěry soudu I. stupně. Zdůraznila, že žalobkyně nebyla v pozici obviněné osoby, nebylo vůči ní vydáno žádné, tudíž ani nezákonné rozhodnutí. Pokud by měla být osobou, jíž by mělo svědčit právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, tedy osobou aktivně legitimovanou, muselo by být vydáno usnesení o zahájení jejího trestního stíhání, a to se nestalo. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo dle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.12. Soud I. stupně ve věci provedl d