20 Co 243/2025-136 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovaného povinným zaplatit žalobci 721 765 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 383 736 Kč od , datum, do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 93 053 Kč. Žalobce se domáhal zaplacení uvedené částky z titulu dluhu žalovaného ze zápůjčky, poskytnuté mu žalobcem dne , datum, ve výši 600 000 Kč (splatné do , datum, ), dne , datum, ve výši 600 000 Kč (splatná do , datum, ) a dne , datum, ve výši 200 000 Kč (splatné , datum, ). Žalovaná na tento dluh uhradil 1 400 000 Kč až dne , datum, a následně účastníci uzavřeli dne , datum, dohodu o narovnání, podle níž měl žalovaný dále žalobci uhradit na úrocích do , datum, celkem 721 765 Kč, což neučinil a je tudíž povinen zaplatit žalobci i 15 % úrok z prodlení ze smluvních úroků v celkové výši 383 736 Kč. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s obranou, že dohoda o narovnání je ohledně ujednání o úroku z prodlení neurčitá a že ji podepsal v době, kdy se v , právnická osoba, léčil ze , podezřelý výraz, , dokumentu nevěnoval pozornost a uvěřil žalobci, že jde o potvrzení, že si účastníci nic nedluží. Dále uvedl, že částka 1 400 000 Kč byla z jeho účtu žalobci poukázána bez jeho vědomí a souhlasu a žalobce mu jejím odčerpáním způsobil škodu, jejíž náhradu do výše žalované částky namítl k započtení. Požadavek na úrok z prodlení z částky 383 736 Kč je neoprávněný, neboť nelze požadovat úrok z úroku.2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, popsaných v odstavcích 10. až 15. napadeného rozsudku, na jejichž základě konstatoval, že účastníci uzavřeli tři smlouvy o zápůjčce a žalobce jimi poskytl žalovanému celkem 1 400 000 Kč. Dne , datum, pak uzavřeli dohodu o narovnání v souladu s § 1903 odst. 1 o. z., kterou si upravili dosud sporná práva a povinnosti vyplývající ze smluv o zápůjčkách a dosavadní závazky ze smluv o zápůjčkách byly nahrazeny závazkem novým, vyplývajícím z dohody o narovnání. Žalovaný jej však nesplnil, když žalobci do , datum, nezaplatil smluvní úrok ve výši 8 % z částky 600 000 Kč od , datum, do , datum, , tj. 181 347 Kč, smluvní úrok ve výši 8 % p. a. z částky 600 000 Kč od , datum, do , datum, , tj. 202 389 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % z částky 600 000 Kč od , datum, do , datum, , který činí 196 495 Kč, a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 600 000 Kč od , datum, do , datum, , který činí 141 534 Kč.3. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle § 574, § 1903 odst. 1, § 1968, § 1970, § 1987 odst. 1, § 2390, § 2392 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dohodu o narovnání ze dne , datum, neshledal ani částečně neurčitou, přestože v jejím čl. II. odst. 2 písm. c) a d) je uveden toliko termín „zákonný úrok“. Poukázal na to, že na právní jednání je nutné hledět spíše jako na platné než neplatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 625/03, sp. zn. I. ÚS 436/05, sp. zn. II. ÚS 658/18) a lze dovodit, že smluvní strany měly na mysli zákonný úrok z prodlení. V čl. II. odst. 2 dohody o narovnání se vedle pojmu „zákonný úrok“ vyskytuje i pojem „smluvní úrok“, specifikovaný sazbou 8 % p. a., která odpovídá úroku sjednanému ve smlouvách o zápůjčce jako ceně peněz (též zvanému „obchodní úrok“). Jelikož byl žalovaný v prodlení s placením svých závazků, je logické, že termínem „zákonný úrok“ účastníci označili zákonný úrok z prodlení, jehož úroková sazba nebyla specifikována a je daná zákonem. Je sice neobvyklé sjednat placení úroku z prodlení od okamžiku poskytnutí půjčky, tedy ještě před vznikem prodlení žalovaného, avšak úprava úroku z prodlení je dispozitivní a v rámci smluvní volnosti je možné nejen sjednání úroku z prodlení od dřívějšího data, ale i z celé částky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu pod sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, ). Pro případ, že výše úroku z prodlení sjednána nebude, se podle § 1970 o. z. považuje za ujednanou výše určená nařízením vlády. Soud I. stupně dále dovodil, že na platnost dohody o narovnání ze dne , datum, nemá podstatný vliv ani skutečnost, že v době jejího uzavření byl žalovaný hospitalizován v , právnická osoba, . Žalovaný byl v tomto zdravotnickém zařízení od , datum, do , datum, na protialkoholním léčení a dohoda byla uzavřena přibližně v polovině jeho hospitalizace, takže byl v tuto dobu již zaléčen a asi měsíc abstinoval. Lze tak usuzovat, že ji uzavřel střízlivý, mohl si ji náležitě rozmyslet a svým podpisem tak projevil svou svobodnou a vážnou vůli být dohodou o narovnání vázán. Žalobce může podle § 1806 o. z. požadovat i úroky z úroků, pokud to bylo ujednáno.4. Dohodou o narovnání byla nahrazena dosavadní sporná práva a povinnosti účastníků novými, vyplývá z ní nový závazek žalovaného zaplatit žalobci smluvní úroky nejpozději do , datum, , a žalobci tak nic nebrání, aby požadoval z částky 383 736 Kč, představující kapitalizované smluvní úroky, a též zákonný úrok z prodlení. K platbě 1 400 000 Kč dne , datum, na účet žalobce soud I. stupně uvedl, že je obecně možné, aby ji zadal někdo jiný než žalovaný (např. na jeho pokyn) a samotná skutečnost, že byl dne , datum, v čase , datum, přivezen do nemocnice v ebrietě, ještě neprokazuje, že nebyl schopen tentýž den v čase , datum, platbu zadat předmětnou platbu. Pokud by ji zadal žalobce, mohlo by se sice jednat o náhradu škody či bezdůvodného obohacení, žalobce se však nedomáhá vrácení zápůjček, ale jiných nároků a proto není podstatné, kdo platbu skutečně zadal. Případná pohledávka žalovaného na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení není ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. způsobilá k započtení, takovou pohledávku je nezbytné považovat prakticky vždy za nejistou (snad s výjimkou, je-li uznána). S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobě vyhověl a žalobci přiznal podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) plnou náhradu nákladů řízení, vyčíslenou celkem ve výši 93 053 Kč.5. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Setrval na námitce neurčitosti dohody o narovnání stran zákonného úroku a dovozoval, že ujednáním, obsaženým v čl. II. odst. 2 písm. c) a d) ve spojení s čl. III. odst. 3, žalobce mohl zamýšlet smluvní úrok bez výslovně ujednané výše ve smyslu § 1802 o. z., což by však bylo v logickém rozporu s čl. II. odst. 2 písm. a) a b) dohody. Pro ujednání o zákonném úroku z prodlení nesvědčí samotné označení úroku ani počátek jeho plynutí a v poslední části čl. II. odst. 2 dohody je pod písmenem f) zákonný úrok z prodlení explicitně zmíněn jako další nárok nad rámec čl. II odst. 2 písm. a) až f), jehož úhrada byla v rámci narovnání prominuta, neboť není v čl. III. odst. 3 vymezena (též čl. III. odst. 4). Dohoda tak obsahuje sporné ujednání o blíže nespecifikovaném zákonnému úroku, jehož povaha a právní následky nejsou objektivně zřejmé a ani výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, na čem se účastníci měli dohodnout. Ve smyslu judikatury (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 939/2018, 33 Cdo 4001/2014) se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost právního jednání uplatní pouze v případech, kdy je takový výklad vůbec možný a nejde o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle. Soud I. stupně označil za neobvyklé nesjednání úrokové sazby u potencionálního smluvního úroku, třebaže občanský zákoník podpůrně tuto sazbu v § 1802 stanovuje, a naopak nepřiměřeným způsobem hledal argumentaci, která by ospravedlnila neobvyklé sjednání počátku běhu zákonného úroku z prodlení. Soud I. stupně provedeným výkladem smluvního ujednání nepřípustně nahradil projev vůle, čímž porušil právo žalovaného na spravedlivý proces. Žalovaný dále zdůraznil, že se na sepsání dohody nikterak nepodílel a v době jejího podpisu se nacházel v psychiatrické nemocnici, kde se léčil pro závislost na alkoholu a kde jej žalobce aktivně vyhledal proto, aby údajně písemně potvrdili, že si nic nedluží a jejich vzájemné závazky jsou zcela vypořádány. Žalovaný i vzhledem ke svému stavu uvěřil tomuto tvrzení žalobce a dohodu bez dalšího podepsal. Lze tak dovodit, že dohoda o narovnání neodráží společnou vůli jednajících stran. Žalobce nemá právo na zákonný úrok z prodlení z částky 383 736 Kč, která představuje smluvní úroky, tedy příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 o. z., neboť podle zákona nelze požadovat příslušenství z příslušenství, pokud to není výslovně ujednáno. Závěr, že pohledávka žalovaného na náhradu škody není způsobilá k započtení je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ), nehledě na to, že rozpor jednostranného započtení s § 1987 odst. 2 o. z. zakládá toliko relativní neplatnost, jíž se žalobce nedovolal (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, ). Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.6. Žalovaný po změně právního zastoupení odvolání opakovaně doplňoval. Rozvíjel zejména své tvrzení o tom, že žalobce m