21 Co 217/2025-113 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 290 000 Kč s příslušenstvím a částky 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Svou žalobu odůvodnil tím, že mu byla způsobena nemajetková újma jednak průtahy v kárném řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. , spisová značka, (dále též „kárné řízení“), za níž požaduje částku 10 000 Kč, jednak samotným kárným řízením, v němž byl kárné žaloby zproštěn, za nějž požaduje částku 290 000 Kč. Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu odvodil z analogie kárného řízení k trestnímu řízení. Podání kárného návrhu předsedou , Orgán veřejné moci, je dle žalobce třeba posoudit jako nezákonné rozhodnutí v důsledku zproštění žalobce kárného obvinění.3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Učinila nesporným, že u ní žalobce nárok ve výši 300 000 Kč uplatnil dne 13. 5. 2024. Ohledně nároku na 290 000 Kč na odškodnění újmy za vedení kárného řízení namítla nedostatek pasivní legitimace, když nárok uplatněný žalobcem nespadá pod zákon OdpŠk. Poukázala na smysl kárného řízení, judikaturu ESLP a Ústavního soudu. Uvedla, že není dán odpovědnostní titul, neboť podání kárného návrhu není úředním postupem ani nezákonným rozhodnutím. Vznesla též námitku promlčení uplatněného nároku.4. Soud prvního stupně vyšel z následujícího závěru o skutkovém stavu. S žalobcem coby soudcem bylo vedeno kárné řízení pod sp. zn. , spisová značka, , na základě kárného návrhu podaného tehdejším předsedou , Orgán veřejné moci, . Žalobce byl kárné žaloby zproštěn rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2023, které nabylo právní moci téhož dne. Žalobce i jeho právní zástupce byli osobně přítomni jednání dne 17. 10. 2023, při kterém byl žalobce zproštěn kárné žaloby. Žalobce uplatnil u žalované nárok dne 13. 5. 2024. Žalovaná žádost projednala, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne 12. 11. 2024.5. Po právní stránce věc posoudil podle § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 32 OdpŠk. Nejprve se zabýval nárokem na zaplacení 290 000 Kč jako odškodnění nemajetkové újmy na základě tvrzení, že kárné obvinění vznesené proti žalobci se nepotvrdilo a byl kárné žaloby zproštěn. Ohledně tohoto nároku dospěl k závěru, že není splněna již první ze tří kumulativních podmínek pro vyvození odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk, neboť kárný návrh podaný předsedou soudu nenaplňuje definiční znak nezákonného rozhodnutí. Kárné obvinění nelze pokládat za trestní obvinění, proto analogie zproštění obžaloby v trestním řízení neobstojí. Soud prvního stupně vyšel z tzv. , podezřelý výraz, , přičemž touto otázkou se zabýval již Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne, Anonymizováno, 29. 9. 2010, sp. zn. , spisová značka, . Odpovědnost žalované za jednání popsané žalobcem nevyvodil ani z žádného jiného právního předpisu. Žalovaná se bránila též námitkou promlčení nároku. Soud prvního stupně uzavřel, že i kdyby ve věci odpovědnostní titul existoval, byl by první posuzovaný nárok již promlčen. Následně se zabýval nárokem na zaplacení částky 10 000 Kč odvozeným od tvrzeného nepřiměřeně dlouhého kárného řízení. Ve vztahu k tomuto nároku shledal důvodnou námitku promlčení uplatněnou žalovanou. Uvedl, že kárné řízení s žalobcem bylo pravomocně skončeno 17. 10. 2023, dnem právní moci rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2023, č. j. , spisová značka, . Nárok byl u žalované uplatněn až dne 13. 5. 2024, žaloba byla podána dne 13. 11. 2024. Nárok žalobce tak považoval v celém rozsahu za promlčený. Námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že žalobce i jeho advokát byli přítomni vyhlášení rozhodnutí, kterým byl žalobce kárného obvinění zproštěn, oba mají právnické vzdělání, při uplatnění žádosti u žalované byl žalobce zastoupen advokátem. Soud žalobu proto v celém rozsahu zamítl.6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.7. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Soudu prvního stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci, procesní pochybení a neprovedení navržených důkazů. Nejprve se vyjádřil k nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. , spisová značka, , a k užití , podezřelý výraz, , jehož tři kritéria nemusí být splněna kumulativně. Odkázal na srovnatelné případy v trestních věcech a dovodil, že hrozícím kárným opatřením, snížením platu na dva roky ve výši 30 %, mu hrozila sankce odpovídající citelnému peněžitému trestu. Zdůraznil, že mu hrozilo též odvolání z funkce soudce, odpovídající zákazu činnosti. Proto bylo třetí kritérium Engelova testu v tomto konkrétním případě naplněno.8. Namítl, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo zasaženo do jeho práv garantovaných v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že věc má přesah žalobcova vlastního zájmu. Žalobce má právo garantované v čl. 10 a čl. 21 odst. 4 Listiny, z nějž vyplývá jeho právo na výkon funkce soudce. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. , spisová značka, , kde se Ústavní soud zabýval právem na nerušený výkon veřejné funkce (v případě odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu). Citoval § 84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), dle kterého se na pracovní vztah soudce přiměřeně použijí ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů. Vzhledem k tomu, že zákoník práce neobsahuje právní úpravu náhrady nemajetkové újmy pro případ kárného řízení, považoval za zvláštní předpis OdpŠk. Žalobce by dle právního závěru soudu prvního stupně neměl, na rozdíl od jiných osob, jež jsou ke státu v poměru služebním či obdobném, žádnou ochranu ani možnost zadostiučinění. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, , spisová značka, , a uvedl, že na žalobce jako vykonavatele veřejné funkce se za stávající právní úpravy dle názoru soudu prvního stupně nevztahuje OdpŠk. Pokud zde není jiný podústavní předpis, je na soudech, aby v případě nečinnosti zákonodárce mezeru v zákoně zaplnili a aplikovali přímo ústavní právo. Dále se ztotožnil s argumentací Nejvyššího soudu uvedenou v narativní části nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. , spisová značka, . Nálezy citované soudem prvního stupně nejsou dle žalobce na věc přiléhavé a názory v nich jsou překonané.9. K námitce promlčení uvedl, že běh promlčecí doby je třeba stanovit ode dne doručení rozhodnutí kárného senátu, jako je tomu v případě běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti. Měl za to, že pro podání žádosti , Orgán veřejné moci, je třeba znát důvody rozhodnutí. Setrval na námitce, že promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o část výroku ve výši 10 000 Kč měl za to, že se jedná o jeden nárok na zaplacení částky 300 000 Kč.10. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.11. Žalovaná považovala rozsudek soudu prvního stupně za správný a navrhla jej potvrdit.12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.13. Odvolací soud předně konstatuje, že ve sporném řízení je to žalobce, kdo jako pán sporu vymezuje předmět řízení. Jeho povinností a podmínkou pro projednání věci vylíčení skutečností, na jejichž základě uplatňuje svůj nárok. Z vylíčených skutkových okolností v jejich souhrnu pak musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť není třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Takovým vymezením skutku je soud vázán.14. V projednávané věci se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy celkem ve výši 300 000 Kč. Za její příčinu označil dvě skutečnosti, a to nezákonné rozhodnutí, za které považoval kárný návrh předsedy , Orgán veřejné moci, ze dne 22. 7. 2022, a dále nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v kárném řízení. O takto vymezeném skutku je soud oprávněn rozhodovat.15. K nároku ve výši 290 000 Kč z titulu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s tvrzeným nezákonným rozhodnutím: Žalobce svůj první nárok postavil na závěru,