28 Co 87/2025-239 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 185 724,65 Kč (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 138 869,95 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).2. Soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení žalované částky s tvrzením, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. , číslo, a na něm stojící stavby č. p. , číslo, v , adresa, . Část nemovitosti byla pronajata jako prostory sloužící k podnikání žalované. Žalovaná dne 31. 10. 2021 uznala svůj dluh u žalobce v celkové výši 170 378,51 Kč, což představovalo dluh na nájemném a zálohách na služby a zavázala se jej uhradit do 30. 6. 2022. Žalovaná tak neučinila a žalobce proto uplatnil nárok na úroky z prodlení z jednotlivých dlužných částek od prodlení s jejich úhradou do doby, kdy měly být na základě uznání dluhu zaplaceny. Úroky z prodlení představují částku 15 793,50 Kč a spolu s uznaným dluhem ve výši 170 378,51 Kč tedy je žalovaná částka 185 724,65 Kč. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že uznání dluhu je v rozporu s hmotným právem. Žalobce byl povinen provádět vyúčtování služeb spojených s užíváním předmětu nájmu podle skutečné spotřeby, což za roky 2019, 2020 a 2021 neučinil. Lhůta k vyúčtování veškerých záloh uplatněných žalobou již uplynula a žalobce se jejich zaplacení již nemůže nadále domáhat. Žalovaná v řízení uplatnila zároveň kompenzační námitku představující smluvní pokutu podle zákona č. 67/2013 Sb. ve výši 50 Kč za každý den prodlení žalobce s předloženým vyúčtováním za roky 2019, 2020 a 2021.3. Soud prvního stupně již v minulosti rozhodl rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. , spisová značka, , a žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok představuje uznaný dluh, jehož neexistenci žalovaná v řízení neprokázala a nepřisvědčil uplatněné kompenzační námitce, neboť ta nemá oporu v nájemní smlouvě ani v právní úpravě a zákon č. 67/2013 Sb. nelze použít, protože nedopadá na užívání nebytových prostor. K odvolání žalované Městský soud v , adresa, usnesením ze dne 28. 2. 2024, č. j. , spisová značka, , rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel, že na posuzovanou věc zákon č. 67/2013 Sb. dopadá s tím, že v uznávacím prohlášení jsou uvedeny částky představující zálohy na služby, které již měly být podle § 7 zákona č. 67/2013 Sb. žalobcem vyúčtovány. Na tuto povinnost pak navazuje § 13 zákona č. 67/2013 Sb., který její nesplnění svazuje s nárokem nájemce na pokutu ve sjednané výši, jinak ve výši 50 Kč za každý započatý den prodlení. Soud prvního stupně uvedl, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu a v dalším řízení se tedy zabýval vyúčtováním služeb za roky 2019, 2020 a 2021 a opět se zabýval kompenzační námitkou žalované, a to vše za použití zákona č. 67/2013 Sb.4. Žalobce k tomu doplnil, že žalovaná v rozporu s nájemní smlouvou neplatila v letech 2019-2021 zálohy na služby, a proto žalobce nemohl provádět po uplynutí roku z daňových důvodů jejich řádná vyúčtování a domluvil se s otcem jednatele žalované , jméno FO, , že předmětem uznávacího prohlášení budou právě dlužné zálohy na služby s tím, že jejich vyúčtování žalobce provede, až bude dluh vyrovnán, a to souhrnně za celé 3 roky.5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které rekapituloval v odstavci 6. až 11. odůvodnění napadeného rozsudku, učinil závěr o skutkovém stavu věci. Uzavřel, že žalovaná dne 30. 11. 2021 písemně uznala svůj dluh vůči žalobci co do důvodu i výše 170 378,51 Kč, včetně zákonných úroků z prodlení. Uznaný dluh vycházel co do částky 125 847,50 Kč z dlužného nájemného a co do částky 44 528,10 Kč z dlužných záloh na služby v období prosince 2020 až října 2021. K měsíčnímu placení nájemného ve výši 12 000 Kč (14 520 Kč s DPH) a záloh na služby ve výši 3 680 Kč (4 452,80 Kč s DPH) oproti fakturám se žalovaná zavázala nájemní smlouvou uzavřenou s žalobcem dne 30. 11. 2019. Žalovaná na vystavené faktury neplnila řádně a včas, dluh z nich plynoucí v plném rozsahu uznala a zavázala se jej žalobci uhradit do 30. 6. 2022. Neučinila tak ani po písemném upozornění žalobce ze dne 22. 6. 2022 a vyúčtování služeb za dobu trvání nájmu v letech 2019, 2020 a 2021 žalobce žalované nikdy nedoručil.6. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na §§ 2053, 2302 odst. 1, 2303 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, dále jen „o. z.“ Zároveň soud postupoval podle § 7 odst. 1, § 2 odst. 1 písm. c), § 13, § 98 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytu a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen zákon č. 67/2013 Sb.).7. Soud prvního stupně uzavřel, že z uznávacího prohlášení je zřejmé, že se týká dlužného nájemného a dlužných záloh na služby v období od prosince 2020 do října 2021. Uznání dluhu je institutem zajišťovacím, který představuje vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu v době jeho uznání. Soud prvního stupně shledal opodstatněným nárok žalobce na dlužné nájemné, které bylo předmětem uznávacího prohlášení žalované, tedy na částku 125 847,50 Kč včetně k ní náležejících zákonných úroků z prodlení, které žalobce rovněž uplatnil.8. Ohledně uznaných dlužných záloh na služby ve výši 44 528,10 Kč soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. , spisová značka, , z něhož citoval v odstavci 25. odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uzavřel, že to, že žalovaná neplatila zálohy řádně a včas a za rozhodné období na nich nic nezaplatila, nezprostilo žalobce povinnosti tyto zálohy vyúčtovat a vyúčtování žalované doručit. Jestliže žalobce v této souvislosti odkazoval na daňové předpisy, pak to není rozhodné, neboť předmětem sporu jsou práva a povinnosti vycházející z práva soukromého, které není podřízeno právu veřejnému, což vyplývá z § 1 odst. 1 o. z. Žalobci se ani nepodařilo prokázat dohodu o souhrnném vyúčtování služeb za roky 2019-2021, která by však byla v rozporu se zákonem a soud by k ní nemohl přihlížet. Podle § 7 zákona č. 67/2013 Sb. žalobce byl povinen provést vyúčtování služeb, a to ve lhůtě do konce dubna každého roku. Žalobci nelze na dlužných zálohách již nic přiznat, byť byly součástí uznání dluhu a to proto, že již měly být vyúčtovány a dosud se tak nestalo. Žalobce dosud nedoručil řádně žalované vyúčtování služeb za rok 2019, 2020 a 2021 a proto je důvodná kompenzační námitka žalované uplatněná podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Účastníci si výši pokuty za prodlení žalobce s předloženým vyúčtování služeb neujednali, a proto její výše podle § 13 odst. 2 věta poslední zákona č. 67/2013 Sb. činí 50 Kč za každý započatý den prodlení. Ke dni rozhodnutí soudu nárok žalované na smluvní pokutu ve vztahu k vyúčtování služeb za rok 2019 představuje částku 82 450 Kč (1 649 dní x 50 Kč, počítáno od 1. 5. 2020 do 5. 11. 2024), ve vztahu k vyúčtování služeb za rok 2020 částku 64 200 Kč (1284 dní x 50 Kč, počítáno od 1. 5. 2021 do 5. 11. 2024) a ve vztahu k vyúčtování služeb za rok 2021 částku 45 950 Kč (990 dní x 50 Kč, počítáno od 1. 5. 2022 do 5. 11. 2024). Celkem jde o částku 192 600 Kč, kterou žalovaná uplatnila prostřednictvím kompenzační námitky vůči žalobci. Tato částka převyšuje žalobní žádání, a proto soudu nezbylo, než zamítnou celou žalobu.9. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované přiznal náklady řízení za zastoupení advokátem.10. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Soud prvního stupně nepřipustil účastnickou výpověď , Jméno žalobce, s tím, že jde o podpůrný důkaz, který by ve spojení s jiným důkazem nemohl mít žádnou důkazní sílu. Žalobce nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně. Sama žalovaná navrhovala výslech jednatele , jméno FO, a žádala, aby byl k účastnickému výslechu zvlášť předvolán. Soud prvního stupně se nezabýval tím, proč žalobce nemohl řádně žalované doručit vyúčtování služeb za rok 2019, 2020 a 2021, když žalovaná na tyto služby nezaplatila řádnou zálohu a svůj dluh zcela a plně uznala. Soud prvního stupně bez dalšího vychází z § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ovšem pokutu nelze uplatňovat, když by splnění povinnosti ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo ke nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany, jak je tomu v tomto případě. Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu není případný, neboť nyní projednávaná věc je zcela odlišná. Zde došlo k uznání dluhu, z něhož vyplývá, že dluh v době uznání trval, důkazní břemeno je tedy na dlužníkovi, který musí prokázat, že dluh vůbec nevznikl, že byl splněn nebo že zanikl z jiného důvodu. Z odůvodnění vyplývá, že soud shledal opodstatněným nárok žalobce na dlužné nájemné, které bylo předmětem uznávacího prohlášení ve výši 125 847,50 Kč včetně náležej