36 Co 250/2025-150 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20 497 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 20. 9. 2024 do zaplacení (výrok I), zavázal žalobkyni k povinnosti uhradit žalované 14 278 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II) a zaplatit státu nedoplatek soudního poplatku ve výši 25 Kč (výrok III).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení, získaného žalovanou na její úkor tím, že si ponechala převážnou část pojistného, které jí zaplatila z neplatné pojistné smlouvy , název, č. , číslo, , když částky uhrazeného pojistného jí nevrátila zcela, ale vyplatila jí pouze tzv. odkupné. Pojistná smlouva je neplatná pro neurčitost ujednání o nakládání s pojistným, formování pojistného plnění a snižování kapitálové hodnoty, která jsou zároveň ujednáními neplatnými pro nepoctivost způsobující nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran (§56, § 55 odst. 2 obč. zák.). Žalobkyně se tak domáhala vrácení zaplaceného pojistného ve výši 31 500 Kč, sníženého o vyplacené odkupné 11 003 Kč.3. Vyšel ze zjištění, popsaných pod body 17. až 26. napadeného rozhodnutí, shrnutých do závěru o skutkovém stavu pod bodem 28. rozsudku, na která odvolací soud plně odkazuje. Po skutkové stránce tak uzavřel, že účastnice dne 15. 3. 2007 uzavřely pojistnou smlouvu , název, č. , číslo, , ve které sjednaly pojištění žalobkyně pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou a úrazovou složkou a s dětským připojištěním. Pojistné bylo sjednáno ve výši 500 Kč měsíčně a žalobkyně na pojistném plnění zaplatila celkem 31 500 Kč. Žalobkyně do doby, než smlouvu vypověděla (ke dni 30. 6. 2012) uhradila na pojistném 31 500 Kč. Poslední platbu pojistného žalobkyně provedla 23. 4. 2012 a žalovaná jí po ukončení smlouvy vyplatila odkupné 11 003 Kč.4. Právně věc posoudil zejména dle § 37, 451, §457, § 100 a § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 15. 3. 2007 (dále jen „obč. zák.“), a § 4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Žalobu zamítl s tím, že pojistná smlouva je sice absolutně neplatná pro neurčitost, avšak nárok na vydání bezdůvodného obohacení je podle § 107 obč. zák. promlčen jak ve dvouleté subjektivní, tak ve tříleté objektivní promlčecí době. Dovodil, že okamžik pro počátek běhu subjektivní i objektivní lhůty nastal zaplacením jednotlivých splátek, které se promlčovaly postupně, jakmile byly uhrazeny, když již v době podpisu předmětné smlouvy byla žalobkyně seznámena se všemi relevantními dokumenty včetně sazebníku poplatků, a mohla a měla tak rozpoznat důvody její neplatnosti (její neurčitost).5. Argumentoval i tím, že pokud by subjektivní a objektivní promlčecí doby nepočaly běžet od uzavření pojistné smlouvy, jejich počátek by nastal doručením výročních dopisů, ze kterých se žalobkyně musela dozvědět aktuální výši kapitálové hodnoty smlouvy a částky uhrazeného pojistného, a učinit si představu, jak moc je pro ni pojistný produkt výhodný či nevýhodný.6. Nejzazším okamžikem počátku těchto lhůt pak nepochybně bylo ukončení pojistné smlouvy, resp. zánik pojištění ke dni 30. 6. 2012 včetně doručení rozpisu pojistného plnění a stanovení a vyplacení odkupného ve výši 11 003 Kč, tedy stanovení kapitálové hodnoty smlouvy v polovině roku 2012. S ohledem na časový odstup mezi podáním žaloby (10. 10. 2024) a poslední úhradou pojistného (23. 4. 2012) došlo k promlčení práva v subjektivní i objektivní promlčecí době.7. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou neshledal nemravnou s odůvodněním, že žalobkyni nic nebránilo, aby právo uplatnila dříve, a její argumentaci, že žalovaná o namítané neplatnosti pojistné smlouvy věděla, odmítl s tím, že má naopak za to, že až do doby „hromadného“ podávání obdobných žalob považovaly obě smluvní strany pojistnou smlouvu za platně uzavřenou a postupovaly podle ní (žalovaná vyplácela pojistné plnění, popř. i odkupné). Odmítl argumentaci žalobkyně, že vyhovění námitce promlčení by zkracovalo její práva, když se jedná o nástroj v právu zcela běžný, zakládající právní jistotu oběma stranám a v daném případě nebyly shledány žádné důvody, pro které by soud námitce promlčení neměl přisvědčit.8. K požadavku žalobkyně aplikovat evropské právo týkající se ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 499/2023, 33 Cdo 3579/2022, 33 Cdo 48/2023, 33 Cdo 2020/2023) uvedl, že neplatnost smlouvy je v daném případě dána neurčitostí podstatných ujednání, což logicky vylučuje přezkum takových ujednání z hlediska přiměřenosti, a uzavřel, že nejde o případ, kdy by nebylo možné použít vnitrostátní úpravu promlčení. O nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst.1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).9. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Ohradila se proti závěru o počátku běhu promlčecích lhůt s tím, že soud vycházel pouze z hypotetického předpokladu, že mohla neplatnost pojistné smlouvy rozpoznat již při jejím uzavření, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022, jakož i s další judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu. Nesprávně posoudil námitku promlčení jako slučitelnou s dobrými mravy, ačkoli žalovaná jako profesionální finanční instituce měla být o neplatnosti smlouvy informována již od počátku, a přesto se vědomě obohacovala. Rovněž ignoroval zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního nebo nepoctivého jednání (§ 6 občanského zákoníku). Setrvala na své argumentaci o nemožnosti aplikace objektivní promlčecí doby dle § 107 obč. zák. pro rozpor s unijním právem (Směrnicí Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993 a rozsudky SDEU ve věci C-485/19, C-269/19 a C-261/21) z důvodu naplnění podmínek ochrany spotřebitele při existenci zneužívajících ujednání, kterými jsou i neurčitá smluvní ujednání, bez ohledu na smluvní typ spotřebitelské smlouvy. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/19 zdůraznila vysokou míru ochrany spotřebitele vycházející z pojetí práva ochrany spotřebitele jako práva základního (čl. 38 Listiny EU), přičemž tato vysoká ochrana znamená povinnost soudu zkoumat z úřední povinnosti přítomnost zneužívajících ujednání ve smlouvě, což soud prvního stupně neučinil, čímž porušil právo žalobkyně na soudní ochranu (čl. 36 LZPS). Navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.10. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně, že případný nárok na výplatu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy je promlčen v subjektivní dvouleté i objektivní tříleté promlčecí lhůtě. K námitce žalobkyně o nesprávně určeném počátku běhu dvouleté subjektivní lhůty uvedla, že i kdyby byl počátek této lhůty vztažen až k okamžiku ukončení pojištění (tj. 30. 6. 2012), kdy musel být již žalobkyni znám výsledek (bilance) pojištění, i tak by byl nárok k podání žaloby promlčen. K požadavku žalobkyně neaplikovat vnitrostátní úpravu objektivní promlčecí lhůty s odkazem na evropskou judikaturu týkající se ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními (např. rozsudek SDEU č. C-485/19 nebo č. C-645/22) uvedla, že tato na posuzovanou věc nedopadá, neboť se týká úvěrových smluv. Pokud se žalobkyně dovolává rozhodovací praxe senátu Městského soudu v Praze 29 Co, pak tato je překonána rozhodnutími Nejvyššího soudu (rozsudek NS sp. zn. 499/2023 či sp. zn. 33 Cdo 3113/2023).11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle ustanovení § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.12. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí pak v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázané a z jakých důvodů. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje. Rovněž odvolací soud poukazuje na zamítavý rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. září 2025, sp. zn. 16 Co 225/2025, který pravomocně ukončil spor stejných účastnic ze smlouvy o životním pojištění (smlouva o životním pojištění z jiného data), přičemž hodnotil obdobné rozhodné skutečnosti a plně se vypořádal se stejnými právními otázkami i relevantními námitkami odvolatelky. Následující argumentace odvolacího soudu proto zčásti cituje či parafrázuje obě uvedená konečná rozhodnutí.13. Lze plně souhlasit se soudem prvního stupně, že k promlčení žalobního nároku došlo nejen ve lhůtě subjektivní, ale nepochybně i ve lhů