58 Co 262/2025-125 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 311 797 Kč spolu se zákonným úrokem specifikovaným v podání žalobce ze dne 24. 10. 2024 (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 48 666,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výroky II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení původně ve výši 362 685 Kč s příslušenstvím z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy č. , číslo, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 5. 6. 2006. Neplatnost pojistné smlouvy spatřoval v neurčitosti smluvních ujednání o rizikovém pojistném a poplatcích, když tato ujednání nelze od ostatního obsahu smlouvy oddělit, proto považoval za neplatnou celou smlouvu.3. V průběhu řízení bylo řízení částečně zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žaloby co do částky 53 588 Kč se zákonným úrokem z této částky od 14. 11. 2024 do zaplacení a předmětem řízení zůstala částka 311 797 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky 358 985 Kč od 11. 4. 2024 do 13. 11. 2024, z částky 305 397 Kč od 14. 11. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 6 400 Kč od právní moci usnesení o změně žaloby, tj. od 15.11.2024 do zaplacení.4. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobce o neurčitosti pojistné smlouvy, nesouhlasila ani s vyčíslením bezdůvodného obohacení a vznesla námitku promlčení s ohledem na informace, které žalobce měl již v době uzavření pojistné smlouvy a z Informačních dopisů a Informací k pojistné smlouvě, které žalobci pravidelně zasílala.5. Na základě provedeného dokazování vzal soud I. stupně za prokázané, že účastníci sjednali dne 5. 6. 2006 pojistnou smlouvu č. , číslo, , typ životní pojištění , název, (dále jen "Pojistná smlouva"), jehož obsahovou součástí jsou Všeobecné pojistné podmínky verze , VPP, (dále jen „VPP“) a Doplňkové pojistné podmínky verze , DPP, (dále jen „DPP“), smlouva byla sjednána na dobu určitou (17 let) do 5. 6. 2023 na pojistnou částku pro případ smrti 1 000 000 Kč pro obmyšlenou manželku žalobce. Pojistná smlouva sjednala vedle hlavního životního pojištění také úrazové pojištění žalobce, jeho manželky a jeho dětí. Žalobce za tato úrazová připojištění hradil rizikové pojistné, jehož částka byla uvedena přímo v Pojistné smlouvě. Za tato sjednaná pojištění žalobce hradil měsíční rizikové pojistné ve sjednané výši celkem 306 Kč měsíčně. Žalobce podpisem na smlouvě stvrdil převzetí a seznámení se s VPP a DPP. Žalobce obdržel mimořádné výběry v celkové výši 22 153 Kč. Dále žalobci bylo vyplaceno na několik pojistných událostí 17 190 Kč a dále plnění ve výši 3 700 Kč. Dále byla žalobci vyplacena částka 53 588 Kč poté, kdy skončilo životní pojištění žalobce (dne 5. 7. 2024), protože uplynula doba, na kterou bylo pojištění sjednáno z titulu dožití. O výši KH(TÚM), která slouží k pokrytí nákladové struktury pojištění a rizikového pojistného, byl žalobce každoročně informován prostřednictvím výročních dopisů, počínaje dnem 6. 4. 2008, přičemž počínaje červnem 2017 byly žalobci namísto původních výročních dopisů zasílány informace k pojistné smlouvě, které kromě stavu KH(TÚM) obsahovaly i podrobný rozpis jednotlivých složek KH(TÚM), včetně konkrétních částek strženého rizikového pojistného a nákladů za daný pojistný rok a vyčíslení aktuální výše odkupného.6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil s ohledem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle zákona o pojistné smlouvě č. 37/2004 Sb. a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. obč. zák., neboť pojistnou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro neurčitost dle § 37 odst. 1 obč. zák. s tím, že neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění, tuto výši nelze zjistit ani z DPP či jiných smluvních dokumentů. Vzhledem k tomu, že ujednání o výši rizikového pojistného nelze od ostatního obsahu pojistné smlouvy oddělit, neboť není zjistitelné, jaká část běžného pojistného po odečtení rizikového pojistného má být investována do nákupu podílových jednotek a není-li ujednáno konkrétní rizikové pojistné, nejde vůbec o pojištění, neboť celé běžné pojistné by v takovém případě mělo být investováno, jedná se tak o neplatný právní úkon.7. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 457 obč. zák. však shledal promlčeným, vycházel přitom z běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák., která počíná běžet dle konstantní judikatury od okamžiku, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal. Soud I. stupně přitom vycházel z toho, že žalobce neplatnost smlouvy dovozoval výhradně z jejího textu, s nímž byl seznámen v den podpisu. Žalobce se tedy o bezdůvodném obohacení mohl dozvědět již při první platbě pojistného, neboť již v okamžiku uzavírání Pojistné smlouvy měl k dispozici veškeré informace, ze kterých nyní dovozuje její neplatnost z důvodu neurčitých či zneužívajících ujednání. Soud I. stupně tak uzavřel, že žalobci by bylo možné přiznat bezdůvodné obohacení za jím uskutečněné plnění žalované nejvýše za dva roky zpětně od podání návrhu, tj. za období od 18. 6. 2022 do 18. 6. 2024. Za tyto dva roky na straně žalované k bezdůvodnému obohacení nedošlo. Soud I. stupně neshledal opodstatněnou námitku žalobce, že by v daném případě měla být promlčecí doba 10letá, neboť na straně žalované nelze dovodit úmysl bezdůvodně se obohatit na úkor žalobce. Námitku promlčení neshledal rozpornou s dobrými mravy, poukázal na související judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je rozpor s dobrými mravy naplněn tam, kde by námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V daném případě nelze dovodit, že by se jednalo o zneužití práva ze strany žalované, poukázal přitom na to, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat pouze z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Pokud žalobce odkazoval na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) SDEU C-485/19, nepovažoval je soud I. stupně v dané věci za aplikovatelné s tím, že SDEU svůj závěr o běhu promlčecí doby založil na jiných skutkových okolnostech spočívajících v závažném defektu smlouvy, a to porušení evropských pravidel týkajících se nepřiměřených podmínek, resp. zneužívajících ustanovení, popřípadě pravidel stanovených na ochranu dlužníků ze spotřebitelských úvěrových smluv vyplývajících z evropských předpisů. Soud I. stupně v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1984/22, který v obdobné věci rovněž neshledal důvod k aplikaci daného rozhodnutí SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr.8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), úspěšnému žalobci (zjevně míněno žalované) byla přiznána náhrada nákladů řízení za právní zastoupení podrobně specifikovaných v bodu 40. odůvodnění napadeného rozsudku.9. Proti tomuto rozsudku podali včasná odvolání oba účastníci. Žalobce podal blanketové odvolání, které následně doplnil. Uplatnil odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Vytýkal soudu I. stupně nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby s tím, že je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 a s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Namítal, že soud I. stupně vycházel pouze z dedukce, nikoliv z prokázané vědomosti žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení, poukázal přitom zejména na bod 26 a 27 výše uvedeného nálezu. Namítal, že kdyby měl vědomost o neplatnosti Pojistné smlouvy, nehradil by pojistné po dobu 17 let. Důvody neplatnosti jsou právního charakteru, které pro žalobce jako právního laika nebyly seznatelné. Pokud soud I. stupně vycházel z informací k pojistné smlouvě/výročních dopisů, nebylo prokázáno, že žalobce skutečně tyto listiny obdržel a že se seznámil s jejich obsahem. Namítal, že žalovaná žádnou informaci o neplatnosti pojistných smluv svým klientům nesdělila ani sdělit nechtěla. I kdyby žalobce z těchto listin zjistil, že se žalovaná obohacuje, nemohl vědět, že se jedná o bezdůvodné obohacení, to by nejprve musel učinit závěr o neplatnosti smlouvy. Odkázal přitom na nález Ústavního so