69 Co 281/2025-177 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 65 130 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 25 047 Kč (výrok II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 65 130 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout v důsledku neplatnosti pojistné smlouvy , název, č. , číslo, . Žalobkyně tvrdila, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o poplatcích a rozpor s evropským právem. Žalovaná nárok neuznala, namítala platnost smlouvy, prokazovala seznámení žalobkyně s pojistnými podmínkami a dále vznesla námitku promlčení a započtení poskytnutého odkupného ve výši 30 234 Kč.3. Soud prvního stupně o nároku žalobkyně rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, a které není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, podrobně opakovat. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 30. 8. 2010 smlouvu o investičním životním pojištění, kterou ke dni 1. 12. 2024 ukončila, přičemž žalované uhradila za poslední tři roky před podáním žaloby celkem 25 900 Kč a žalovaná jí vyplatila odkupné ve výši 30 234 Kč.4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“), zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (30. 8. 2010). Dospěl k závěru, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o výši poplatků (úplaty pojistiteli za navázání a utvoření smluvního vztahu), neboť tyto nebyly v době uzavření smlouvy dostatečně určité. Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou promlčení a aplikoval § 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, přičemž vyšel z objektivní tříleté promlčecí lhůty. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn., 33 Cdo 2020/2023) uzavřel, že nárok žalobkyně je v převážné části promlčen a v nepromlčené části (25 900 Kč) došlo k započtení vzájemného bezdůvodného obohacení. Z těchto důvodů žalobu zamítl v celém rozsahu.5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kdy rozhodnutí vytýkala zejména nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně sice správně dovodil absolutní neplatnost pojistné smlouvy, avšak nesprávně určil důvod této neplatnosti, když ji posoudil jako neurčitou dle § 37 občanského zákoníku, a nikoliv jako zneužívající ve smyslu § 55 a násl. občanského zákoníku a směrnice Rady 93/13/EHS. Podle žalobkyně soud prvního stupně zcela opomenul aplikaci směrnice na sporná smluvní ujednání, která sice existují a jsou určitá, ale žalovaná ji s jejich obsahem (zejména výší poplatků dle Sazebníku poplatků) neseznámila. Tato ujednání tak žalobkyni zavazovala k plnění za podmínek, které neměla možnost před uzavřením smlouvy znát, což je v rozporu s § 56 odst. 3 písm. g) občanského zákoníku. Žalobkyně dále namítala, že neurčitost smluvních ujednání nevylučuje jejich zneužívající povahu, a že výklad soudu prvního stupně zbavuje spotřebitele ochrany, kterou mu poskytuje unijní právo. V této souvislosti navrhla, aby odvolací soud případně položil předběžnou otázku SDEU.6. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku. Tvrdila, že tříletou objektivní promlčecí dobu nelze aplikovat, neboť je v rozporu se zásadou efektivity dle judikatury SDEU (zejména rozsudky ve věcech C-485/19, C-80/21 až C-82/21 a C-208/21), která požaduje, aby spotřebitel měl reálnou možnost svá práva účinně uplatnit. Dále uvedla, že subjektivní promlčecí doba začala běžet až 19. 6. 2024, kdy se od svého právního zástupce dozvěděla o neplatnosti smlouvy. Soud prvního stupně podle ní pochybil i při zúčtování vzájemných plnění, když zohlednil pouze nepromlčené části, a nikoliv celková plnění od počátku smluvního vztahu. Konečně žalobkyně vytýkala soudu prvního stupně nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, neboť žalovaná jí po podání žaloby uhradila částku 30 234 Kč, čímž žalobkyně dosáhla částečného úspěchu ve věci, což mělo být zohledněno při rozhodování o nákladech.7. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.8. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.10. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc v zásadě správně právně posoudil, vyjma započtení odkupného proti nároku žalobkyně na nepromlčenou část žalované částky, a odvolací soud, aniž by parafrázoval či opakoval části dotčeného rozhodnutí, již prakticky nemá ke správným závěrům soudu prvního stupně ve věci co dodat.11. K dílčí otázce vypořádání (započtení) odkupného proti nároku žalobkyně na nepromlčenou část žalované částky je třeba vyjít z § 457 odst. 1 občanského zákoníku.12. Podle § 457 odst. 1 občanského zákoníku, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.13. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v případech, kdy vzájemná plnění spočívají v peněžitém plnění, provede se vzájemné vypořádání (zúčtování) vzájemných plnění i bez námitky započtení nebo vzájemného návrhu.14. Opodstatněnou tak shledal odvolací soud námitku žalobkyně týkající se soudem prvního stupně provedeného zúčtování vzájemných plnění. Ve svém rozhodnutí soud prvního stupně opomněl nutnost provést zúčtování vzájemně poskytnutých plnění z neplatné smlouvy a dodržet zásadu, že povinnost vrátit plnění nastává již v okamžiku přijetí plnění a k tomuto okamžiku se vypořádávají i vzájemně poskytnutá plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002). Předmětem zúčtování měla být vzájemně poskytnutá plnění, nikoli jen nepromlčené pohledávky (srov. k této problematice i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 14 Co 195/2020).15. Za tohoto stavu představuje nepromlčená (v objektivní promlčecí tříleté lhůtě - § 107 odst. 2 občanského zákoníku) a nijak nezaniklá pohledávka žalobkyně z titulu vypořádání vzájemných plnění z neplatné smlouvy ještě částku 25 900 Kč (kterou již jinak správně stanovil soud prvního stupně – viz bod 39. a 40. odůvodnění napadeného rozsudku).16. Při vypořádání plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy tudíž nejde o zániky vzájemných plnění započtením, jak jej uplatňuje žalovaná.17. I kdyby tomu tak bylo, ani tak by k zániku pohledávky žalobkyně jednostranným započtením ze strany žalované v projednávané věci nedošlo.18. Podle § 1932 odst. 1 o. z., má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky, a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli a věřitel s tím souhlasí.19. Podle shora citovaného § 1932 odst. 1 o. z. by měla žalobkyně (hypoteticky) právo započíst platbu (odkupné) žalované nejdříve na splatný zákonný úrok z prodlení, poté na úroky a následně na jistinu, neboť žalobkyně neprojevila souhlas s vůlí žalované započíst odkupné přímo na nepromlčenou část jistiny její pohledávky.20. K otázce započtení lze ještě i odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019), která je ustálena v závěru, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají, v opačném případě je daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srovnej např. rozsudky ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016, či ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4306/2017). Citovaná ustálená rozhodovací praxe je v tomto rozsahu využitelná i na právní vztahy, jež se ří