69 Co 326/2025-89 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 33 834 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do zbytku částky 4 157,37 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5 665 Kč (výrok III.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 37 991,37 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně ze záporného zůstatku od , datum, do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení od téhož data. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný na základě smlouvy o bankovních službách a smlouvy o povoleném debetu čerpal finanční prostředky do výše 40 000 Kč, povolený debet přečerpal a ke dni , datum, měl na účtu záporný zůstatek 41 416,37 Kč, který neuhradil, a to ani po výzvě.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal zcela nečinný a k jednání se bez omluvy nedostavil.4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil skutkový závěr, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o povoleném debetu na částku 40 000 Kč, žalovaný čerpal úvěr, uhradil však pouze 6 166 Kč a ke dni , datum, činil záporný zůstatek na účtu 44 157,37 Kč.5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"). Soud vycházel z povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, jak vyplývá z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a z judikatury Soudního dvora EU (rozsudek C‑679/18 ze dne 5. 3. 2020), podle níž je vnitrostátní soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda tato povinnost byla splněna, a vyvodit z jejího porušení důsledky podle vnitrostátního práva.6. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce (ani přes výzvu podle § 118a o. s. ř.) neprokázal, že by před uzavřením smlouvy získal dostatečné, spolehlivé a přiměřené informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Z předložených důkazů vyplynulo, že žalobce se spolehl pouze na údaje uvedené žalovaným v žádosti, aniž by je ověřil, ačkoli z lustrace v BRKI/NRKI vyplývalo, že žalovaný zamlčel existenci jiného závazku. Soud prvního stupně proto dovodil, že žalobce porušil zákonnou povinnost podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, což podle § 87 odst. 1 téhož zákona způsobuje absolutní neplatnost smlouvy.7. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že neplatnost smlouvy nebrání povinnosti žalovaného vrátit poskytnutou jistinu úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož žalovaný v řízení zůstal zcela nečinný a neposkytl žádné údaje o svých poměrech, soud prvního stupně stanovil tuto dobu podle spravedlivého uvážení s ohledem na výši dlužné částky na 60 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Z těchto důvodů žalobě vyhověl pouze v rozsahu částky 33 834 Kč odpovídající neuhrazené jistině a ve zbytku ji zamítl.8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ale pouze proti části zamítavého výroku o věci samé (výrok II.) týkající se zákonného úroku z prodlení.9. Žalobkyně v odvolání soudu prvního stupně vytkla, že nepřiznal spolu s částkou 33 834 Kč také zákonný úrok z prodlení, ačkoliv na něj má žalobkyně podle § 1970 o. z. nárok. Prvostupňový soud se nevypořádal s tím, proč úrok nepřiznal, čímž je rozsudek v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný netvrdil ani neprokázal nemožnost splnění dluhu, ani své majetkové poměry, přesto soud prvního stupně sám suploval jeho neaktivitu a vnesl do řízení tvrzení ve prospěch žalovaného, čímž porušil zásadu rovnosti stran. Dále žalobkyně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 27 Co 20/2024, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024, které dovodily opodstatněnosti požadavku na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.). Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit jí zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 8.3.2024 do zaplacení z částky 33 834 Kč.10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné11. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, z něhož vyvodil i správné právní závěry. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 14. 3. 2019 je absolutně neplatná, žalovanému (v postavení spotřebitele) vznikla povinnost vrátit žalobkyni v době přiměřené jeho možnostem a bez veškerých dalších smluvních nároků věřitele nesplacenou část částky, kterou mu na základě neplatné smlouvy poskytla (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).12. Se žalobkyní lze souhlasit pouze v tom, že plnění z neplatné smlouvy bývá vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první a § 2991 odst. 2 o. z.). V daném případě však jde o vypořádání neplatné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když na daný případ aplikoval § 87 odst. 1 a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální úpravou ve vztahu ke zmíněné obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Smyslem této speciální úpravy je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je toto speciální vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy také výrazem ochrany spotřebitele, který není povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny tedy nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele (protože pro spotřebitele mohou vzniknout problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru).13. Pokud tedy spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení s vrácením nesplacené jistiny od výzvy věřitele k plnění (jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku) a věřiteli tudíž nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Novou dobu splatnosti nevrácené části jistiny je proto třeba určit buď dohodou účastníků nebo ji založí soud svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že do této doby není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, věřitel není oprávněn žádat nejen smluvní úroky, poplatky nebo smluvní pokuty sjednané absolutně neplatnou smlouvou, ale ani úrok z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021).14. Odvolací soud proto dospěl k jinému závěru, než krajské soudy v žalobkyní nabízených případech ke srovnání (Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, a Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 27 Co 20/2024), přičemž se řídil citovanými závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021. Odvolací soud rovněž neshledává přiléhavým odkaz žalobkyně na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024, když tyto vycházejí ze skutkového základu odvíjejícího se od spotřebitelské smlouvy uzavřené dne 23. 9. 2014, na který nelze § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, účinný od 1. 12. 2016, aplikovat.15. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku II., a to ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky představující bezdůvodné obohacení, tj. z částky 33 834 Kč, počítaný od 9. 3. 2024 do zaplacení, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení III.16. Ve zbývajícím rozsahu (vyhovujícím výroku o věci samé a v části zamítavého výroku II. týkající se částku 4 157,37 Kč s příslušenstvím) zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním žalobkyně nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.