70 Co 267/2025-123 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2 216 153,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 10. 2022 do zaplacení (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II.).2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně, provozovatelka hotelu , právnická osoba, , domáhá po žalované náhrady škody ve formě ušlého zisku, která jí dle žalobních tvrzení měla být způsobena jednak mimořádným opatřením , orgán, ze dne 10. 4. 2021, č. j. , číslo, , které bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. , spisová značka, , přičemž účinné bylo v období od 12. 4. 2021 do 25. 4. 2021, a dále mimořádným opatřením , orgán, ze dne 29. 4. 2021, č. j. , číslo, , které jako nezákonné bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2021, č. j. , spisová značka, , přičemž účinné bylo v období od 3. 5. 2021 do 9. 5. 2021. Tato nezákonná opatření omezila provoz stravovacích a ubytovacích služeb a v jejich důsledku žalobkyni měla vzniknout škoda v žalované výši.3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s odkazem na judikaturu, podle níž je pro vznik nároku na náhradu škody nutné, aby žalobkyně sama podala návrh na zrušení opatření, což neučinila. Dále zpochybnila příčinnou souvislost mezi škodou a nezákonnými opatřeními, poukázala na vliv pandemie jako vyšší moci a na nedostatečné prokázání výše škody.4. Soud prvního stupně poučil žalobkyni dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o nutnosti doplnit tvrzení a důkazy k tomu, z jakého důvodu nepodala návrh na zrušení předmětných mimořádných opatření, zda a jak se zajímala o průběh řízení vedených Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, , včetně řízení, která jim předcházela, a dále tvrdit a prokázat vztah příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a předmětnými mimořádnými opatřeními. Rovněž ji poučil o nutnosti unést břemeno tvrzení a důkazní ohledně existence důvodů zvláštního zřetele hodných, proč žalobkyně nevyčerpala všechny obranné prostředky proti mimořádným opatřením.5. Soud prvního stupně se na prvním místě zabýval otázkou aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. v souvislosti s označenými mimořádnými opatřeními vydanými během pandemie COVID-19. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 331/24, z nějž vyplývá, že mimořádné opatření lze považovat za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a že aktivní legitimace může být dána i osobě, která nebyla účastníkem řízení, v němž bylo opatření vydáno, soudy však musí zkoumat, zda byly vyčerpány opravné prostředky nebo zda existují důvody zvláštního zřetele hodné, které by jejich nevyčerpání ospravedlnily. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 384/2024 a sp. zn. 30 Cdo 414/2023, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že aktivní legitimaci má pouze osoba, která proti mimořádnému opatření podala žalobu; pouhé oprávnění podat žalobu nestačí, je nutné aktivně využít dostupné právní prostředky, čímž poškozený prokazuje, že opatření vnímá jako škodlivé. Žalobkyně přes výzvu, kterou jí soud prvního stupně adresoval, neuvedla, proč nepodala návrh na zrušení opatření a zda se zajímala o související řízení, a tedy podle názoru soudu prvního stupně neunesla důkazní břemeno ohledně existence důvodů zvláštního zřetele hodných. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně není aktivně legitimována k uplatnění nároku na náhradu škody podle § 7 zákona č. 82/1998 Sb., a žalobu jako nedůvodnou zcela zamítl.6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že závěr soudu prvního stupně o nedostatku její aktivní legitimace je v rozporu s dostupnou judikaturou Nejvyššího správního soudu (odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2021, č. j. , spisová značka, ), se kterou se soud prvního stupně v napadeném rozsudku nevypořádal. Zásadní námitka žalobkyně směřovala proti závěru soudu, že nesplnila podmínku aktivní legitimace, když sama nepodala návrh na zrušení mimořádného opatření podle § 13 zákona č. 94/2021 Sb., pandemický zákon. Poukázala na to, že mimořádné opatření č. j. , číslo, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. , spisová značka, , ještě před uplynutím lhůty pro jeho napadení. Tato lhůta podle § 13 odst. 2 pandemického zákona končila až 12. 5. 2021. Objektivně tak nemohla uplatnit svá práva jako navrhovatelka, připojená navrhovatelka nebo osoba zúčastněná na řízení. Podle jejího názoru jí nelze tuto skutečnost klást k tíži a nelze ji proto považovat za osobu, která nesplnila podmínky aktivní legitimace podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně dále argumentovala podpůrným použitím § 549 odst. 2 občanského zákoníku, který upravuje situaci, kdy jedna strana zmaří splnění podmínky, a namítala, že pokud Nejvyšší správní soud jako orgán veřejné moci zrušil mimořádné opatření dříve, než mohla žalobkyně podat návrh, došlo tím k zmaření zákonem stanovené podmínky pro uplatnění nároku. Dále žalobkyně namítla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku její aktivní legitimace i ve vztahu k druhému nezákonnému mimořádnému opatření , orgán, č. j. , číslo, . Toto opatření bylo účinné od 3. 5. do 9. 5. 2021, přičemž bylo nahrazeno novým opatřením č. j. , číslo, s účinností od 10. 5. 2021. Tím došlo k tzv. odklizení předmětu sporu ještě před uplynutím lhůty pro jeho napadení podle § 13 odst. 2 pandemického zákona, která končila až 3. 6. 2021. V takové situaci dle § 13 odst. 4 pandemického zákona sice pokračuje již zahájené řízení i po pozbytí platnosti mimořádného opatření, zároveň ale není možné podání nového návrhu na zrušení opatření, což podle žalobkyně znamená, že jí bylo objektivně znemožněno se proti opatření bránit zákonem stanoveným způsobem. Z judikatury Nejvyššího správního soudu v dané době také vyplývalo, že návrhy na zrušení opatření, která již pozbyla platnosti, budou odmítány (v této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, ). V důsledku toho tedy předpokládala, že její případný návrh bude soudem odmítnut, a proto jej nepodala. Pokud později došlo ke změně výkladu, podle něhož je nutné i formální brojení proti opatření, nelze jí to zpětně klást k její tíži. Na podporu svých tvrzení žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22, který v bodě 29. odůvodnění potvrzuje, že i osoba, která nebyla účastníkem řízení, může být považována za účastníka ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, pokud byla opatřením dotčena. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nelze podmiňovat vyčerpáním opravných prostředků, pokud by tyto prostředky nemohly vést k účinné nápravě. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že soud prvního stupně porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že nezohlednil specifické okolnosti případu, zejména nemožnost účinně brojit proti opatřením, která byla zrušena dříve, než mohla podat návrh. V této souvislosti odkázala i na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, který zdůrazňuje požadavek na individualizované posouzení každého případu. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání ztotožnila se závěry soudu prvního stupně s tím, že jeho rozhodnutí odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu v obdobných případech, kdy žalobci uplatňovali nároky na náhradu škody způsobené nezákonnými mimořádnými opatřeními vydanými v souvislosti s pandemií COVID-19. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 414/2023, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že podmínku aktivní legitimace podle zákona č. 82/1998 Sb. splňuje pouze ten, kdo se sám domáhal zrušení mimořádného opatření, od něhož dovozuje vznik škody, a že pouhá existence nezákonného opatření nestačí. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 384/2024 Nejvyšší soud potvrdil, že aktivní legitimace je podmíněna podáním návrhu na zrušení opatření, přičemž krátká účinnost opatření a jejich četnost nejsou důvodem pro upuštění od této podmínky. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2005/2024 pak Nejvyšší soud postuloval, že ani vědomost o jiných žalobách nezbavuje poškozeného povinnosti podat vlastní návrh, neexistuje totiž jistota, že jiné žaloby povedou k úspěchu, a nelze spoléhat na výsledek řízení jiných subjektů. Správnost těchto závěrů podle žalované potvrdil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 3014/24. Na základě zmíněné judikatury se žalovaná domnívá, že žalobkyně nesplňuje shora popsanou podmínku aktivní věcné legitimace, protože nepodala návrh na zrušení mimořádných opatření, a její odvolání je proto nedůvodné. Navrhla tudíž potvrzení napadeného rozsudku jako vě