13 Co 147/2026-163 – Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem materiálu umístěného na pozemcích parc. č. , hodnota, , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, , , hodnota, a , hodnota, v katastrálním území , adresa, , a žalobu o uložení povinnosti oběma žalovaným zdržet se výkonu práv a plnění povinností spjatých s tímto materiálem ve vlastnictví žalobkyně (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit na náhradu nákladů řízení první žalované částku 24 183 Kč, k rukám zástupce první žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a druhému žalovanému v téže lhůtě částku 600 Kč.2. Rozhodl tak o žalobě z hlavní intervence podané v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. , spisová značka, , v němž se první žalovaná (jako žalobkyně; dále již jen „první žalovaná“) domáhá na druhém žalovaném (jako žalovaném; dále již jen „druhý žalovaný“) zaplacení částky 1 301 400 Kč s příslušenstvím coby peněžité náhrady za bezdůvodné vzniklé druhému žalovanému bezprávným užíváním shora uvedených pozemků ve vlastnictví první žalované spočívajícím v umístění deponie zeminy patřící druhému žalovanému. Žalobkyně pak v podané žalobě z hlavní intervence tvrdí, že vlastníkem na pozemcích deponovaného materiálu je ona, nikoliv druhý žalovaný (její skutečnýmajitel a jednatel).3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že první žalovaná je vlastníkem předmětných pozemků a že se na nich skutečně nachází deponie stavebního materiálu (zejm. zeminy), jehož právní povaha byla posouzena již v řízení o vyklizení pozemků, vedeném (posléze) první žalovanou (jako žalobkyní) mj. proti druhému žalovanému (v tomtéž procesním postavení) u , Orgán veřejné moci, – západ pod sp. zn. , spisová značka, , a to tak, že jde o samostatnou (hromadnou) věc, která není součástí ani příslušenstvím pozemků, na nichž se nachází. Tamtéž soudy vyšly z toho, že vlastníkem deponovaného materiálu je druhý žalovaný, který jej nabyl smlouvou uzavřenou dne , datum, právě od žalobkyně. Z tohoto řešení vyšel i soud prvního stupně, zdůrazniv, že v uvedeném vyklizovacím sporu rozhodoval i , Orgán veřejné moci, (usnesení ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, ) a že na tomtéž základě (vlastnictví deponie přiřčené druhému žalovanému) již byl druhý žalovaný soudy pravomocně zavázán zaplatit první žalované peněžitou náhradu za bezprávné užívání pozemků v období předcházejícím období žalovanému v původním řízení, tj. věci dotčené žalobou z hlavní intervence (stalo se tak v řízení vedeném u , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. , spisová značka, , v němž rovněž rozhodoval i , Orgán veřejné moci, usnesením ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).4. Snahu žalobkyně prosadit se podanou žalobou z hlavní intervence jako vlastník deponie tak soud prvního stupně odmítl, a to jednak po zhodnocení smlouvy uzavřené dne , datum, , kterou měla žalobkyně deponii nabýt (zpět) od druhého žalovaného (zde postačí pro stručnost, s ohledem na níže vyložené důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení napadeného rozsudku, odkázat na body 38 až 44 jeho odůvodnění), jednak vzhledem k tomu, že by ani případné vyhovění žalobě nevyřešilo s konečnou platností předmět sporu, vůči němuž žaloba směřuje (potud soud prvního stupně vyšel z judikatorního výkladu § 91a o. s ř., připomenutého pod body 31 a 32 odůvodnění jeho rozsudku, promítnutého do poměrů souzené věci konkluzemi obsaženými zejm. pod body 36 a 37 tamtéž).5. Proto soud prvního stupně zamítl žalobu jako nedůvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále „AT“), podle níž vyčíslil náklady zastoupení v řízení plně úspěšné první žalované advokátem, a vyhlášky č. 254/2015 Sb., podle které přiznal procesně rovněž úspěšnému (jakkoliv ve shodě s žalobkyní jednajícímu) druhému žalovanému paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka za jím v řízení provedené úkony.6. Žalobkyně napadla rozsudek včasným a přípustným odvoláním. V procesní rovině věci vytkla soudu prvního stupně nerespektování § 135 odst. 1 o. s. ř., podle nějž je (civilní) soud vázán pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu o otázce, která byla tímto orgánem řešena v mezích jeho pravomoci, a takto přehlédnutí (jím přitom k důkazu provedených) pravomocných správních rozhodnutí posuzujících deponii opakovaně jako stavbu terénní úpravy, nikoliv jako samostatnou věc, jak na ní nahlížejí (podle žalobkyně nesprávně) civilní soudy. Soud prvního stupně redukoval závěry správních rozhodnutí na pouhý skutkový podklad svého rozhodování, ač je jimi vázán, nesprávně si tak pro své rozhodování znovu otevřel k řešení otázky, které již byly autoritativně a pravomocně vyřešeny správními orgány. Pokud již tak učinil, pak si počínal dále nesprávně i v tom ohledu, že žalobkyni bez dalšího přičetl závěry učiněné v jiných (civilních) soudních řízeních, jejichž účastníkem však žalobkyně nebyla, nemohla proti nim brojit, proto pro ni tyto závěry, ať již skutkové či právní, nemohou být jakkoliv závazné. Žalobkyně přitom tyto závěry zpochybňovala a prosazovala vlastní, soud prvního stupně jí však nedal prostor k jejich prosazení, neprovedl odpovídající (žalobkyní navrhované) dokazování (mj. znaleckým posudkem k otázce povahy deponie), a tím porušil zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní. Podaná intervenční žaloba je, zdůrazňuje žalobkyně dále, jediným zákonným prostředkem ochrany jejích práv, když v dotčeném řízení probíhá posouzení otázky, která se přímo dotýká vlastnického práva žalobkyně, která však není účastníkem řízení, podání žaloby z hlavní intervence jí tak (teprve) dává reálnou možnost skutkově a právně argumentovat. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by případný úspěch žaloby neřešil základ sporu, do nějž je podána, když jde výlučně o peněžitý spor, pro nějž je otázka vlastnictví deponie určující pro zodpovězení pasivně legitimované osoby. Jakmile bude autoritativně určeno, že vlastníkem deponie je žalobkyně, druhý žalovaný pozbude pasivní legitimaci a žaloba první žalované proti druhému žalovanému bude zamítnuta, což spor řeší s konečnou platností. Konečně soud prvního stupně pochybil i tím, že hlediska, jimiž nahlížel na smlouvu o (zpětném) převodu deponie z roku 2020 (jakkoliv podle žalobkyně nesprávně), neuplatnil i na převodní smlouvu uzavřenou v roce 2001. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že vlastníkem deponie je (nikdy nepřestala být) žalobkyně, která ji (i podle zjištění soudu prvního stupně) postupným navážením materiálu na pozemky vytvořila.7. Z uvedených důvodů (jen stručně zreprodukovaných, s ohledem na náhled odvolacího soudu na důvodnost žaloby) žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.8. První žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav věci a nepochybil ani při jejím právním posouzení, majíc za to, že odvolání neobsahuje žádnou argumentaci, která by byla způsobilá zpochybnit dva samostatné nezávislé důvody, na nichž stojí napadený rozsudek, tj. jednak nesplnění materiálních podmínek hlavní intervence, jednak hmotněprávní nedůvodnost žalobního nároku daná zejm. neplatností převodní smlouvy z roku 2020. Snaha žalobkyně srovnávat kupní smlouvy z let 2001 a 2020 nemůže být úspěšná, soud prvního stupně nepochybil, pokud vyšel z již dosaženého řešení, podle nějž zatímco smlouva z roku 2001 převáděla deponii jako celek, smlouva z roku 2020 se pokoušela převést pouze neurčitou, neoddělenou část deponie, která navíc nezahrnovala všechny dotčené pozemky, a (již proto) je neplatná. Žalobkyní odkazovaná správní rozhodnutí řešila výhradně veřejnoprávní povinnosti, nikdy však vlastnictví deponie, jež je soukromoprávní otázkou. Vykreslení důvodů rozsudku coby automatického převzetí závěrů učiněných v jiných soudních rozhodnutích je podle první žalované ze strany žalobkyně toliko účelovou dezinterpretací, soud prvního stupně zmiňuje jiná soudní rozhodnutí toliko okrajově a výlučně v rovině podpůrné argumentace ke svým (vlastním) závěrům.9. Proto první žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný.10. Druhý žalovaný vyslovil s odvoláním souhlas.11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným.12. Soud prvního stupně nepochybil, pakliže se zabýval žalobou (s ohledem na její specifikou povahu) předně v procesních souvislostech, a správně postihl, že tyto jsou předmětem ustáleného soudního výkladu, shrnutého aktuálně, dodává odvolací soud nad rámec jinak přiléhavých judikatorních odkazů soudu prvního stupně, (např.) v usnesení , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sen. zn. , spisová značka, .13. V něm , Orgán veřejné moci, uvedl (mj.) následující: „, Orgán veřejné moci, v prvé řadě předesílá, že tzv. hlavní intervence (§ 91a o. s. ř.) je jednou z forem společenství účastníků, která umožňuje, aby