Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 141 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); ohledně zbývajících 22 000 Kč spolu s 8,5% úrokem z prodlení ročně z této částky od , datum, do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 4 166,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení původně částky 335 376 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení a to poté, co byla žaloba ohledně částky 12 376 Kč s přísl. usnesením č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , opraveným usnesením č.j. , spisová značka, ze dne , datum, , odmítnuta a co do částky 160 000 Kč s přísl. bylo usnesením č.j. , spisová značka, ze dne , datum, řízení v důsledku jejího částečného zpětvzetí zastaveno a předmětem řízení tak zůstala částka 163 000 Kč s přísl. požadovaná žalobcem po žalovaném z titulu dlužného nájemného za červenec 2018 ve výši 22 000 Kč a za září a prosinec 2018 a leden - květen 2019 po 23 500 Kč měsíčně za pronájem rodinného domu č.p. , hodnota, v kat. území , adresa, .3. Na základě nesporných tvrzení účastníků a výsledků provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázáno, že mezi účastníky byla , datum, uzavřena nájemní smlouva (§ 2201 o. z.) s dobou nájmu sjednanou na dobu určitou do , datum, , která byla následnými dodatky opakovaně prodlužována, naposledy dodatkem z , datum, ., resp. , datum, od , datum, do , datum, . Žalovaný se zavázal hradit nájemné měsíčně předem bankovním převodem na účet žalobce nejpozději k 27. dni měsíce předcházejícího (čl. 6.4.) a před podpisem smlouvy žalovaný složil k rukám žalobce jistotu 22 000 Kč (čl. 6.4.). Zejména na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že pokud se týká nájemního vztahu, žalovaný jeho existenci v době od července do , datum, nesporoval a dluh na nájemném za červenec, září a prosinec 2018 a za leden 2019 (celkem 92 500 Kč) uznal, avšak tato žalobcova pohledávka nezanikla započtením pohledávky žalovaného vyčíslené jím v souhrnné výši 430 417 Kč, neboť nešlo o jasný a určitý projev vůle žalovaného směřující k započtení a k listinám označeným jako „Jednostranný zápočet pohledávky a závazků z nájemní smlouvy“ k , datum, . a k , datum, nemohl přihlédnout, neboť byly uplatněny po marném uplynutí poskytnuté mu lhůty. Naproti tomu provedl s poukazem na § 2254 odst. 2 větu první o. z. a čl. 6.4. nájemní smlouvy vypořádání formou započtení žalovaným složené jistoty 22 000 Kč na nejbližší dlužné nájemné, tj. za červenec 2018. Žalobce tak má právo na zaplacení částky 70 500 Kč (nájemné za září a prosinec 2018 a leden 2019), nikoli ale částky 22 000 Kč (nájemné za červenec 2018). Ohledně nájemného za období březen - - květen 2019 měl soud prvního stupně za vyvrácené tvrzení žalovaného, že k uzavření dodatku o prodloužení nájmu od , datum, nedošlo, když to, že nájemní vztah po , datum, trval, prokazuje sám žalovaný tím, že , datum, vytvořil a podepsal dodatek a zaslal jej žalobci, následující den , datum, uhradil nájemné 23 500 Kč za únor 2019 na žalobcův účet a k předání klíčů od nemovitosti žalobci -což ve smyslu § 2292 o. z. svědčí o ukončení nájmu- přistoupil , datum, , tedy až po pěti měsících, když během této doby do nemovitosti docházel, realizoval tak své uživatelské oprávnění a ve vztahu k žalobci neučinil od února do května 2019 žádný úkon směřující k ukončení nájmu. K tomu pro úplnost soud prvního stupně dodal, že i kdyby k uzavření dodatku o prodloužení nájmu od , datum, nedošlo, nebylo by možno považovat nájemní vztah za skončený , datum, , neboť žalobce nevyzval žalovaného k opuštění nemovitosti a proto ve smyslu § 2285 o. z. platí, že pokračováním v užívání nemovitosti žalovaným po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy nájem měl skončit, je nájem ujednán znovu. Nelze tudíž přisvědčit obraně žalovaného, že v březnu, dubnu a květnu 2019 nájemní vztah již neexistoval. Žalobě proto vyhověl co do částky 141 000 Kč (70 500 Kč + 70 500 Kč) spolu s úrokem z prodlení (§ 1970 o. z. a § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb.) a co do částky 22 000 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).4. Proti tomuto rozsudku, a to do všech jeho výroků, podali včas odvolání žalobce i žalovaný.5. Žalobce v následném doplnění svého odvolání vzal zpět tu jeho část, směřující proti vyhovujícímu výroku o věci samé (I.) a setrval na odvolání proti zamítavému výroku o věci samé. Namítal, že částku 22 000 Kč jako dluh na nájmu za dané období žalovaný uznal, s čímž se v podstatě ztotožnil i soud prvního stupně, který však na tuto částku provedl zápočet kauce ve výši 22 000 Kč uhrazené žalovaným spolu s podpisem nájemní smlouvy. S provedeným zápočtem žalobce nesouhlasí, neboť nebylo prokazováno, zda byla kauce žalobcem žalovanému vrácena či příp. byl na kauci započten jiný žalobcův nárok vůči žalovanému a jak žalovaný sám uvedl, předmět nájmu mu nepředal, pouze mu poslal poštovní službou klíče a formou sms sdělil, že se z domu odstěhoval, načež žalobce po zjištění, že předmět nájmu není ve stavu, jak vyžaduje ujednání v nájemní smlouvě, byl nucen jej uvést do stavu, v němž ho mohl dále pronajímat a tuto kauci použil na zahlazení otvorů, opravy drobných oděrků, malování a úklid prostor. V případě změny zamítavého výroku o věci samé by také mělo dojít ke změně výroku o nákladech řízení, když se změní poměr úspěšnosti žalobce ve věci. Závěrem proto navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě bude vyhověno i ohledně částky 22 000 Kč s úrokem z prodlení a změněn aby byl i ve výroku o nákladech řízení.6. Žalovaný v odvolání namítal, že za období od února 2019 do června 2019 nebyl povinen hradit žalobci nájemné, protože žádná platná nájemní smlouva mezi nimi neexistovala. Po dohodě s žalobcem podepsal dodatek k nájemní smlouvě s tím, že tak učiní jako každý rok, ale pokračování dalšího smluvního vztahu založeného na nájemní smlouvě podmínil tím, že žalobce do , datum, odstraní všechny překážky, pro které nechce za stávajícího závadného stavu v nájmu pokračovat. V užívání bytu nepokračoval a s žalobcem se dohodl, že si klíče ponechá, aby byla zajištěna kontrola nemovitosti, když v ní nikdo nebydlel. Jak žalobce sám potvrdil, poté, kdy zmařil schůzku ohledně uzavření nájemní smlouvy na další období, navštívil hned ten den předmět nájmu, který nalezl vyklizený a žalovaný v něm evidentně nebydlel. Byt opustil takovým způsobem, že nebylo pochybností o tom, že nájem skončil. Soudu prvního stupně žalovaný vytýkal, že se odmítl zabývat podstatnými důkazy svědčícími v jeho prospěch a jednostranně hodnotil důkazy svědčící pro podporu tvrzení žalobce, zejména se odmítl zabývat jím řádně, dostatečně a srozumitelně provedenými zápočty vzájemných pohledávek a závazků. Písemné důkazy (zejména vzájemná emailová komunikace) zcela nepochybně vylučují, že by byl kdy dodatek k nájemní smlouvě uzavřen. Na pokladním dokladu z , datum, -pokračoval žalovaný dále- je uvedeno nájemné za únor, není to ale důkaz toho, že byl uzavřen „dodatek smlouvy o dílo“. Platba na předmětném dokladu jím byla hrazena hotovostně na bankovní přepážce pro účel nájemní smlouvy platné do , datum, a byla hrazena v lednu 2019, tedy se evidentně jednalo o platbu podle nájemní smlouvy platné do konce ledna 2019. Opakovaně žalobce žádal o to, aby v období od , datum, do května 2019 přistoupil k uzavření či prodloužení nájemní smlouvy, avšak soud vůbec nezmiňuje skutečnost, že žalobce žalovanému opakovaně (jak je doloženo vzájemnou emailovou komunikací) pouze slibuje podpis dodatků smlouvy, ale ve skutečnosti tak nikdy neučinil a neprokázal, že by mu dodatek zaslal. Platba nájemného v době platnosti nájemní smlouvy, uzavřené do , datum, , není důkazem uzavření nájemní smlouvy na další období. S žalobcem byl domluven na tom, že do nemovitosti bude docházet za účelem kontroly stavu, i když nájemní smlouva skončila a nová ještě nebyla uzavřena; soud však v tomto směru neprovedl žádné dokazování. Klíče žalobci zaslal poté, když mu již bylo zřejmé, že žalobce „řádnou“ smlouvu uzavřít ani nechce. Není tedy pravdou, že žalovaný docházel do nemovitosti proto, aby zde realizoval své uživatelské oprávnění z nájemní smlouvy a je zcela logické, že od února 2019 do června 2019 neučinil žádný úkon směřující k ukončení nájmu, protože nájem byl ukončen k , datum, . Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zcela zamítnuta, příp. aby byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Následným podáním, datovaným , datum, , vzal žalovaný své odvolání do zamítavého výroku o věci samé (II.) zpět.8. V písemném vyjádření k odvolání žalovaného žalobce vyvracel námitku, že na období od , datum, nemohlo dojít k prodloužení nájemní smlouvy, k čemuž uvedl, že nebyly prokázány nedostatky, které by bránily užívání nemovitosti. Žalovaný sice uváděl nějaké nedostatky, ty však užívání nemovitosti nebránily, o čemž svědčí mimo jiné to, že nájemní vztah trval od , datum, . Pokud by to byly závažné nedostatky, buď by žalovaný nemovitost k užívání nepřevzal nebo by nájemní smlouvu neprodloužil; k tomu během trvání nájemní smlouvy nikdy nedošlo a žalovaný dokonce podepsal i prodloužení nájemní smlouvy od , datum, a nemovitost také nadále užíval. Ani jedna ze stran během doby od , datum, do června 2019 o ukončení nájmu nejednala, druhému z účastníků ukončení nájmu nesdělila a obě strany považovaly toto období za období nájemního vztahu. Žalovaný sám potvrdil, že nemovitost opustil v červnu 2019, kdy mu zaslal klíče od nemovitosti. Tvrzení žalovaného, že mu žalobce prodloužení nájemní smlouvy do , datum, v písemné podobě nedoručil a neučinil tak ani po tomto datu, se nezakládá na pravdě, neboť žalobce prodloužení nájemního vztahu podepsal a také toto prodloužení žalovanému zaslal; zda mu bylo doručeno, žalobci známo není. Stran zápočtu vzájemných pohledávek uvedl, že žalovaný během řízení sice nějaké své pohledávky uvedl, ale ani na výzvu soudu žádné důkazní prostředky nedoložil a uvedl, že své pohledávky nechce řešit formou vzájemného návrhu, tedy svoji pohledávku vůči žalobci řádně neuplatnil.9. Poněvadž ještě před tím, než odvolací soud o odvoláních rozhodl, vzal žalobce své odvolání do vyhovujícího výroku o věci samé zpět a žalovaný vzal zpět své odvolání do zamítavého výroku o věci samé, odvolací soud v tomto rozsahu odvolací řízení podle § 207 odst. 2 o. s. ř. zastavil.10. Poté odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a důvodným neshledal ani odvolání žalobce ani odvolání žalovaného.11. Soud prvního stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav věci, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení a proto z něj vycházel i odvolací soud. Věc posoudil správně i po stránce právní.12. Ustanovení § 2236 odst. 3 o. z. umožňuje, aby k zajištění bytových potřeb nájemce byl pronajat rovněž dům, přičemž se ustanovení o nájmu bytu užijí přiměřeně. Nájemní smlouva jakožto konsenzuální kontrakt, uzavřená mezi účastníky dne , datum, , obsahuje všechny podstatné náležitosti, které lze obecně dovodit z § 2201 o. z. a mezi účastníky tak byl založen synallagmatický závazek, kterým se žalobce (pronajímatel) zavázal přenechat žalovanému (nájemci) věc a nájemce se zavázal platit za to nájemné měsíčně předem na účet pronajímatele, a to vždy nejpozději k 27. dni měsíce předcházejícího a před podpisem smlouvy složil v hotovosti k rukám pronajímatele jistotu (kauci) 22 000 Kč. Odvolací soud se ztotožňuje jak se závěrem soudu prvního stupně, že dlužné nájemné za červenec 2018 bylo ve smyslu § 2254 odst. 2 o. z. pokryto žalovaným složenou jistotou, tak i s jeho závěrem, že pokud se týká pohledávky žalobce na dlužném nájemném za září a prosinec 2018, leden 2019 a březen - květen 2019 nemohla zaniknout započtením pohledávky žalovaného vůči žalobci ve výši přesahující 400 000 Kč, neboť i podle odvolacího soudu žalovaný přes poučení podle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. neprokázal, že disponuje konkrétní pohledávkou vůči žalobci namítanou k započtení a nadto ani neučinil jasný a určitý projev vůle směřující k započtení (§ 1982 odst. 1,2 o. z.). Pokud se týká nájemného za období březen - květen 2019, nejen že soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaný prodloužení nájemní smlouvy na další časové období od , datum, do , datum, podepsal a zaslal žalobci, který tuto listinu rovněž podepsal a odeslal ji zpět žalovanému, ale správný je i jeho názor, že nájem nebylo možno považovat za skončený k , datum, krom toho také z důvodu, že žalovaný v užívání nemovitosti pokračoval po dobu tří měsíců po dni, kdy měl nájem skončit a protože žalobce nevyzval žalovaného k opuštění/vyklizení nemovitosti, proto podle § 2285 o. z. platilo, že nájem byl znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve. Nelze také přehlédnout, že žalovaný zaplatil , datum, nájemné na další časové období, tj. za února 2019. Opustil-li pak žalovaný předmětný rodinný dům až v červnu 2019, kdy také žalobci vrátil klíče od něho, je povinen žalobci uhradit dlužný nájem i za březen - květen 2019. Soud prvního stupně proto nepochybil, když žalobě co do částky 141 000 Kč s úrokem z prodlení vyhověl a žalobu ohledně zbývajících 22 000 Kč s úrokem z prodlení zamítl.13. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto jednak podle § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 věty první o. s. ř., když jak žalobce, tak i žalovaný částečnými zpětvzetími svých odvolání zavinili, že odvolací řízení muselo být v tomto rozsahu zastaveno a dále podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce ani žalovaný se svým odvoláním nebyl úspěšný.