13 Co 369/2025-432 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 64 928,80 Kč spolu s 8,15% úrokem z prodlení ročně z této částky od 12.6.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů do právní moci rozsudku (výrok I.); ohledně zbývajících 561 043,20 Kč spolu s 8,15% úrokem z prodlení ročně z této částky od 12.6.2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.), současně zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby žalovaná byla povinna zaplatit mu částku 581 623,50 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení z této částky od 12.10.2023 do zaplacení (výrok III.); žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně v souvislosti s podanou žalobou na náhradě nákladů řízení 214 011,11 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit v souvislosti se vzájemným návrhem žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení 198 016,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).2. Rozhodl tak o žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) došlé soudu dne 3.2.2022, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 625 972 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení s odůvodněním, že žalovanému poskytla z titulu ústní smlouvy o zápůjčce v době od 6.4.2022 do 21.12.2020 bezhotovostně převodem ze svého účtu na účet žalovaného (11ti platbami) finanční prostředky v celkové výši 698 000 Kč, z nichž jí žalovaný uhradil 15.2.2021 pouze 72 028 Kč. Žalovaný pak v průběhu řízení vůči žalobkyni uplatnil tři nároky, a to na zaplacení 416 718 Kč (příspěvek/doplatek na společné dovolené rovnající se polovině nákladů za letenky, ubytování a dopravu/pohonné hmoty) na zaplacení 118 809,50 Kč (1/2 úhrad za užívání bytu v období říjen 2017 - prosinec 2020) a na zaplacení 672 000 Kč (polovina obvyklého nájemného za byt ve výlučném vlastnictví žalovaného za říjen 2017 až prosinec 2020), z toho částku 581 623,50 Kč jako vzájemný návrh.3. Na základě výsledků provedeného dokazování vzal za prokázáno, že účastníci si formou notářského zápisu sepsaného , tituly před jménem, , jméno FO, jménem notáře , tituly před jménem, , jméno FO, dne , datum, pod sp.zn. , spisová značka, ujednali pro své vzájemné majetkové vztahy v manželství režim oddělených jmění a že , datum, uzavřeli manželství, které zaniklo rozvodem dne , datum, (správně , datum, - pozn. odvolacího soudu), a to rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, č.j. , spisová značka, . V období od 6.4.2020 do 21.12.2020 žalobkyně převedla ze svého bankovního účtu u , právnická osoba, . č. , č. účtu, na účet žalovaného u , právnická osoba, č. , č. účtu, jedenácti platbami celkovou částku 698 000 Kč, že žalovaný poukázal žalobkyni dne 15.2.2021 částku 72 028 Kč a že výzvou ze 17.5.2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 625 972 Kč, avšak bezvýsledně. Dále vzal za prokázáno, že žalovaný zaplatil v době do září 2020 za společné dovolené účastníků (letenky, ubytování a pohonné hmoty) celkem 896 400,91 Kč, z čehož polovina činí 448 200,50 Kč a žalovaný uplatňuje po žalobkyni 448 164,50 Kč. Žalobkyně uhradila žalovanému za společné dovolené celkem 86 242,60 Kč, čemuž polovina odpovídá částce 43 121,30 Kč a jako podíl za společné bydlení celkem 187 400 Kč, když sama tento příspěvek vyčíslila částkou 175 000 Kč.4. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by mezi účastníky byla skutečně uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., když při jednání konaném 23.3.2023 uvedla, že k prokázání uzavření smlouvy o zápůjčce nenavrhuje a nemá žádný důkaz a jediným důkazem o uzavření této tak byl nakonec účastnický výslech žalobkyně. Žalovaný naproti tomu jako účastník vypověděl, že platby uvedené v žalobě a zaslané mu v roce 2020 měly sloužit k úhradě dluhů žalobkyně, které měly dosahovat 1 000 000 Kč. Zabýval se proto tím, zda žalobkyní požadovaná částka 625 972 Kč nepředstavuje (a příp. v jaké výši) bezdůvodné obohacení (§ 2991 o. z.), což jako alternativní verzi vedle zápůjčky uváděla sama žalobkyně a vzhledem k tomu, že žalovanému skutečně vznikly výdaje za společné dovolené ve výši 896 400,91 Kč (za letenky, ubytování, pohonné hmoty a obecně za dopravu), polovina těchto nákladů připadá na žalobkyni. K jejich rozdělení napůl mezi účastníky dospěl proto, že z jejich sms či , aplikace, komunikace nelze dovodit režim, jak se měli vzájemně podílet na výdajích za jednotlivé společné dovolené a těžko najít spravedlivější metodu než rozdělit tyto výdaje napůl mezi účastníky. K tomu dodal, že částka 448 164,50 Kč netvoří polovinu z celkových výdajů žalovaného za společné dovolené, ale pouze polovinu výdajů za ubytování a dopravu. Poněvadž žalobkyni vznikly za společné dovolené výdaje spojené s ubytováním a dopravou v celkové výši 86 242,60 Kč, z čehož polovina představuje 43 121,30 Kč, dovodil, že žalobkyně dluží žalovanému z důvodu neproplacených výdajů za společné dovolené 405 043,20 Kč a po odečtení této částky od žalobkyní požadovaných 625 972 Kč tak shledal, že žalobkyně žalovaného o 220 928,80 Kč přeplatila a žalovaný by se tak v tomto rozsahu na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil.5. Ohledně vzájemného návrhu žalovaného ve výši 581 623,50 Kč vyšel soud prvního stupně z toho, že výše úplaty, resp. příspěvku žalobkyně na provoz společné domácnosti či platby za užívání bytu žalobkyní byla účastníky sjednávána sms či , aplikace, komunikací, že v ní byly zahrnuty i služby spojené s užíváním bytu (elektřina, platby SVJ) a její celková výše, kterou měla žalobkyně v období od října 2017 do prosince 2020 uhradit, činila 331 000 Kč, zatímco žalobkyně prokázala, že žalovanému zaplatila jí tvrzených 175 000 Kč, takže k úhradě zbývalo 156 000 Kč. Po zohlednění částky 220 928,80 Kč tak dovodil, že žalobkyně zaplatila žalovanému bez právního důvodu částku 64 928,80 Kč. V této části proto žalobě vyhověl spolu s úrokem z prodlení (§ 1970 o. z.) a ohledně zbývajících 561 043,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, když tato částka představuje úhradu dluhu za dovolené a za užívání a vedení společné domácnosti v bytě žalovaného, který se tak na úkor žalobkyně v této výši bezdůvodně neobohatil. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně, že není povinna hradit žalovanému jakoukoliv část jeho výdajů za společné dovolené příp. i za užívání jeho bytu, neboť když byli účastníci ještě manželé (tj. v rozhodné době), měl žalovaný podstatně lepší finanční možnosti než ona a proto byl povinen přispívat s odkazem na § 690 o. z. na zajištění potřeb domácnosti tak, aby životní úroveň obou manželů byla stejná. To proto, že manželé měli sjednán oddělený režim jmění, ze sms či , aplikace, komunikace vyplývá, že žalovaný uplatňoval tento režim i v praxi a nebylo prokázáno, že by žalobkyně prováděla více osobní péče o rodinu či domácnost než žalovaný.6. Poněvadž žalovaným prokázané pohledávky za žalobkyní nepokryly ani celou žalovanou částku, soud prvního stupně vzájemný návrh žalovaného zcela zamítl. O nákladech řízení v souvislosti s žalobou rozhodl podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) a o nákladech řízení stran vzájemného návrhu rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která měla v této části plný úspěch, přiznal zcela jejich náhradu.7. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalobkyně i žalovaný.8. Žalobkyně brojila svým odvoláním proti zamítavému výroku o věci samé (I.) a akcesorickým výrokům o nákladech řízení (IV. a V.) z důvodu nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně. Namítala, že žalovaný z neexistence SJM a režimu oddělených jmění manželů vyvozuje důsledky, které jsou v rozporu s logikou zákona a smyslem institutu manželství jako takového, nicméně soud prvního stupně této jeho nesprávné logice částečně vyhověl. Soud prvního stupně se vesměs ztotožnil s argumentací žalovaného, když dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o zápůjčce (resp. jednotlivé dílčí zápůjčky) a odmítl možné bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, když vzal za prokázáno, že žalovanému skutečně vznikly náklady ve výši 896 400,91 Kč na společné dovolené, přičemž měl podle soudu nárok na náhradu 1/2 takto vynaložených nákladů ve výši 448 164,50 Kč. Pokud tedy žalobkyně hradila nějaké částky k rukám žalovaného, nejednalo se o zápůjčku a nemohl jít ani o bezdůvodné obohacení. K uvedenému závěru přitom soud nedošel ani tak podrobným hodnocením provedených důkazů, ale spíše na základě jakési obecné úvahy o spravedlivém uspořádání práv mezi stranami. Takový způsob řešení však občanské sporné řízení v zásadě neumožňuje; soud prvního stupně tak sám konstatoval, že dohoda manželů o způsobu hrazení dovolené m neexistovala. V tomto směru se výdaje řešily ad hoc, ze vzájemné komunikace manželů plyne, že v tomto směru nenalézali vždy shodu a sám žalovaný v rámci svého účastnického výslechu opakovaně potvrdil, že neexistovala žádná jednotná dohoda o tom, jak se budou náklady na dovolené hradit, kdy sice p