21 Co 128/2026-53 – Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 500 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 500 Kč a částku 50 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu, co do kapitalizovaného úroku ve výši 2 409,72 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do , datum, , úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do zaplacení a úroku 12 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 890 Kč (výrok IV).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím, které představoval smluvní úrok do a po zesplatnění spotřebitelského úvěru, smluvní úrok snížený dle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru a zákonný úrok z prodlení (12 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do zaplacení), jako dluhu vyplývajícího z rámcové smlouvy č. , hodnota, ve znění dodatku č. , hodnota, uzavřeného dne , datum, , na jehož základě byl žalované poskytnut kontokorent ve výši 50 000 Kč dne , datum, a bylo ji umožněno jeho čerpání na účtu č. , č. účtu, . Protože žalovaná porušila podmínky čerpání kontokorentu, došlo k jeho zesplatnění žalobkyní dne , datum, . K tomuto dni žalovaná dlužila jistinu kontokorentu ve výši 50 000 Kč, nesplacený smluvní úrok za období od , datum, do , datum, v kapitalizované výši 2 409,72 Kč. Žalovaná se na běžném účtu dostala do nepovoleného debetu ve výši 500 Kč, a proto žalobkyně požadovala uhrazení rovněž této částky.3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a ve sporu zůstala zcela nečinná.4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne , datum, rámcovou smlouvu č. , hodnota, , v rámci, níž pro žalovanou sjednala službu v podobě běžného účtu, spořícího účtu a debetní karty. S prostředky na běžném účtu mohla žalovaná disponovat pouze do výše dostupného zůstatku. Žalovaná se zavázala, že bude na běžném účtu udržovat tolik peněz, aby pokryly běžné platby a že případný záporný zůstatek uhradí do pěti pracovních dnů po vyzvání žalobkyní. Žalovaná požádala , datum, o kontokorent s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. V žádosti neuvedla žádné splátky, výdaje domácnosti ani příjmy ostatních členů domácnosti. Prázdnou nechala také kolonku zaměstnavatel, adresa zaměstnavatele, od kdy je zaměstnána a typ pracovního poměru. Vyplnila pouze výší hlavního příjmu (25 000 Kč) a profesi hlavního příjmu (zaměstnání). Ve stejný den vyhotovila žalobkyně úvěrovou zprávu k žádosti žalované, z níž plyne, že žalovaná měla v době lustrace jednu žádost o splátkový kontrakt, jeden nesplátkový kontrakt a jednu kreditní kartu. Žádost o splátkový kontrakt se týkal osobního úvěru a žalovaná o něj požádala , datum, s měsíčními splátkami a celkovou částkou 5 000 Kč. Nesplátkový kontrakt byl kontokorentní úvěr z , datum, s úvěrový rámcem 1 000 Kč a datem poslední delikvence , datum, . Karta byla kreditní, splátková s měsíčními splátkami 200 Kč a s úvěrovým rámcem 50 000 Kč. Dodatkem k rámcové smlouvě si účastnice sjednaly , datum, úvěr s možností přečerpání (kontokorent) s výší čerpání 50 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána na 18,9 % a RPSN na 20,62 %. Pro případ porušení si účastnice sjednaly právo žalobkyně zablokovat nevyčerpanou část kontokorentu a její oprávnění účtovat žalované zákonný úrok z prodlení a náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním dlužné částky. Účastnice se dále sjednaly, že za porušení smlouvy o kontokorentu považují též prodlení žalované s úhradou jakéhokoliv dluhu vůči žalobkyni, či porušení jakékoliv povinnosti nebo nesplnění závazků vůči žalobkyni. V případě porušení mohla žalobkyně zablokovat nevyčerpanou část kontokorentu a zesplatnit čerpaný kontokorent. Žalobkyně žalovanou seznámila s tím, jak pracuje s jejími osobními údaji a že bude využívat údaje v Bankovním registru klientských informací a Nebankovním registru klientských informací. Žalovaná načerpala postupně celý kontokorentní limit a následně se dostala do záporného zůstatku. Žalobkyně zesplatnila úvěr , datum, . K tomuto datu činil nesplacený kapitalizovaný úrok 2 409,72 Kč a nesplacená jistina 50 000 Kč. Žalobkyně vyzvala , datum, žalovanou k zaplacení dluhu ve výši 53 409,72 Kč, z čehož 1 000 Kč představoval záporný zůstatek na účtu a zbytek představoval dluh z kontokorentu.5. Po právní stránce věc posoudil podle § 2395 a násl. zákona č.89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále „zákon o spotřebitelském úvěru“).6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná spolu uzavřely smlouvu o účtu podle § 2662 a násl. o. z., přičemž žalovaná se zavázala nepřekročit stanovený limit a nedostat se do záporného zůstatku, resp. tento zůstatek vyrovnat. Protože žalovaná porušila svoji povinnost a na záporný zůstatek ve výši 1 000 Kč uhradila pouze částku 500 Kč, přiznal soud prvního stupně žalobkyni výrokem II částku dalších 500 Kč.7. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru (§ 2395 a násl. o. z., § 1810 o. z.), kterou posoudil jako neplatnou, neboť vzal za prokázané, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru, resp. že v zásadě vůbec nezkoumala její příjmovou a výdajovou stránku. Odkázala přitom na judikaturu , Orgán veřejné moci, a , Orgán veřejné moci, , která se touto problematikou zabývá a kterou soud shrnul v bodu 24 odůvodnění napadeného rozsudku. Proto dovodil, že je-li smlouva neplatná, pak jsou neplatná veškerá ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením, i o dalších produktech, v ní sjednaných. S odkazem na rozsudek , Orgán veřejné moci, z , datum, , sp. zn. , spisová značka, uzavřel, že žalobkyně má právo jen na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není odvislá od výzvy žalobkyně k plnění, a proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni nesplacenou jistinu úvěru ve výši 50 000 Kč podle § 2991 odst. 2 o. z. k zaplacení ve lhůtě 3 tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.8. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, které směřovalo proti výroku III jen ohledně úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč za dobu od , datum, do zaplacení. Vytkla nesprávné právní posouzení věci, týkající se zamítnutí jejího nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do zaplacení a na to navazující nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, , když po prohlášení úvěrové smlouvy za neplatnou dospěl k závěru, že žalovaná není povinna hradit úrok z prodlení. Podle žalobkyně plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy představuje bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava splatnosti dle § 1958 odst. 2 o.z. Speciální úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru se podle ní uplatní pouze tehdy, pokud spotřebitel po výzvě věřitele prokáže, že není v jeho možnostech splnit dluh bez zbytečného odkladu. Možnostem spotřebitele však může odpovídat i okamžité plnění po výzvě věřitele, přičemž splatnost pohledávky nemůže nastat před takovou výzvou. Žalobkyně dále argumentovala tím, že právě spotřebitel nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně svých majetkových a výdělkových poměrů a svých možností dluh splnit, neboť jde o skutečnosti svědčící v jeho prospěch.10. Žalobkyně vytkla soudu, že neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl žádné důkazy, z nichž by bylo možno dovodit, že žalovaná nemohla po její výzvě bezdůvodné obohacení vrátit. Zdůraznila, že žalovaná zůstala v řízení zcela pasivní, k žalobě se nevyjádřila a netvrdila ani neprokazovala žádné okolnosti týkající se svých možností splatit dluh, přesto soud prvního stupně automaticky presumoval její neschopnost plnit a žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení. Na podporu své argumentace odkázala na rozhodovací praxi odvolacích soudů, která podle jejího názoru dovozuje, že není-li spotřebitelem tvrzeno a prokázáno, že není schopen dluh v požadované lhůtě splnit, uplatní se obecné pravidlo § 1958 odst. 2 o.z. a dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Podle žalobkyně se žalovaná dostala do prodlení již po výzvě k úhradě dluhu, a proto ji měl být přiznán požadovaný úrok z prodlení od , datum, .11. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit ji úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč od , datum, do zaplacení a přizná ji náhradu nákladů řízení odpovídající jejímu úspěchu ve věci.12. Odvolací soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně a žalované p