21 Co 18/2026-77 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítnul žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 21 780 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 21 780 Kč od , datum, do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky z titulu smluvně sjednané náhrady nákladů vynaložených na šest exekucí, které žalobce coby soudní exekutor vedl pod sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, (dále souhrnně jen „Exekuce“) pro žalovanou coby oprávněnou. Exekuce byly zastaveny pro neúspěšnost podle § 55 odst. 11 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „e. ř.“ nebo „exekuční řád“), pročež měl žalobci na základě čl. VI. odst. 7 rámcové smlouvy o výkonu exekuční činnosti a další činnosti podle exekučního řádu, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne , datum, (dále jen „Smlouva“), vzniknout nárok na náhradu ve výši 3 000 Kč za každou ze zmíněných exekucí, kteroužto náhradu v souhrnné částce 18 000 Kč spolu s DPH (v částce 3 780 Kč – pozn. soudu) žalobce vyfakturoval žalované fakturou č. , hodnota, se splatností ke dni , datum, . Později žalobce u žalované uplatnil rovněž nárok na příslušenství, a to úrok z prodlení v zákonné výši, a dále nárok na smluvní pokutu dle čl. VI. odst. 22 Smlouvy ve výši 0,1 % denně. Pohledávku včetně příslušenství a smluvní pokutu však žalovaná neuhradila, a to ani na přes zaslanou předžalobní výzvu.3. Žalovaná nárok žalobce neuznala. K věci uvedla, že Exekuce byly jako bezvýsledné zastaveny na základě zákonné povinnosti žalobce coby exekutora, přičemž v rámci rozhodnutí o zastavení Exekucí bylo rozhodnuto rovněž o nároku žalobce na náhradu nákladů exekuce v paušální výši 750 Kč bez DPH, kteroužto částku měl žalobci uhradit stát prostřednictvím exekučního soudu. Nárok žalobce nad rámec této paušální částky zaniknul. Obsah Smlouvy v době jejího uzavření s pozdější speciální, komplexní zákonnou úpravou bezvýsledných exekucí nepočítal, pročež dle žalované Smlouva na tento specifický případ nedopadá. Nadto žalobce žalované nesdělil a ani nedoložil účelnost nákladů, jejichž náhradu požaduje. Žalovaná dodala, že v jiných, jí nezaviněných případech zastavení exekuce žalobci smluvenou náhradu platí, nárok žalobce v této konkrétní věci však popírá zákonnou úpravu zastavování bezvýsledných exekucí, kdy žalobce tímto postupem obchází příslušnou kogentní zákonnou úpravu.4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce coby soudní exekutor a žalovaná coby oprávněná uzavřeli dne , datum, Smlouvu, v jejímž čl. VI. odst. 1 účastníci označili za náklad exekuce (ve smyslu § 87 odst. 1 e. ř.) odměnu žalobce, náhradu jeho hotových výdajů, náhradu za ztrátu času při provádění exekuce, náhradu za doručení písemností a DPH, přičemž náklady exekuce má hradit žalobci žalovaná. Dle čl. VI. odst. 7 Smlouvy pak v případě žalobcem nezaviněné neúspěšnosti vedené exekuce má žalovaná hradit žalobci příslušné účelně vynaložené náklady exekuce, a to na základě žalobcem vystavené faktury znějící maximálně na 3 000 Kč za exekuci, čímž však není dotčeno právo žalobce na minimální odměnu podle exekučního řádu. V čl. VI. odst. 22 Smlouvy účastníci ujednali oboustrannou smluvní pokutu z prodlení při nedodržení splatnosti faktur, a to ve výši 0,1 % z fakturované částky za každý den prodlení, kdy smluvní pokuta má být specifikována v písemné výzvě, zaslané spolu s fakturou k úhradě dané pokuty. Pravomocnými usneseními, vydanými dne , datum, pod č. j. , spisová značka, (povinná , jméno FO, ), , spisová značka, (povinný , jméno FO, ), , spisová značka, (povinný , jméno FO, ), , spisová značka, (povinná , jméno FO, ), , spisová značka, (povinný , jméno FO, ) a , spisová značka, (povinný , jméno FO, ), žalobce coby soudní exekutor zastavil Exekuce, vedené pro žalovanou coby oprávněnou, a to po uplynutí celkové rozhodné doby 12 let, a zároveň vždy rozhodl, že se mu za úkony spojené se zastavením každé jednotlivé exekuce přiznává paušální náhrada nákladů exekuce ve výši 907,50 Kč (vč. DPH), kterou je žalobci povinna uhradit Česká republika. Žalobce vystavil dne , datum, žalované fakturu č. , hodnota, , splatnou ke dni , datum, , znějící na částku 21 780 Kč (6 x 3 000 Kč + 21 % DPH), a to s poukazem na zastavení Exekucí dle § 55 odst. 7 e. ř. s tím, že žalované fakturuje náklady exekuce dle Smlouvy. Dne , datum, (tj. po splatnosti faktury – pozn. soudu) žalobce vyzval žalovanou k úhradě částky 21 780 Kč s příslušenstvím, přičemž dne , datum, výzvu zopakoval s doplněním výzvy k úhradě smluvní pokuty. Žalovaná úhradu odmítla pro neaplikovatelnost Smlouvy na typový případ zastavení bezvýsledné exekuce a s ohledem na zákonem stanovenou paušalizovanou náhradu nákladů takto zastavené exekuce.5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle § 55 e. ř., ve znění platném k , datum, , a dále podle téhož ustanovení v platném znění, ve spojení s čl. II přechodných ustanovení zákona č. 255/2023 Sb. Dovodil, že účastníci řízení sice uzavřeli rámcovou smlouvu o výkonu exekuční činnosti a další činnosti podle exekučního řádu, v jejímž čl. VI. odst. 7 a 14 účastníci sjednali postup placení náhrady vynaložených nákladů žalobci pro případ neúspěchu vedené exekuce bez jeho zavinění, a to v maximální výši 3 000 Kč + DPH, jedná se však o smluvní ujednání z doby předcházející později přijaté zákonné úpravě zastavování tzv. bezvýsledných exekucí, tj. exekucí vedených déle než 12 let bez vymožení plnění. Účastníci tak nemohli předpokládat v současnosti platnou úpravu exekučního řádu, obsahující v § 55 odst. 13 e. ř., ve spojení s bodem 1 a 2 čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 255/2023 Sb., rovněž nárok exekutora na paušální náhradu nákladů ve výši 750 Kč + DPH. Dle soudu prvního stupně se jedná o nový, specifický důvod zastavení exekuce bez zavinění oprávněného, na který nedopadá Smlouva, nýbrž aktuální, kogentní zákonná úprava, spojená rovněž s paušální, státem hrazenou náhradou exekutorovi. Nárok na další náhradu ze strany žalované proto není důvodný.6. Ke sporné skutečnosti, že žalobce doložil žalované účelnost vynaložených nákladů, jejichž náhradu požaduje, soud prvního stupně dokazování neprováděl, a to pro právní závěr o nedůvodnosti žalobcem uplatněného nároku již v jeho základu. Nad rámec výše uvedeného závěru o nedůvodnosti nároku žalobce na fakturovanou peněžitou částku však soud prvního stupně uzavřel, že v rámci nároku žalobce na smluvní pokutu tento nedostál smluvně stanovenému postupu k jejímu uplatnění u žalované, pročež již pro tuto skutečnost se tento jeho dílčí nárok jeví být nedůvodným.7. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jejich plnou náhradu přiznal žalované, a to ve výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb.8. Žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu odvolání z důvodu podle § 205 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř.9. Soud prvního stupně podle odvolací námitky žalobce v prvé řadě pochybil, když nerozlišoval mezi pojmy „nákladů exekuce“ a „nákladů spojených se zastavením exekuce“, neboť z důvodové zprávy k zákonu č. 255/2023 Sb. je zřejmé, že zákonodárce prostřednictvím § 55 e. ř. zamýšlel odlišit tyto pojmy tak, že „náklady exekuce“ představují náklady vynaložené v souvislosti s řádným vedením exekuce soudním exekutorem, a to od pověření exekutora až do okamžiku, kdy se stane zřejmým, že exekuce nebude úspěšná, či je jinak ukončena, kdy tyto náklady nikdy nebyly paušálně kompenzovány; naproti tomu však „náklady spojené se zastavením exekuce“ vznikají až v závěrečné fázi exekuce a jejich náhrada souvisí toliko s procesem zastavení dané exekuce. Slovní odlišení předmětných pojmů zákonodárcem má dle žalobce právní význam, v jehož rámci je třeba předmětná zákonná ustanovení vykládat, pročež nelze paušální odměnu, poskytovanou soudnímu exekutorovi státem podle § 55 odst. 7 až 13 e. ř., považovat za vypořádání veškerých nákladů exekutora z neúspěšné exekuce. Takový postup jde proti smyslu zákona č. 255/2023 Sb. Dodal, že kogentní povaha § 55 e. ř., upravující vztah mezi exekutorem a státem, nebrání soukromoprávnímu, smluvnímu ujednání mezi exekutorem a oprávněným o úhradě dalších nákladů exekuce, jak je tomu v případě čl. VI odst. 7 Smlouvy.10. Dle žalobce je dále nesprávný závěr soudu prvního stupně, že v důsledku uzavření Smlouvy před účinností zákonné úpravy zastavování bezvýsledných, kdy tedy účastníci nemohli s touto eventualitou počítat, se na Exekuce uplatní právě tato zákonná úprava, která má mít přednost před Smlouvou. Žalobce k tomuto namítal, že účastníci v roce 2005 pozdější vývoj legislativy předvídat nemuseli, neboť normy