Městský soud v Praze 23 Co 145/2026-964 – Bezdůvodné obohacení

Rozsudkem ze dne 23. 9. 2025 soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali proti žalované zřízení věcného břemene umístění stavby na pozemku parc. č. , číslo, , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 281 m², zapsaného na LV č. , číslo, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , spočívající v užívání povinného pozemku zastavením stavbou č. p. , číslo, , zapsanou na LV č. , číslo, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , přičemž služebnost spočívá v umístnění oprávněné stavby na povinném pozemku, jakož i v právu přístupu a vjezdu na povinný pozemek za účelem užívání oprávněné stavby, včetně určení povinnosti žalobců zaplatit společně a nerozdílně žalované náhradu za zřízení služebnosti stavby ve výši určené soudem (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byl žalobci a) přikázán do vlastnictví podíl o velikosti ideální ½ na pozemku parc. č. , číslo, , o výměře 281 m², zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV č. , číslo, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, , v územním obvodu, jehož státní správu katastru nemovitostí vykonává Katastrální úřad pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , a žalobci b) byl přikázán do vlastnictví podíl o velikosti ideální ½ na pozemku parc. č. , číslo, , o výměře 281 m², zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV č. , číslo, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, , v územním obvodu, jehož státní správu katastru nemovitostí vykonává Katastrální úřad pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , a současně aby byla uložena žalobcům povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu za převod pozemku ve výši určené soudem (výrok II), uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemek parc. č. , číslo, , o výměře 281 m², nacházející se v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaný na LV č. , číslo, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , a vyklizený jej odevzdat žalované do 12 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III), dále uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně vlastním nákladem odstranit stavbu č. p. , číslo, , jiná stavba, stojící na pozemku parc. č. , číslo, , o výměře 281 m² v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsanou na LV č. , číslo, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, do 12 měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalobkyni (správně mělo být žalované – pozn. odvolacího soudu) náhradu nákladů řízení ve výši 93 935 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok V).2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali, aby bylo za soudem určenou náhradu zřízeno ve prospěch jejich stavby č. p. , číslo, zapsané na LV č. , číslo, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, (dále také jen „předmětná stavba“), věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. , číslo, , o výměře 281 m², zapsaného na LV č. , číslo, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, (dále také jen „předmětný pozemek“), spočívající v umístění stavby na tomto pozemku a v právu přístupu a vjezdu za účelem jejího užívání, a dále (původně samostatnou žalobou, přičemž soud spojil řízení ke společnému projednání) aby byl uvedený pozemek přikázán do jejich podílového spoluvlastnictví, každému v rozsahu ideální jedné poloviny, za náhradu určenou soudem. Žalobci tvrdili, že stavba byla na pozemku zřízena oprávněně přibližně v roce 1938, že její vlastnictví bylo po znárodnění obnoveno restitucí a že po vypovězení nájemní smlouvy vznikla potřeba trvale uspořádat vztahy mezi vlastníky stavby a pozemku, neboť právní titul k užívání pozemku k umístnění stavby je v současné době sporný. Žalobci se postupně dovolávali § 135c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., § 1086 zákona č. 89/2012 Sb., § 418 obecného zákoníku občanského, tvrzeného práva stavby podle zákona č. 86/1912 ř. z., vydržení služebnosti, dobré víry původního stavebníka a vědomosti vlastníka pozemku o stavbě. Žalovaná namítala, že stavba byla od počátku umístěna na cizím drážním pozemku na základě dočasného nájemního práva, že po skončení nájmu nelze zřídit služebnost ani přikázat pozemek vlastníkům stavby a že žalobci ani jejich právní předchůdce nebyli v dobré víře, že staví na vlastním pozemku.3. Žalovaná uplatnila vzájemný návrh, a požadovala vyklizení pozemku a odstranění stavby, neboť nájemní vztah skončil uplynutím výpovědní doby dne 28.2.2023. Žalobci se proti vzájemnému návrhu bránili zejména námitkou neplatnosti výpovědi pro nedostatek oprávnění osoby, která ji podepsala, tvrzeným rozporem požadavku na vyklizení a odstranění stavby s dobrými mravy a zákazem zneužití práva, nepřiměřeností takového zásahu do jejich majetkových poměrů, restitučními souvislostmi a významnými investicemi vloženými do stavby.4. Po vymezení dalších žalobních tvrzení a obrany žalované ve vztahu k žalobě žalobců a po vymezení dalších tvrzení žalované ve vztahu k jejímu vzájemnému návrhu a obrany žalobců, soud prvního stupně uvedl, jaká skutková zjištění učinil z nesporných tvrzení účastníků a listinných důkazů, které považoval za relevantní pro posouzení dané věci.5. Soud prvního stupně neprovedl řadu listinných důkazů týkajících se podnikání , jméno FO, , firmy , právnická osoba, , jejich znárodnění, , právnická osoba, a související archivní dokumentace, protože se vztahovaly k jiným osobám než k právnímu předchůdci žalobců , jméno FO, a nebyly proto pro projednávanou věc relevantní. Dále zamítl návrhy na doplnění dokazování dalšími dotazy na katastr nemovitostí, pozemkové a železniční knihy a na vyhledávání dalších historických listin, neboť již bylo zjištěno, že se potřebné dokumenty k předmětnému pozemku nedochovaly a dosavadní podklady žádné další relevantní skutečnosti neprokazovaly. Soud rovněž neprovedl navržené znalecké posudky k ocenění stavby a pozemku, ani převzetí znaleckého posudku z jiného řízení, protože by vedly pouze k nehospodárnému prodloužení řízení a samy o sobě by nemohly založit závěr o zneužití práva ze strany žalované. Zamítnuty byly také návrhy na další pátrání po právním titulu umístění stavby prostřednictvím , právnická osoba, , archivů a dalších institucí, jelikož již provedené šetření žádný takový doklad neodhalilo a další dokazování soud považoval za nadbytečné a nehospodárné. Stejně tak soud neprovedl důkazy týkající se dokumentace národního podniku , právnická osoba, , protože otázku oprávněnosti stavby bylo podle jeho názoru třeba posuzovat ke dni jejího vzniku, nikoli podle pozdějších okolností. Zamítnut byl i návrh na zjišťování případných územních či plánovacích rozhodnutí vztahujících se k pozemku, neboť tuto skutečnost soud nepovažoval pro rozhodnutí za podstatnou. K otázce rozporu žaloby s dobrými mravy soud neprovedl důkazy nájemní smlouvou s podnájemcem, důchodovými výměry žalobců, výslechem svědkyně , jméno FO, ani výslechem účastníků, protože tvrzené skutečnosti nebyly mezi stranami sporné. Dále neprovedl důkazy z archivních materiálů , právnická osoba, k tvrzení, že užívací titul k pozemku vyplýval již z restituční dohody, neboť z dohody o vydání věci bylo podle soudu zřejmé, že se vztahovala pouze ke stavbě, nikoli k pozemku. Za nadbytečný označil také návrh na výslech , tituly před jménem, , jméno FO, a zjišťování jeho oprávnění uzavřít nájemní smlouvu a podat výpověď z nájmu, protože tuto otázku nepovažoval s ohledem na své právní závěry za významnou. Nepřipustil ani provedení různých inventářů a archivních pomůcek, které se podle jeho názoru vůbec nevztahovaly k předmětu řízení. Veškeré další návrhy na doplnění dokazování soud odmítl s tím, že by již nepřispěly k objasnění skutkového stavu a vedly by pouze k prodlužování řízení.6. O skutkovém stavu učinil soud prvního stupně následující závěr: Žalovaná je vlastníkem předmětného pozemku, žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětné stavby, každý v rozsahu ½, stojící na předmětném pozemku. Stavba byla vybudována zřejmě v roce 1938 , jméno FO, , a to na pozemku (tehdejším) č. parc. , číslo, , který byl na základě smlouvy trhové, postupní a o zřízení služebnosti uzavřené mezi Československým státem (správou železniční) zastoupeným , právnická osoba, v , adresa, a , právnická osoba, číslo , číslo, ze dne 20. 2. 1934, převeden z vlastnictví , právnická osoba, na československý stát. Pozemek parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, byl vytvořen při změně hranic v roce 1941-3 z pozemku č. , číslo, – role v kat. území , adresa, . , právnická osoba, v roce 1938 řešilo otázku skladů ovocnářů u koleje č. , číslo, , kde plánovalo sklady i postavit a následně budovu pronajmout. U koleje č. , číslo, a , číslo, , kde se nachází také budova se skladem žalobců, byla situace jiná. Z výpisů železničních knih vyplývá, že sklady na pozemcích č. , číslo, a , číslo, postavili vlastníci skladů (, jméno FO, a firma , právnická osoba, ). Sklad na pozemku parc. č. , číslo, před znárodněním vlastnil , jméno FO, , což prokazuje i dohoda o vydání skladu ze dne 27. 11. 1991 (správně 21. 11. 1991 – pozn. odvol. soudu). U stavitelů , právnická osoba, , jméno FO, se dohledaly listiny o titulu k umístění stavby, kterým byla nájemní smlouva (listina č. , číslo, , které vydalo , právnická osoba, v , adresa, dne 19. 9. 1940 pro firmu , právnická osoba, listina Věc: Kat. území , adresa, obec , adresa, prodej p. č. , číslo, ze dne 18. 11. 1994 pro , jméno FO, ). Ke stavbě skladů žalobců na pozemku parc. č. , číslo, se listiny nepodařilo dohledat, lze však předpokládat, že právní předchůdce žalované neměl důvod postupovat jinak a pozemek pod stavbou žalobců pronajal jako v případě skladů na pozemku parc. č. , číslo, a , číslo, vlastníků , jméno FO, a firmy , právnická osoba, . Stavba tedy byla postavena jako stavba oprávněná, bylo k ní rovněž vydáno stavební rozhodnutí – stavba skladů byla povolena rozhodnutím , právnická osoba, v roce 1938. Dále bylo zjištěno, že veškerá dokumentace týkající se stavby výše uvedených skladů se v průběhu let ztratila. Sklady byly v rámci restitucí vráceny původním majitelům rovněž bez dokladů.7. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), zákona č. 40/1964 Sb., občanského , Anonymizováno, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), obecného zákoníku občanského č. 946/1811 Sb. z. s. (dále jen „OZO“) a zákona č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu, ve znění účinném do , datum, .8. Při posuzování žaloby na zřízení věcného břemene vyšel z toho, že oprávněnost stavby se podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 22 Cdo 480/2015 a rozsudků sp. zn. 22 Cdo 5780/2016 a 22 Cdo 1840/2011) posuzuje podle právního stavu v době jejího vzniku a že stavba, která byla zřízena na základě občanskoprávního titulu, se nestane neoprávněnou jen proto, že tento titul později zanikl. Za neoprávněnou stavbu lze považovat pouze takovou stavbu, která byla již při své výstavbě zřízena bez občanskoprávního titulu k užívání cizího pozemku. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že předmětná stavba byla v roce 1938 postavena , jméno FO, jako stavba oprávněná, neboť z řetězce nepřímých důkazů vyplynulo, že stejně jako u sousedních skladů byla i v tomto případě realizována na základě nájemního práva k drážnímu pozemku. Přestože se konkrétní nájemní smlouvu nepodařilo dohledat, soud považoval za prokázané, že právní předchůdce žalované neměl důvod postupovat vůči , jméno FO, odlišně než vůči ostatním stavebníkům skladů v dané lokalitě. Současně soud uzavřel, že žalobci neprokázali existenci práva stavby podle zákona č. 86/1912 ř. z., přičemž i kdyby takové právo existovalo, jednalo by se pouze o právo časově omezené, které by nejpozději uplynutím osmdesátileté doby zaniklo. Soud nepřisvědčil argumentaci žalobců, že oprávněnost předmětné stavby je třeba posuzovat ke dni uzavření dohody o vydání věci z roku 1991. Dovodil, že rozhodující je okamžik vzniku stavby, nikoli její pozdější restituce. Skutečnost, že v mezidobí došlo ke sjednocení vlastnictví stavby a pozemku a následně k jejich opětovnému oddělení, neměla podle soudu na posouzení charakteru předmětné stavby žádný vliv. Ve vztahu k žalobě na zřízení věcného břemene soud uzavřel, že právní úprava neoprávněných staveb obsažená v § 135c obč. zák. ani v § 1084 až § 1086 o. z. není na projednávaný případ použitelná, protože se vztahuje pouze na stavby neoprávněné. Jelikož soud dospěl k závěru, že předmětná stavba byla od svého vzniku stavbou oprávněnou, nelze uvedená ustanovení použít ani analogicky. K tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 162/2007 a 22 Cdo 828/2017. Poukázal na to, že služebnost lze rozhodnutím orgánu veřejné moci zřídit jen v zákonem stanovených případech, jak vyplývá rovněž z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2186/2003 a 22 Cdo 5917/2017, přičemž pro požadované zřízení věcného břemene ve prospěch žalobců žádný zákonný podklad neexistuje. Tvrzené stavební právo nebylo prokázáno knihovním zápisem vyžadovaným § 5 zákona č. 86/1912 ř. z. a i kdyby vzniklo, mohlo být podle tehdejší úpravy zřízeno nejvýše na 80 let a po jeho zániku by stavba připadla vlastníkovi pozemku, jak plyne též z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3208/2011. Za významné soud prvního stupně považoval rovněž to, že žalobci po nabytí stavby užívali pozemek na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 26. 5. 2017. Nájemní právo je svou povahou právem dočasným a jeho zánik výpovědí nezakládá vznik práva na zřízení věcného břemene ani neobnovuje dřívější právní režim. K námitce neplatnosti nájemní smlouvy a výpovědi soud prvního stupně prvního stupně uvedl, že případné překročení zástupčího oprávnění nezpůsobuje samo o sobě neplatnost právního jednání a že zaměstnanec právnické osoby ji podle § 166 o. z. zastupuje v rozsahu obvyklém vzhledem ke své funkci. Soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že žalovaná platnost smlouvy ani výpovědi nezpochybnila a opakovaně projevila vůli nájemní vztah ukončit. Pokud žalobci namítali, že došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, pak ani netvrdili, že by jejich předchůdcům svědčilo právo odpovídající věcnému břemeni. Soud prvního stupně tak žalobu na zřízení věcného břemene zamítl.9. Soud prvního stupně zamítl i žalobu na přikázání pozemku do vlastnictví žalobců. Poukázal na to, že žalobci neprokázali, že by se jednalo o stavbu neoprávněnou ke dni jejího vzniku. Soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 dovodil, že § 1086 o. z. nelze použít na stavby zřízené před 1. 1. 2014. Ust. § 418 OZO, na které odkazovali žalobci, pak na věc nedopadá, neboť , jméno FO, si byl vědom, že staví na pozemku cizím, nikoli vlastním. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že předmětný pozemek byl ve vlastnictví státu a sousedící stavebníci měli k užívání pozemku zřízeno nájemní právo. Uvedené právo lze předpokládat i u stavebníka , jméno FO, , protože předmětná stavba se nacházela vedle předmětných skladů u koleje , číslo, /, číslo, . Jelikož předmětná stavba byla zřízena oprávněně na cizím pozemku se souhlasem jeho vlastníka, nesvědčí vlastníkům stavby právo na přikázání pozemku ani podle historické, ani podle současné právní úpravy.10. Ve vztahu ke vzájemnému návrhu vyšel soud prvního stupně z § 2225 odst. 1, § 1040 a § 1042 o. z. a z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 604/2013 a 22 Cdo 4884/2015), týkající se staveb umístěných na cizím pozemku na základě časově omezeného právního titulu. Dospěl k závěru, že původní vlastník stavby disponoval pouze dočasným oprávněním k užívání pozemku a že toto oprávnění bylo navíc nahrazeno pozdější nájemní smlouvou mezi účastníky. Uzavřením nájemní smlouvy vznikl žalobcům pouze dočasný užívací titul, který výpovědí doručenou nejpozději dne 18. 11. 2022 zanikl uplynutím výpovědní doby dne 28. 2. 2023. Od tohoto okamžiku žalobci užívají pozemek bez právního důvodu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná je oprávněna požadovat vyklizení pozemku a odstranění stavby.11. Soud prvního stupně se zabýval rovněž námitkou žalobců, že výkon vlastnického práva žalované představuje zjevné zneužití práva a je v rozporu s dobrými mravy. Po zhodnocení všech okolností uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro výjimečné odepření soudní ochrany vlastníkovi pozemku. Zdůraznil, že žalovaná opakovaně nabízela žalobcům mimosoudní řešení včetně odkupu stavby, které žalobci odmítli, a že její postup není svévolný, ale souvisí s dlouhodobě připravovanou revitalizací území bývalého , místo, , adresa, . Podle soudu žalovaná sleduje legitimní cíl spočívající ve využití pozemků pro plánovanou výstavbu nové městské čtvrti a postupuje obdobně i vůči dalším vlastníkům staveb v daném území. Nepoctivost ani zjevné zneužití práva soud neshledal ani v souvislosti s tvrzeným porušením zákonného předkupního práva či s restitucí majetku.12. Pokud jde o lhůtu k plnění, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou požadovaná tříměsíční lhůta není reálně splnitelná. Poukázal zejména na potřebu zajistit podklady podle stavebních předpisů, případný projekt bouracích prací, vyjádření správců sítí, realizaci demoličních prací prostřednictvím odborné firmy, ukončení nájemních vztahů ke skladu a rovněž osobní poměry žalobců jako starobních důchodců. Za přiměřenou a spravedlivou proto považoval lhůtu dvanácti měsíců od právní moci rozsudku k vyklizení pozemku a odstranění stavby.13. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně procesně úspěšné žalované přiznal proti žalobcům právo na jejich náhradu ve výši 93 935 Kč, zahrnující zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení.14. Proti rozsudku podali včasná a přípustná odvolání jak žalobci, tak žalovaná.15. Žalobci se odvolali proti rozsudku v celém rozsahu. Namítali, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění, neprovedl potřebné důkazy, a nesprávně věc posoudil po právní stránce. Odůvodnění rozsudku vytýkali vnitřní rozpornost a nepřezkoumatelnost. Ve vztahu k zamítnutí žaloby na zřízení věcného břemene především namítali, že závěr soudu prvního stupně o umístění stavby na pozemku na základě nájemního práva již v době jejího vybudování v roce 1938 nemá oporu v provedeném dokazování. Podle žalobců nelze z listin z let 1940 a 1994 týkajících se jiných, byť sousedních skladů, dovozovat, že právní předchůdce vlastníka pozemku postupoval ve vztahu ke všem stavebníkům shodně a že také právnímu předchůdci žalobců pozemek pronajal. S jednotlivými stavebníky mohl uzavřít rozdílné smlouvy, případně nemusela být uzavřena smlouva žádná. Poukázali na zápis , právnická osoba, velkoobchodů brambory ze dne 4. 9. 1948, předložený podáním ze dne 2. 9. 2025, v němž je uvedeno, že nájemní smlouva nebyla , právnická osoba, dosud vyhotovena, což podle nich zpochybňuje existenci nájemní smlouvy od roku 1938. Vytýkali soudu prvního stupně, že v bodech 55. až 57. odůvodnění zamítl důkazy nezbytné k objasnění právního titulu umístění stavby, zejména rešerši 12 nezpracovaných kartonů , právnická osoba, v , adresa, , jež mají pravděpodobně obsahovat nájemní smlouvy z let 1921 až 1993. Odmítnutí tohoto dokazování pouze s odůvodněním, že nejde o návrh konkrétního důkazu, je podle žalobců nedostatečné. Namítali rovněž, že soud prvního stupně nepřípustně převzal skutkové a právní závěry z jiných obdobných sporů, aniž náležitě posoudil odlišnosti projednávané věci, a tím podle žalobců porušil princip soudcovské nezávislosti. Za vnitřně rozporné považovali, že soud prvního stupně na jedné straně uvedl, že oprávněnost stavby závisí výhradně na existenci občanskoprávního titulu a nikoli na stavebním či kolaudačním rozhodnutí, avšak na druhé straně dovozoval oprávněnost stavby nepřímo také z existence stavebního povolení z roku 1938. Přestože nebylo prokázáno tvrzené právo stavby, nebyla podle žalobců prokázána ani nájemní smlouva, a proto nebylo možné uzavřít, že stavba byla založena na dočasném právním titulu. Za rozhodný okamžik pro vypořádání vztahu mezi stavbou a pozemkem navíc nepovažovali pouze rok 1938, ale rok 1991, kdy došlo po vydání stavby v restituci k opětovnému oddělení vlastnictví stavby a pozemku za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., jehož § 135c umožňoval zřízení věcného břemene. Závěr o nepoužitelnosti § 135c odst. 3 obč. zák. je proto podle nich založen na chybném skutkovém východisku, že šlo o stavbu od počátku oprávněnou. Nesouhlasili ani s tím, že uzavřením nájemní smlouvy dne 28. 5. 2017 dobrovolně přijali pouze dočasný titul k umístění stavby, neboť jim žalovaná nájemní smlouvu předložila jako jediný možný způsob uspořádání vztahů a oni neměli reálnou možnost její podmínky odmítnout. Povinnost vyklidit pozemek navíc podle žalobců sama o sobě nezahrnuje povinnost odstranit stavbu, jejíž vlastnictví je rovnocenné vlastnictví pozemku.16. Ve vztahu k zamítnutí žaloby na přikázání pozemku žalobci namítali, že jim nebyl poskytnut prostor k prokázání neoprávněnosti stavby, neboť jejich důkazní návrhy byly zamítnuty, zatímco oprávněnost stavby nebyla spolehlivě prokázána. Za nelogický považovali závěr, že není významné, zda původnímu stavebníkovi svědčilo nájemní nebo jiné právo, protože povaha titulu jako dočasného či trvalého je podstatná pro legitimní očekávání vlastníka stavby. Nesouhlasili také s výkladem § 418 OZO, podle něhož poctivým stavebníkem nemohl být ten, kdo věděl, že staví na cizím pozemku, neboť podle nich takové rozlišení z textu ustanovení nevyplývá a soud prvního stupně je převzal z dobové judikatury a komentářové literatury bez vlastního přesvědčivého odůvodnění. Podle žalobců nelze vyloučit ani dobrou víru původního stavebníka ve vlastnictví pozemku, jelikož nejsou známy podmínky, za nichž o vybudování stavby jednal, a skutečnost, že stavbu vybudoval vlastním nákladem, může svědčit o jeho přesvědčení, že mu bude patřit rovněž pozemek pod ní.17. Ve vztahu k vyhovění vzájemnému návrhu na vyklizení pozemku a odstranění stavby žalobci namítali, že soud prvního stupně vyšel z neprokázaného závěru, že původní stavebník měl k pozemku pouze nájemní právo, a nesprávně dovodil, že po skončení nájmu výpovědí ze dne 31. 10. 2022 vzniklo vlastníkovi pozemku právo na odstranění stavby. Jestliže soud považuje stavbu za oprávněnou a vylučuje použití § 135c obč. zák. i § 1083 až § 1086 o. z., nemůže současně nařídit její odstranění podle obecných ustanovení o ochraně vlastnického práva, protože zvláštní úprava vypořádání staveb na cizím pozemku má před obecnou úpravou přednost. Vztah by podle nich mohl být řešen prostřednictvím bezdůvodného obohacení a zákonného předkupního práva při budoucím převodu některé z nemovitostí. Soudu prvního stupně dále vytýkali, že se řádně nevypořádal s námitkou zjevného zneužití práva a rozporu požadavku na odstranění stavby s dobrými mravy, ačkoli podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, č. j. 22 Cdo 2616/2021-II, a rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2052/2023 lze vlastnickou žalobu výjimečně zamítnout, pokud by výkon práva vážně poškodil uživatele věci, vlastníkovi nepřinesl odpovídající prospěch a zasáhl zvlášť závažný zájem žalovaného. Tyto podmínky považovali ve svém případě za splněné. Poukázali také na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, týkající se povinnosti státu přihlédnout k majetkovým poměrům, jejichž existenci po desítky let toleroval, avšak soud prvního stupně se s touto argumentací podle nich vůbec nevypořádal. Nesouhlasili se závěrem, že revitalizace území sleduje převážně veřejný zájem, neboť podle nich jde především o komerční záměr soukromého developera. Skutečnost, že žalovaná obdobně postupuje vůči více vlastníkům staveb, podle nich nevylučuje šikanózní výkon práva, nýbrž může dokládat systematický nátlak směřující k právnímu vyčištění pozemků pro developerský projekt. Nabídku vypořádání ve výši 4 500 000 Kč nepovažovali za přiměřenou, protože hodnota stavby podle jejich ocenění činí nejméně 11 000 000 Kč. Poukázali také na smlouvu o spolupráci, podle níž mají být komerční pozemky, včetně pozemku pod jejich stavbou, úplatně převedeny soukromému developerovi. Její body 2.7, 3.5, 5.3 a 7.12 mají předpokládat uzavření kupních smluv a převody komerčních pozemků. Tvrdili, že již dochází k převodům pozemků na společnost , právnická osoba, ., majetkově propojenou s developerem , právnická osoba, , a že tím žalovaná obchází zákonné předkupní právo vlastníků staveb, zatímco jim nabízí pouze symbolické vyrovnání neodpovídající skutečné hodnotě jejich majetku. Okolnost, že žalobci jsou starobní důchodci a potomci restituentů, kteří si pronájmem skladu přivydělávají, neměl soud prvního stupně zohlednit pouze při stanovení dvanáctiměsíční lhůty k plnění, ale především při posuzování rozporu odstranění stavby s dobrými mravy. K výroku o nákladech řízení žalobci namítli, že žalované neměla být přiznána náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 93 935 Kč, protože jejím jediným akcionářem je Česká republika, že žalovaná disponuje vlastním právním odborem a problematika nakládání s nemovitým majetkem patří k její běžné agendě. Věc za ni před zahájením řízení řešil její interní právník, který byl pověřen také zastupováním před soudy. Odkázali přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, I. ÚS 1452/09, IV. ÚS 1087/09, IV. ÚS 3243/09, III. ÚS 1180/10, II. ÚS 1215/10 a III. ÚS 532/17 a tvrdili, že zvolila-li si žalovaná za této situace externího advokáta, nebyly náklady takového zastoupení účelně vynaloženy. Žalobci navrhli, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že žalobám žalobců vyhoví a vzájemný návrh žalované zamítne, a aby žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů.18. Žalovaná se odvolala proti výrokům III a IV, a to pouze v rozsahu stanovené pariční lhůty 12 měsíců. Poukázala na to, že žalobcům byla poskytnuta lhůta k vyklizení pozemku a odstranění stavby již v předžalobní výzvě, a to v délce 3 měsíců. Před tím měli žalobci stejnou lhůtu k vyklizení danou výpovědí nájemní smlouvy k pozemku pod stavbou. Soudem stanovenou pariční lhůtu proto žalovaná považovala za nepřiměřeně dlouhou. Poukázala na § 253 odst. 2 stavebního zákona s tím, že rozhodnutí o odstranění stavby stavební úřad obligatorně nevydává. Rozhodnutí ohledně pariční lhůty tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Podle žalované soud stanovil delší lhůtu k plnění, aby žalobci ještě generovali zisk z nájmu, ačkoli podle hmotného práva měli pozemek vyklidit do 28. 2. 2023. Založením pariční lhůty v délce 12 měsíců soud založil nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil pariční lhůtu ve výrocích III a IV tak, že žalobci jsou povinni plnit soudně uložené povinnosti v pariční lhůtě šest měsíců ode dne právní moci rozsudku.19. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobců tak, že je považuje za nedůvodné a ztotožňuje se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Namítala, že předmětná stavba č. p. , číslo, byla při svém vzniku v roce 1938 stavbou oprávněnou, zřízenou na základě nájemního vztahu k pozemku právního předchůdce žalované, přičemž existence věcného práva či práva stavby ve prospěch právních předchůdců žalobců nebyla prokázána. Podle žalované z provedených důkazů vyplývá, že v areálu , místo, , adresa, byly pozemky pod obdobnými stavbami dlouhodobě přenechávány pouze do nájmu a případné právo stavby by navíc nemohlo mít trvalý charakter. Žalovaná zdůraznila, že žalobci po nabytí stavby sami užívali pozemek na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 15. 6. 2017, která představovala dočasný užívací titul, a jejím uzavřením došlo podle judikatury Nejvyššího soudu k privativní novaci dosavadních právních vztahů. Po skončení nájmu tak žalobcům nevzniká právo domáhat se zřízení věcného břemene ani zachování stavby na pozemku žalované. Žalovaná dále uvedla, že právní řád neobsahuje ustanovení, které by soudu umožňovalo zřídit požadované věcné břemeno rozhodnutím soudu, a že na projednávanou věc nedopadají ustanovení upravující neoprávněné stavby, neboť předmětná stavba byla od počátku stavbou oprávněnou. Odmítla rovněž požadavek na přikázání pozemku do vlastnictví žalobců s tím, že pro takový postup neexistuje zákonný podklad. Ani ustanovení § 418 obecného zákoníku občanského nelze použít, neboť právní předchůdce žalobců věděl, že staví na cizím pozemku. Ve vztahu k žalobě na vyklizení pozemku a odstranění stavby žalovaná uvedla, že po skončení nájemního vztahu jsou žalobci povinni pozemek vyklidit a stavbu odstranit, přičemž důvody pro odepření ochrany vlastnickému právu z důvodu rozporu s dobrými mravy dány nejsou. Současně poukázala na svůj legitimní zájem na využití pozemků v rámci revitalizace území bývalého , místo, , adresa, , včetně realizace rozsáhlého developerského a veřejně prospěšného projektu, a uvedla, že se pokoušela spor řešit mimosoudně nabídkami na odkoupení stavby, které žalobci odmítli. Za nedůvodné považovala také námitky týkající se zákonného předkupního práva a náhrady nákladů řízení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.20. Žalobci považovali odvolání žalované směřující proti délce pariční lhůty ve výrocích III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, jimiž jim byla uložena povinnost vyklidit pozemek a odstranit stavbu do 12 měsíců od právní moci rozsudku, za nedůvodné. Uvedli, že stanovení pariční lhůty je věcí soudního uvážení, přičemž soud prvního stupně při jejím určení správně zohlednil všechny relevantní okolnosti případu, zejména povahu ukládaných povinností, technickou a organizační náročnost odstranění stavby, nutnost přípravy demolice, zajištění bezpečnosti práce a likvidace stavebního materiálu. Podle žalobců neobstojí námitka žalované o údajné nespravedlivé nerovnováze mezi zájmy účastníků, neboť soud musí vedle ochrany vlastnického práva žalované přihlížet také k reálné proveditelnosti zásahu do majetkové sféry žalobců a k technickým překážkám spojeným s demolicí stavby. Namítli, že nejde o běžnou povinnost vyklidit pozemek, ale o odstranění stavebního objektu vyžadující odbornou přípravu, a kratší lhůta by byla nepřiměřeně přísná a fakticky nesplnitelná. Žalobci dále poukázali na to, že odstranění stavby podléhá režimu stavebního zákona a vyžaduje součinnost se stavebním úřadem, zajištění bezpečnostních opatření, zpracování technologického postupu, odvoz odpadu a koordinaci dotčených osob, přičemž právě dvanáctiměsíční lhůta poskytuje dostatečný prostor k realizaci těchto kroků v souladu s veřejnoprávními povinnostmi. Za nepodložené označili tvrzení žalované, že účelem delší lhůty je umožnit žalobcům další zisk z nájmu, neboť soud prvního stupně žádné takové skutkové zjištění neučinil a žalovaná pro své tvrzení nepředložila důkazy. Současně namítli, že argument žalované založený na tom, že žalobci užívají pozemek bez právního titulu, není pro posouzení délky pariční lhůty relevantní, neboť případné neoprávněné užívání může být řešeno nároky z bezdůvodného obohacení, nikoli zkrácením lhůty k provedení demoličních prací, přičemž žalobci nadále hradí částky odpovídající nájemnému, takže žalované nevzniká žádná škoda. Za nepřípadný považovali rovněž odkaz žalované na výpovědní dobu a předžalobní výzvy, jelikož tyto instituty neslouží k určení technicky potřebného času k odstranění stavby a představují pouze jednostranné právní úkony žalované, jimiž soud není vázán. Závěrem žalobci navrhli, aby odvolací soud zamítl odvolání žalované v části směřující proti výrokům III. a IV. jako nedůvodné.21. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobců do věci samé není opodstatněné, a odvolání žalované proti lhůtě k plnění je důvodné.22. Soud prvního stupně se věcí pečlivě zabýval, ke zjištění skutkového stavu provedl rozsáhlé dokazování listinami předloženými účastníky i opatřenými soudem (§ 120 odst. 2 o. s. ř.) u orgánů veřejné správy a veřejných archivních institucí. Provedené důkazy hodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a jeho skutková zjištění jsou správná. Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav poskytuje potřebný a dostatečný podklad i pro rozhodnutí odvolacího soudu.23. Není vadou řízení, pokud soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy označené žalobci. O tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, rozhoduje soud (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Soud není povinen provést každý navržený důkaz, zvláště byl-li skutkový stav dostatečně objasněn a další dokazování by bylo nadbytečné, nehospodárné nebo by nemohlo přinést poznatky významné pro rozhodnutí. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (body 55. až 57) konkretizoval jednotlivé zamítnuté důkazní návrhy a řádně vysvětlil, proč je považoval za nadbytečné nebo nedostatečně určité. Tak tomu bylo i u požadavku na rešerši 12 nezpracovaných kartonů archivního fondu, u nichž nebylo známo, zda vůbec obsahují dokumenty vztahující se k předmětné stavbě nebo předmětnému pozemku. Úkolem soudu není provádět dokazování za tím účelem, aby teprve na základě provedeného dokazování účastník případně označil důkazy, které mají prokazovat jeho tvrzení.24. Při odvolacím jednání žalobci znovu navrhli provést důkaz výslechem svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , jímž chtěli prokázat, že nájemní smlouva ze dne 26. 5. 2017 upravovala pouze vztahy z bezdůvodného obohacení, a dále provést důkaz dotazem na , právnická osoba, v , adresa, ke zjištění, zda součástí 12 nezpracovaných kartónů je i smlouva mezi p. , jméno FO, a tehdejším vlastníkem předmětného pozemku. Odvolací soud zamítl oba důkazní návrhy, jelikož v řízení před soudem prvního stupně bylo spolehlivě prokázáno, že nájemní smlouva ze dne 26. 5. 2017 byla uzavřena platně a mezi účastníky jí byl upraven závazkový vztah. Ohledně dotazu na , právnická osoba, v , adresa, platí to, co již uvedeno výše, a sice že se nejedná o dostatečně určitý, a tedy způsobilý návrh na dokazování.25. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že předmětná stavba byla přibližně v roce 1938 vybudována vědomě na cizím drážním pozemku se souhlasem jeho vlastníka a na základě dočasného obligačního práva k užívání předmětného pozemku. Konkrétní nájemní smlouva uzavřená s právním předchůdcem žalobců se sice nedochovala, existence právního titulu však může být prokázána také nepřímými důkazy, jestliže ve svém souhrnu tvoří logický, uzavřený a vzájemně se podporující řetězec, což je i případ posuzované věci. Provedené důkazy pak neprokazují existenci věcného či jiného časově neomezeného práva ani závazku vlastníka převést pozemek na stavebníka.26. Z provedených důkazů vyplynulo, že právní předchůdce žalobců předmětnou stavbu vybudoval jako jeden ze skladů v areálu , místo, , adresa, , že obdobné sklady byly umisťovány na drážních pozemcích na základě nájemních vztahů a že právní předchůdce vlastníka pozemku neměl důvod sjednat s jedním ze stavebníků podstatně odlišný či trvalý právní režim. Tento závěr není zpochybněn ani Zápisem , právnická osoba, velkoobchodu ze dne 18. 7. 1949, který žalobci přiložili ke svému podání ze dne 2. 9. 2025. Jak správně uvedl soud prvního stupně v bodu 47. odůvodnění napadeného rozsudku, z této zprávy nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by se týkaly předmětné stavby či předmětného pozemku a nájemní smlouvy. Pokud žalobci v odvolání poukazovali na Zápis , právnická osoba, velkoobchodu ze dne 4. 9. 1948, pak tento se týkal , jméno FO, . Ze skutečnosti, že v tomto konkrétním zápise je uvedeno, že nájemní smlouva nebyla dosud , právnická osoba, vyhotovena, ale nelze dovozovat, že taková smlouva nebyla uzavřena. V tomto zápise je totiž rovněž uvedeno, že nájemné podle udání činí 1 980 Kčs čtvrtletně. Obecný zákoník občanský č. 946/1811 Sb. z. s. totiž nevyžadoval pro platnost nájemní smlouvy písemnou formu a smlouva mohla být uzavřena i ústně nebo konkludentně, pokud se strany shodly alespoň na předmětu nájmu a na nájemném (§ 883, § 1094 OZO).27. Vnitřní rozpor odůvodnění nezakládá úvaha soudu prvního stupně o stavebním povolení. Soud prvního stupně rozlišil veřejnoprávní povolení stavby a soukromoprávní titul k jejímu zřízení. Stavební povolení samo o sobě občanskoprávní oprávnění nezakládá ani neprokazuje, může však být spolu s dalšími okolnostmi podpůrným nepřímým důkazem toho, že stavba nebyla vybudována bez vědomí a souhlasu vlastníka pozemku. Rozhodující závěr o nájemním právu soud prvního stupně nezaložil pouze na existenci stavebního povolení, nýbrž na celém souboru provedených důkazů.28. Nedůvodná je námitka žalobců, že soud prvního stupně nepřípustně převzal závěry z jiných řízení. Soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí na výsledku jiných sporů, ale provedl vlastní dokazování a učinil vlastní skutková zjištění. Odkaz na pravomocná rozhodnutí vydaná v typově obdobných věcech, týkajících se staveb v témže areálu, vystavěných ve srovnatelném období a za obdobných okolností, nebyl porušením soudcovské nezávislosti. Soud prvního stupně s těmito rozhodnutími naložil jako jedním z důkazů, použil je jako podpůrný argument a současně respektoval požadavek předvídatelnosti a jednotnosti soudního rozhodování, který vyplývá z § 13 o. z.29. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce správně a své rozhodnutí odůvodnil způsobem předpokládaným v § 157 odst. 2 o. s. ř.30. Žalobci, ač řádně poučeni podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neprokázali existenci věcného práva ani časově neomezeného obligačního práva opravňujícího jejich právního předchůdce k trvalému umístění stavby. Pokud by šlo o právo stavby podle zákona č. 86/1912 ř. z., muselo by být podle § 5 tohoto zákona zapsáno v pozemkové knize, přičemž žádný takový zápis nebyl zjištěn. Navíc by ani právo stavby nemělo trvalou povahu, neboť podle § 3 zákona č. 86/1912 ř. z. mohlo být zřízeno nejvýše na 80 let a podle § 9 zákona č. 86/1912 ř. z. by po jeho zániku připadla stavba vlastníkovi pozemku.31. Soud prvního stupně pak správně, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 480/2015), vyšel z toho, že oprávněnost nebo neoprávněnost stavby se posuzuje podle právních poměrů v době jejího vzniku. Stavba je neoprávněná tehdy, jestliže byla na cizím pozemku vybudována bez občanskoprávního titulu. Jestliže takový titul v době výstavby existoval, nestane se stavba neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák. pouze proto, že titul později zanikl. Na tomto závěru nic nemění ani sjednocení vlastnictví předmětného pozemku a předmětné stavby po znárodnění, ani následné vydání samotné předmětné stavby v restituci v roce 1991. Byla-li proto předmětná stavba v roce 1938 zřízena na základě užívacího práva k drážnímu pozemku, nelze ji vypořádat jako neoprávněnou stavbu podle § 135c obč. zák.32. Soud prvního stupně ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu správně uvedl, že § 135c odst. 3 obč. zák. nelze na projednávanou věc použít ani analogicky. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007, dovodil, že v řízení o odstranění původně oprávněné stavby nelze po zániku dočasného právního titulu stavebníka zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemenu. Ustanovení § 135c odst. 3 obč. zák. představovalo zvláštní právní úpravu vypořádání neoprávněných staveb a nebylo použitelné na stavbu, která byla při svém vzniku zřízena na základě existujícího občanskoprávního oprávnění. Jeho analogickou aplikací by bylo dočasné užívací oprávnění proti vůli vlastníka pozemku nahrazeno trvalým věcným právem, ačkoli zákon takový způsob uspořádání vztahů u původně oprávněné stavby nestanovil. Tento závěr potvrzuje rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, uveřejněný pod č. 54/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (byť se rozhodnutí týkalo stavby zřízené na základě časově neomezeného práva), podle něhož právní vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014 na základě původně existujícího oprávnění nelze analogicky posuzovat podle § 135c obč. zák. ani podle § 1084 až § 1086 o. z. Zákon tedy neposkytuje podklad pro to, aby soud v dané situaci konstitutivně zřídil ve prospěch vlastníka stavby služebnost zatěžující pozemek.33. Dohodou o vydání věci ze dne 21. 11. 1991 nedošlo k novému vzniku stavby jako samostatné věci, ale pouze k převodu již existující stavby na oprávněnou osobu. Předmětný pozemek nebyl předmětem restitučního vydání a dohoda o vydání věci nezaložila vlastníkovi stavby žádné nové právo k pozemku. Okamžik opětovného oddělení vlastnictví stavby a pozemku proto nemůže být pokládán za okamžik vzniku stavby rozhodný pro posouzení její oprávněnosti.34. Jelikož předmětná stavba nebyla při svém vzniku stavbou neoprávněnou a žádné jiné zákonné ustanovení neumožňuje soudní zřízení žalobci požadované služebnosti, soud prvního stupně žalobu na zřízení věcného břemene správně zamítl.35. Na správném rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže nic změnit ani tvrzení žalobců, že nájemní smlouvu uzavřeli v roce 2017 proto, že jim žalovaná nenabídla jiné uspořádání právních vztahů. Žalobci netvrdili ani neprokázali takové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit neplatnost nájemní smlouvy pro bezprávnou výhrůžku či tíseň. Samotná skutečnost, že žalovaná jako vlastník pozemku nebyla ochotna přistoupit na trvalé věcné uspořádání, neznamená, že žalobci nájemní smlouvu neuzavřeli svobodně. Soud prvního stupně se správně vypořádal i s námitkou žalobců o neplatnosti nájemní smlouvy pro překročení zástupčího oprávnění , tituly před jménem, , jméno FO, , jako osoby jednající za žalovanou. V řízení nebylo prokázáno, že uzavření smlouvy vybočovalo z rozsahu oprávnění, který se vzhledem k pracovnímu zařazení , tituly před jménem, , jméno FO, jevil třetím osobám jako obvyklý, ani že jim případné vnitřní omezení jejího oprávnění muselo být známo (§ 166 o. z.). I kdyby , tituly před jménem, , jméno FO, překročil své oprávnění, nevedlo by to samo o sobě k neplatnosti smlouvy. Žalovaná smlouvu následně plnila, dovolává se jejích účinků a její uzavření nezpochybnila, čímž dala jednoznačně najevo, že právní jednání považuje za své. Nájemní smlouva proto žalovanou zavazovala.36. Soud prvního stupně správně zamítl také žalobu na přikázání předmětného pozemku do vlastnictví žalobců. Ustanovení § 1086 o. z. nelze s ohledem na § 3028 odst. 1 a 2 o. z. použít na právní poměry stavby zřízené před 1. 1. 2014. Právo žalobců na přikázání pozemku nelze dovodit ani z § 418 OZO. Toto ustanovení představovalo subsidiární úpravu následků stavby na cizím pozemku a neuplatnilo se, jestliže poměry mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem byly upraveny jejich dohodou. V projednávané věci bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobců věděl, že staví na cizím drážním pozemku, a že stavbu zřídil se souhlasem jeho vlastníka na základě dočasného obligačního oprávnění k užívání pozemku. Nebylo naopak prokázáno, že by vlastník přislíbil stavebníkovi převod pozemku nebo u něj jinak založil důvodné očekávání, že provedením stavby nabude k pozemku vlastnické právo. Samotná skutečnost, že právní předchůdce žalobců vybudoval předmětnou stavbu vlastním nákladem, není způsobilá založit důvodné přesvědčení, že mu náleží nebo v budoucnu připadne také pozemek pod stavbou. Souhlas vlastníka s umístěním stavby v mezích dočasného užívacího oprávnění nelze ztotožnit se souhlasem s převodem pozemku ani s nepoctivou pasivitou předpokládanou v § 418 OZO. Žalobci proto nemohou požadovat přikázání pozemku ani podle § 418 OZO.37. Odvolací soud nemohl přehlédnout, že argumentace žalobců na podporu obou jimi uplatněných nároků nevychází z jednotného skutkového a právního základu. Požadavek na přikázání pozemku podle § 418 OZO předpokládá, že původní stavebník byl poctivý, tedy že se v omluvitelném omylu domníval, že staví na vlastním pozemku. Žalobci však současně svůj požadavek na zřízení věcného břemene podle § 135c odst. 3 obč. zák. odvozují od tvrzení, že stavba byla zřízena na cizím pozemku bez občanskoprávního titulu, přičemž v jiných částech své argumentace uvádějí, že původní stavebník stavěl se souhlasem vlastníka pozemku, případně na základě práva stavby. Jestliže ale původní stavebník věděl, že staví na cizím pozemku, byť se souhlasem jeho vlastníka, nemohl být poctivým stavebníkem v omylu o vlastnictví pozemku ve smyslu § 418 OZO. Jestliže mu naopak svědčil občanskoprávní titul k výstavbě, nešlo o neoprávněnou stavbu, jejíž poměry by bylo možné vypořádat podle § 135c odst. 3 obč. zák.38. V řízení bylo prokázáno, že nájemní vztah mezi účastníky skončil ke dni 28. 2. 2023. Od následujícího dne nemají žalobci právní titul k užívání předmětného pozemku, ani k ponechání předmětné stavby na něm. Žalovaná se proto může podle § 1040, § 1042 a § 2225 odst. 1 o. z. domáhat vyklizení pozemku a odstranění stavby. Na tento závěr nemá vliv, že předmětná stavba byla při svém vzniku oprávněná. Žalovaná se totiž nedomáhá vypořádání stavby, která byla neoprávněná již v době vzniku, ale ochrany svého vlastnictví po zániku dočasného oprávnění mít stavbu na jejím pozemku.39. Soud prvního stupně se dostatečně zabýval námitkou zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Odepření ochrany vlastnickému právu přichází v úvahu pouze zcela výjimečně. Nestačí, že vyhovění vlastnické žalobě bude mít pro uživatele věci citelné majetkové následky. Musí jít o výkon práva, jehož hlavním nebo převažujícím účelem je poškození druhé strany, případně o výkon, jenž vlastníkovi nepřináší odpovídající legitimní prospěch a současně mimořádně závažně zasahuje právní postavení uživatele. Takové okolnosti prokázány nebyly. Žalovaná sleduje legitimní zájem na získání plné dispozice se svým pozemkem a na jeho využití v rámci rozsáhlého urbanistického projektu a celkové revitalizace území. To, že se na realizaci projektu podílí soukromý developer, samo o sobě neznamená, že výkon vlastnického práva žalované je šikanózní nebo postrádá legitimní účel.40. Ani rozdílené představy účastníků o hodnotě předmětné stavby a přiměřené výši vypořádání nemohou odůvodnit závěr o zneužití práva nebo rozporu výkonu vlastnického práva žalované s dobrými mravy. Předmětem tohoto řízení není určení obvyklé ceny stavby ani posouzení přiměřenosti mimosoudních nabídek účastníků. Skutečnost, že účastníci zastávají rozdílné názory na hodnotu stavby nebo na podmínky případného majetkového vypořádání je obvyklá a bez dalšího není způsobilá založit závěr o nepoctivosti postupu žalované. Odvolací soud poukazuje na to, že žalovaná nebyla povinna přistoupit na cenu požadovanou žalobci, rovněž tak žalobci nejsou povinni akceptovat nabídku žalované. Neúspěch jednání o dobrovolném vypořádání proto nelze vykládat jako výkon práva v rozporu s jeho účelem ani jako okolnost odůvodňující odepření soudní ochrany vlastnickému právu žalované. Nadto ani případné přijetí tvrzení žalobců o vyšší hodnotě předmětné stavby by samo o sobě nemohlo vést k jinému výsledku řízení. Hodnota stavby totiž nemůže založit právní titul k užívání cizího pozemku ani založit povinnost vlastníka pozemku strpět trvalé umístění cizí stavby na svém pozemku proti své vůli.41. Za důvodnou nepovažuje odvolací soud námitku žalobců, že žalovaná postupuje nepoctivě a obchází zákonné předkupní právo vlastníků staveb tím, že v souvislosti s revitalizací území uzavřela smluvní ujednání s developerským partnerem a připravuje převody pozemků na osoby majetkově propojené se společností , právnická osoba, ., případně na společnost , právnická osoba, . Předně platí, že předmětem tohoto řízení není ochrana předkupního práva ani posouzení platnosti případných budoucích převodů nemovitostí, ale posouzení existence právního titulu žalobců k užívání pozemku žalované a oprávněnosti nároků uplatněných v tomto řízení. Samotná existence smlouvy o spolupráci, developerského záměru nebo tvrzených příprav budoucích majetkových převodů bez dalšího neprokazuje porušení ani obcházení zákonného předkupního práva žalobců. Povinnost nabídnout věc předkupníkovi vzniká až v souvislosti s konkrétním převodem vlastnického práva za podmínek stanovených zákonem. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by ve vztahu k předmětnému pozemku nastala situace, která by zakládala porušení práv žalobců z titulu předkupního práva. Ani případná budoucí dispozice žalované s pozemkem nemůže změnit závěr o tom, že po skončení nájemního vztahu žalobcům nesvědčí právní titul k užívání pozemku ani k ponechání stavby na něm. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že samotné sledování hospodářského či majetkového zájmu vlastníkem věci bez dalších mimořádných okolností nepředstavuje zneužití práva a odepření soudní ochrany vlastníkovi přichází v úvahu jen zcela výjimečně. Z okolností namítaných žalobci proto nelze dovodit, že by žalovaná uplatňovala svá vlastnická práva šikanózně, v rozporu s jejich účelem nebo způsobem představujícím zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2052/2023).42. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1587/20, na který poukazovali žalobci, na projednávanou věc přímo nedopadá, neboť se týká odlišné situace zajištění nezbytného přístupu k nemovitosti. V dané věci se žalobci nedomáhají pouze nezbytného přístupu ke své nemovitosti, ale trvalého zatížení celého pozemku stavbou, případně převodu vlastnictví pozemku. Současně sami přijali dočasné nájemní uspořádání, s jehož skončením museli počítat.43. Žalobci dále namítali, že existence zvláštní právní úpravy vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na cizím pozemku vylučuje použití § 1040 a § 1042 občanského zákoníku. Jak ale vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, je třeba odlišovat případy neoprávněných staveb od situací, kdy byla stavba zřízena na základě existujícího právního titulu, který následně zanikl. V takovém případě nejde o neoprávněnou stavbu ve smyslu ustanovení upravujících vypořádání neoprávněných staveb, nýbrž o střet vlastnického práva vlastníka pozemku a vlastníka stavby po zániku oprávnění mít stavbu na cizím pozemku. Nejvyšší soud přitom dovodil, že neposkytnutí ochrany vlastníkovi pozemku, který přenechal pozemek jinému pouze dočasně, by představovalo nepřiměřené omezení jeho vlastnického práva.44. Žalobci rovněž namítali, že soud prvního stupně nedostatečně zohlednil jejich postavení starobních důchodců a potomků původních vlastníků stavby, kterým byla nemovitost vydána v restituci. Odvolací soud nepochybuje o tom, že vyhovění vzájemné žalobě žalované představuje pro žalobce citelný zásah do jejich majetkové sféry, avšak uvedené okolnosti nemohou samy o sobě založit trvalé oprávnění k užívání cizího pozemku či vést k odepření ochrany vlastnickému právu žalované. Předmětný pozemek nebyl předmětem restituce a žalobcům po skončení nájemního vztahu nesvědčí právní titul k jeho užívání. Odvolací soud proto neshledal v osobních poměrech žalobců ani v restitučních souvislostech případu mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly odepření soudní ochrany vlastnickému právu žalované nebo vedly k závěru o zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku.45. Pokud jde o odvolání žalované proti délce lhůty stanovené žalobcům k vyklizení předmětného pozemku a odstranění stavby, odvolací soud shledal, že je důvodné. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. může soud s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci určit k plnění delší než obecnou zákonnou lhůtu. Uvedené ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, takže stanovení konkrétní délky lhůty závisí na úvaze soudu. Při této úvaze je třeba zohlednit jak povahu a náročnost uložené povinnosti, tak oprávněné zájmy povinného a věřitele.46. Soud prvního stupně správně dovodil, že odstranění předmětné stavby nelze uskutečnit v běžné třídenní lhůtě ani ve lhůtě 3 měsíců požadované žalovanou. Odstranění stavby vyžaduje odbornou, technickou a organizační přípravu. Určitý čas také bude vyžadovat součinnost žalobců se stavebním úřadem ve smyslu § 253 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona. Podle tohoto ustanovení může stavební úřad, rozhodl-li o odstranění stavby soud, z moci úřední nebo na žádost toho, komu bylo odstranění stavby uloženo, stanovit podmínky pro její odstranění; rozhodnutí, kterým se tyto podmínky stanoví, je prvním úkonem stavebního úřadu v řízení. Odvolací soud však zohlednil i ty okolnosti, že žalobci nejpozději od skončení nájemního vztahu dne 28. 2. 2023 věděli, že jim nesvědčí právní titul k užívání předmětného pozemku a že žalovaná požaduje jeho vyklizení a odstranění stavby. Nejpozději od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 23. 9. 2025 pak znali konkrétní obsah povinností, které jim byly uloženy. Do rozhodnutí odvolacího soudu uplynula další doba přibližně 10 měsíců, během níž mohli alespoň předběžně zjišťovat technické a administrativní podmínky odstranění stavby, oslovit stavební úřad, projektanta či odborného zhotovitele a připravovat ukončení nájemního vztahu k předmětné stavbě. Podání odvolání pak žalobce neopravňovalo spoléhat na to, že při jeho neúspěchu začnou teprve po právní moci rozhodnutí zjišťovat, jakým způsobem lze uložené povinnosti splnit. Odvolací soud vzal v úvahu i věk a osobní poměry žalobců, skutečnost, že jsou potomky restituentů, jakož i závažnost majetkového dopadu odstranění stavby. Uvedené okolnosti vedly odvolací soud k poskytnutí dostatečně dlouhé lhůty ke splnění povinností žalobců, která by však zároveň nepřiměřeně neomezovala vlastnické právo žalované. Lhůta 9 měsíců podle odvolacího soudu vytváří spravedlivou rovnováhu mezi potřebou žalobců zajistit odstranění stavby odborně, bezpečně a v souladu s veřejnoprávními požadavky a právem žalované získat v přiměřené době plnou dispozici se svým pozemkem.47. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV ohledně lhůty k plnění tak, že žalobci jsou povinni splnit tam uložené povinnosti do 9 měsíců od právní moci rozsudku; jinak rozsudek v těchto výrocích, jakož i ve výrocích I a II jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.48. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, pak soud prvního stupně rozhodl správně o základu nároku, když podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů žalované, která byla v řízení procesně úspěšná. Soud prvního stupně ale pochybil při výpočtu náhrady nákladů za právní zastoupení, neboť nezohlednil, že předmětem řízení nebyly pouze žaloby žalobců na zřízení věcného břemene a na přikázání pozemku, ale rovněž vzájemná žaloba žalované na vyklizení pozemku a odstranění stavby. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se nároky uplatněné žalobou a vzájemnou žalobou považují pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení za samostatné věci, i když byly projednány ve společném řízení. U každé z těchto věcí je proto třeba samostatně posoudit úspěch a neúspěch účastníků a podle výsledku každé z nich určit právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 až 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017). Rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud přezkoumává z úřední povinnosti, přičemž může změnit výrok soudu prvního o nákladech řízení v neprospěch odvolatele, aniž by tím porušil jeho ústavně zaručená práva (Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24).49. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalobců, že náklady žalované vynaložené na advokáta nebyly vynaloženy účelně. Žalobci citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na projednávanou věc přímo nedopadají, neboť se týkají především České republiky, jejích organizačních složek či veřejných institucí financovaných a personálně zajištěných k hájení státních zájmů. Naproti tomu žalovaná je samostatnou akciovou společností, přičemž skutečnost, že jediným akcionářem žalované je stát, nevylučuje právo na náhradu nákladů právního zastoupení. Skutečností, která by sama o sobě odůvodňovala závěr o neúčelnosti nákladů na advokáta, není ani existence vlastního právního útvaru, jelikož neúčelnost vynaložených nákladů nelze dovozovat pouze z velikosti právnické osoby nebo z toho, že zaměstnává vlastní právníky. V posuzované věci šlo o skutkově a právně rozsáhlý spor týkající se několika samostatných nároků, historických právních předpisů, restitučních souvislostí a rozsáhlé archivní dokumentace. Žalovaná se prostřednictvím advokáta nejen bránila proti žalobám žalobců, ale také uplatnila vzájemnou žalobu. Nebylo zjištěno, že by externí zastoupení sledovalo pouhé zvýšení nákladů řízení. Odvolací soud proto uzavírá, že náklady na advokáta byly účelně vynaloženy.50. Žalovaná měla plný procesní úspěch jak v řízení o žalobách žalobců, které byly v celém rozsahu zamítnuty, tak v řízení o své vzájemné žalobě, neboť jejímu požadavku na vyklizení pozemku a odstranění stavby bylo vyhověno. Tyto náklady je nutno stanovit samostatně podle jednotlivých předmětů řízení a podle znění vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) účinné v době provedení konkrétního úkonu právní služby.51. V řízení o zřízení věcného břemene se odměna stanoví podle § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 35 000 Kč za úkony učiněné do 31. 12. 2024 a z tarifní hodnoty 65 000 Kč za úkony učiněné od 1. 1. 2025. V řízení o přikázání pozemku se odměna stanoví podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 10 000 Kč za úkony učiněné do 31. 12. 2024 a z tarifní hodnoty 30 000 Kč za úkony učiněné od 1. 1. 2025. Podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu pak platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí.52. V řízení o vzájemném návrhu žalované na vyklizení pozemku se odměna určí podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 10 000 Kč za úkony učiněné do 31. 12. 2024 a z tarifní hodnoty 30 000 Kč za úkony učiněné od 1. 1. 2025. V řízení o vzájemném návrhu žalované na odstranění stavby se odměna určí podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 10 000 Kč za úkony učiněné do 31. 12. 2024 a z tarifní hodnoty 30 000 Kč za úkony učiněné od 1. 1. 2025 (srov. rozsudek Nejvyšší soud ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 489/2012). I u vzájemného návrhu se použije § 12 odst. 3 advokátního tarifu.53. Jak správně uvedl soud prvního stupně, v dané věci nelze vycházet při určení tarifní hodnoty u žaloby o přikázání pozemku a vyklizení pozemku z tarifní hodnoty odpovídající ceně pozemku, když ve spise se nenachází spolehlivý a aktuálně použitelný podklad o ceně pozemku, takže určení hodnoty pozemku by představovalo vedení dalšího dokazování. To však není účelné ani hospodárné, když k ocenění pozemku by mělo dojít jen pro účely náhrady nákladů řízení.54. Podle obsahu předloženého spisu v řízení o zřízení věcného břemene do doby spojení věcí usnesením ze dne 8. 9. 2025, č. j. , spisová značka, , učinil advokát 10 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu – příprava a převzetí zastoupení, porada s klientem ze dne 31. 8. 2023, vyjádření se k žalobě ze dne 31. 8. 2023, jednání s protistranou dne 16. 10. 2023, vyjádření ve věci samé ze dne 22. 11. 2023, vyjádření ve věci samé ze dne 6. 2. 2024, vyjádření ve věci samé ze dne 28. 3. 2024, další porada s klientem ze dne 28. 3. 2024 přesahující jednu hodinu, vyjádření ze dne 21. 6. 2024 a ze dne 12. 7. 2024, a dále 5 úkonů podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu za něž náleží odměna ve výši jedné poloviny - vyjádření k návrhu na přerušení řízení ze dne 22. 3. 2024, účast u jednání dne 8. 2. 2024 a 18. 6. 2024, odvolání proti usnesení o přerušení řízení ze dne 13. 5. 2024, vyjádření k dovolání proti procesnímu rozhodnutí ze dne 7. 8. 2024. Za jeden úkon právní služby činí odměna 2 500 Kč (tarifní hodnoty 35 000 Kč), celkem 31 250 Kč.55. V řízení o vzájemném návrhu na vyklizení pozemku a odstranění stavby učinil advokát 10 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu – příprava a převzetí zastoupení, porada s klientem ze dne 31. 8. 2023, vzájemný návrh na vyklizení a odstranění stavby ze dne 31. 8. 2023, jednání s protistranou dne 16. 10. 2023, vyjádření ve věci samé ze dne 22. 11. 2023, vyjádření ve věci samé ze dne 6. 2. 2024, vyjádření ve věci samé ze dne 28. 3. 2024, další porada s klientem ze dne 28. 3. 2024 přesahující jednu hodinu, vyjádření ze dne 21. 6. 2024 a ze dne 12. 7. 2024 a dále 5 úkonů podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu za něž náleží odměna ve výši jedné poloviny – vyjádření k návrhu na přerušení řízení ze dne 22. 3. 2024, účast u jednání dne 8. 2. 2024 a 18. 6. 2024, odvolání proti usnesení o přerušení řízení ze dne 13. 5. 2024, vyjádření k dovolání proti procesnímu rozhodnutí ze dne 7. 8. 2024. Odměna za jeden úkon právní služby činí 1 900 Kč (z tarifní hodnoty 10 000 + 10 000), celkem 23 750 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalované náhradu za úkon předžalobní výzva ze dne 2. 5. 2023, jelikož žalovaná takovou výzvu soudu nepředložila.56. Protože úkony v řízení o žalobě žalobců i o vzájemném návrhu žalované byly činěny vždy společně jedním podáním, náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu toliko jednou, a to ve výši 300 Kč za každý z 15 úkonů právní služby, tedy ve výši 4 500 Kč.57. V řízení o přikázání pozemku do doby spojení věcí usnesením ze dne 8. 9. 2025 (toto řízení bylo původně vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. , spisová značka, ) učinil advokát úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu – příprava a převzetí zastoupení, porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 10. 4. 2024, porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 16. 5. 2024, vyjádření ve věci samé ze dne 16. 5. 2024, vyjádření ze dne 13. 2. 2025 a dále jeden úkon podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu - námitka místní nepříslušnosti ze dne 10. 4. 2024. Za úkony učiněné do 31. 12. 2024 činí odměna 1 500 Kč a za úkon učiněný po 1. 1. 2025 činí odměna 2 300 Kč, celkem 9 050 Kč. Náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 5 úkonů právní služby učiněných do 31. 12. 2024 po 300 Kč činí 1 500 Kč a za úkon učiněný po 1. 1. 2025 činí 450 Kč, celkem 1 950 Kč.58. Náhrada nákladů řízení o zřízení věcného břemene a o přikázání pozemku je od 8. 9. 2025 po spojení věcí určena z tarifní hodnoty 95 000 Kč (65 000 + 30 000), odměna za jeden úkon právní služby proto činí 4 900 Kč. Advokát učinil 5 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu – účast na jednání dne 10. 9. 2025 přesahující dvě hodiny, písemný závěrečný návrh ze dne 18. 9. 2025, porada s klientem dne 18. 9. 2025, a účast u jednání dne 23. 9. 2025. Odměna činí celkem 24 500 Kč.59. Náhrada nákladů v řízení o vzájemném návrhu na vyklizení pozemku a odstranění stavby po 8. 9. 2025 činí 17 500 Kč a zahrnuje odměnu advokáta po 3 500 Kč za úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu – účast u jednání dne 10. 9. 2025 přesahující dvě hodiny, písemný závěrečný návrh ze dne 18. 9. 2025, porada s klientem dne 18. 9. 2025, a účast u jednání dne 23. 9. 2025.60. Protože úkony v řízení o žalobě žalobců i o vzájemném návrhu žalované byly činěny vždy společně jedním podáním, náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za 5 úkonů právní služby ve výši 2 250 Kč.61. Advokát žalované je plátcem DPH, proto má podle § 137 odst. 3 písm. a) a § 151 odst. 2 o. s. ř. nárok na náhradu za DPH 21 % z odměny a náhrad. Tato činí 24 097,50 Kč. Náklady právního zastoupení činí celkem 138 847,50 Kč, s připočtením zaplaceného soudního poplatku ze vzájemného návrhu ve výši 5 000 Kč pak činí celkem 143 847,50 Kč.62. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žalované nenáleží náhrada nákladů řízení za úkony založení urbanistické studie, když se nejedná o honorovaný úkon podle advokátního tarifu a za doplnění námitky místní nepříslušnosti, který byl neúčinný, když námitka mohla být součástí jednoho podání.63. Z výše uvedených důvodů a z důvodu, že soud prvního stupně uložil žalobcům ve výroku V napadeného rozsudku, aby náklady řízení zaplatili žalobkyni namísto žalované, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho nákladovém výroku V a rozhodl tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 143 847,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované.64. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal v odvolacím řízení procesně úspěšné žalované. Okolnost, že odvolací soud změnil délku lhůty ke splnění uložených povinností, nemění nic na plném úspěchu žalované ve věci samé. Určení pariční lhůty je věcí procesního rozhodnutí soudu podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a žalovaná měla plný úspěch v samotném základu i rozsahu nároků uplatněných vzájemnou žalobou. Proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží žalované náhrada účelně vynaložených nákladů vzniklých jednak při obraně proti žalobám žalobců, jednak při uplatnění vzájemné žaloby.65. Žalované vznikly náklady v souvislosti s právním zastoupením. Advokát učinil v odvolacím řízení 11 úkonů právní služby, z toho 7 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. c), f), g) a k) advokátního tarifu – nahlížení do spisu dne 15. 12. 2025, porada s klientem dne 27. 3. 2026, písemné vyjádření k odvolání žalobců ze dne 30. 3. 2026, nahlížení do spisu dne 25. 2. 2026 a dne 16. 7. 2026, porada s klientem dne 24. 7. 2016 a účast na jednání odvolacího soudu dne 29. 7. 2026, a 4 úkony právní služby podle § 11 odst. 2 písm. c), odst. 3 advokátního tarifu, za něž náleží odměna ve výši jedné poloviny – porada s klientem dne 31. 10. 2025 ohledně odvolání do pariční lhůty, písemné odvolání do pariční lhůty ze dne 3. 11. 2025, písemné vyjádření k návrhu žalobců na přerušení řízení z důvodu probíhajícího smírčího řízení ze dne 24. 6. 2026 a písemné vyjádření k návrhu žalobců na přerušení řízení a k návrhu na přistoupení vedlejšího účastníka na straně žalující ze dne 23. 7. 2026, za které náleží odměna ve výši jedné poloviny. Přísluší se doplnit, že porady s klientem v rozsahu dvou hodin a hodiny a půl žalovaná prokázala.66. Ze žaloby o zřízení věcného břemene a přikázání pozemku činí odměna za jeden úkon právní služby 4 900 Kč z tarifní hodnoty 95 000 Kč (65 000 + 30 000), za 7 úkonů a 4 půl úkony činí odměna celkem 44 100 Kč. Ze vzájemného návrhu žalované činí odměna za jeden úkon právní služby 3 500 Kč z tarifní hodnoty 60 000 Kč (30 000 + 30 000), za 7 úkonů a 4 půl úkony činí odměna celkem 31 500 Kč. Náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí za 11 úkonů právní služby po 450 Kč celkem 4 950 Kč. Náhrada za DPH 21 % z odměny a náhrad činí 16 915,50 Kč. Celkem činí náhrada nákladů odvolacího řízení 97 465,50 Kč. Ke splnění povinnosti byla žalobcům stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), platebním místem je advokát žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).67. Z obsahu předloženého spisu je zřejmé, že soud prvního stupně vybral od žalované soudní poplatek za odvolání ve výši 10 000 Kč (viz č. l. 902 a 909). Odvolání žalované ale směřovalo výlučně proti délce lhůty stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. ke splnění povinností uložených výroky III a IV rozsudku. Žalovaná nezpochybnila samotné uložení těchto povinností ani jejich rozsah. Předmětem odvolacího řízení proto nebylo nepeněžité plnění ve smyslu položky 22 bodu 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků, nýbrž pouze procesní otázka délky lhůty k plnění. Soudní poplatek za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně jen procesní povahy se podle položky 22 bodu 15 sazebníku soudních poplatků nevybírá. Zaplacený soudní poplatek nelze zahrnout do nákladů řízení, jež by měly hradit žalobci, ale musí být žalované vrácen na základě soudního rozhodnutí (§ 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).