Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 185.624,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1.350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 10. 4. 2025, kterou se žalobce na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy a škody ve výši 185.624,70 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonných rozhodnutí Okresního soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, (rozsudek ze dne 5. 10. 2021) a Krajského soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, (rozsudek ze dne 20. 10. 2022), která byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023 sp. zn. , spisová značka, . Tato nezákonná rozhodnutí vedla k zahájení a vedení exekuce soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, pod sp. zn. , spisová značka, , v jejímž rámci došlo k vymožení částky přesahující 587.000 Kč, k postižení příjmů i bankovního účtu žalobce a zejména k nucenému prodeji jeho nemovitostí, které by jinak prodávat nemusel. V důsledku nezákonně vedené exekuce žalobce uhradil náklady exekuce ve výši 91.923,70 Kč, dále mu vznikla škoda ve výši 42.701 Kč jako náklady právního zastoupení, které mu nebyly přiznány, a současně utrpěl nemajetkovou újmu (zásah do osobnostních práv, stres, zásah do osobního života, finanční nejistota) ohodnocenou částkou 50.000 Kč. Žalobce zdůraznil, že exekuci pociťoval intenzivně i osobně, včetně dopadů na jeho životní úroveň a nabyvatelkou jeho nemovitostí byla třetí osoba, přičemž výtěžek použil žalobce výhradně k úhradě dluhu v rámci exekuce, která byla později zastavena z důvodu zrušení exekučního titulu dovolacím soudem.3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Nárok na náhradu nemajetkové újmy měla za promlčený, neboť tento nárok měl být uplatněn nejpozději do šest měsíců od doručení rozsudku Nejvyššího soudu dne 8. 1. 2024. Žalovaná zdůraznila, že exekuce byla oprávněnou zahájena zcela po právu, neboť v době jejího zahájení existoval formálně i materiálně vykonatelný exekuční titul a žalobce svou uloženou povinnost dobrovolně neplnil, čímž sám způsobil potřebu jejího vymáhání. Exekuce byla vedena výhradně následkem nečinnosti žalobce, a i kdyby později došlo ke zrušení exekučního titulu, nelze podle ní dovozovat přímou příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím, neboť žalobce mohl povinnosti plnit dobrovolně a následně se domáhat vypořádání. Žalovaná rozporuje rovněž nárok na náhradu nákladů právního zastoupení i nákladů exekuce, neboť o náhradě nákladů řízení již bylo pravomocně rozhodnuto v rámci exekučního řízení, a tyto náklady nelze podle § 140 a násl. o. s. ř. požadovat jako škodu vůči státu.4. Soud prvního stupně v řízení vyšel zejména ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne 5. 10. 2021 č. j. , spisová značka, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 355.740 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a dále povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne 20. 10. 2022 č. j. , spisová značka, byl rozsudek Okresního soudu v , adresa, ve výroku o věci samé potvrzen a současně byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení, čímž se rozhodnutí stalo pravomocným a vykonatelným. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023 pod sp. zn. , spisová značka, byly rozsudky Okresního soudu v , adresa, a Krajského soudu v , adresa, zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Exekuce vedená proti povinnému , Jméno žalobce, ve prospěch oprávněné , jméno FO, vedená u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, zanikla v důsledku vymožení ke dni 23. 11. 2023, o čem soudní exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, informoval soud oznámením ze dne 24. 11. 2023. Celkem bylo vymoženo 587.515,10 Kč, z čehož částka 355.740 Kč připadla oprávněné, částka 127.340 Kč odpovídala nákladům nalézacího řízení, částka 12.511,40 Kč nákladům oprávněné v exekučním řízení a částka 91.923,70 Kč představovala náklady soudního exekutora. Ze sdělení soudního exekutora bylo zjištěno, že povinný se při osobním doručení příkazu k úhradě nákladů exekuce výslovně vzdal práva podat proti tomuto příkazu námitky.5. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení OdpŠk. Obvodní soud měl za prokázané, že žalobce uplatnil vůči žalované nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy podle OdpŠk v souvislosti s rozhodnutími vydanými v civilním řízení vedeném u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , ve kterém mu byla uložena povinnost zaplatit peněžité plnění, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno soudem odvolacím a na jeho základě byla proti žalobci vedena exekuce. Uvedená rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu, který věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nalézací řízení dosud nebylo pravomocně skončeno. Na základě původních soudních rozhodnutí byla proti žalobci vedena exekuce k vymožení uložené peněžité povinnosti a souvisejících nákladů. Exekuce byla v průběhu roku 2023 provedena a skončila vymožením, přičemž ke dni jejího skončení zanikly účinky jednotlivých exekučních opatření. V rámci exekučního řízení byla od žalobce vymožena částka odpovídající jak samotnému plnění ve prospěch oprávněné, tak nákladům nalézacího řízení, nákladům oprávněné v exekučním řízení a nákladům soudního exekutora. Žalobce v průběhu exekučního řízení využil procesních prostředků směřujících k jeho zastavení, případně k odkladu provedení exekuce, avšak těmto návrhům nebylo vyhověno. Po zrušení exekučního titulu Nejvyšším soudem bylo následně rozhodnuto o zastavení exekuce, současně však bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nést náklady exekučního řízení.6. V posuzované věci byla splněna podmínka nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť rozhodnutí Okresního soudu v , adresa, ze dne 5. 10. 2021 č. j. , spisová značka, a Krajského soudu v , adresa, ze dne 20. 10. 2022 č. j. , spisová značka, byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 2023 sp. zn. , spisová značka, , který byl žalobci doručen dne 8. 1. 2024.7. Vzhledem k uplatněné námitce promlčení se soud prvního stupně nejprve zabýval otázkou, zda žalobcem uplatněný nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu nebyl uplatněn po marném uplynutí promlčecí lhůty stanovené v § 32 odst. 3 OdpŠk. Žalobce se vůči žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy, kterou odvozoval od nezákonných rozhodnutí Okresního soudu v , adresa, ze dne 5. 10. 2021 č. j. , spisová značka, a Krajského soudu v , adresa, ze dne 20. 10. 2022 č. j. , spisová značka, . Žalobce dozvěděl o skutečnosti zakládající vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy doručením rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023 sp. zn. , spisová značka, , jímž byla shora uvedená rozhodnutí zrušena. Tento rozsudek byl žalobci doručen dne 8. 1. 2024. Od následujícího dne, tj. od 9. 1. 2024, počala běžet subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta, která uplynula dne 8. 7. 2024. Žalobce mohl svůj nárok u žalované uplatnit nejpozději do tohoto data, aby nedošlo k jeho promlčení. Jestliže však žalobce uplatnil nárok v rámci předběžného projednání u žalované až dne 10. 10. 2024, učinil tak po marném uplynutí subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty, a k tzv. stavení promlčecí doby proto nemohlo dojít. Promlčecí doba se ve smyslu OdpŠk staví pouze tehdy, jeli nárok uplatněn u příslušného úřadu ještě v jejím běhu. V daném případě však byla promlčecí lhůta již ke dni podání žádosti u žalované marně uplynulá, a žalobci proto nezbývala žádná neuplynulá část lhůty k případnému uplatnění nároku u soudu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu je promlčený, a vzhledem k tomu, že žalovaná uplatnila námitku promlčení, obvodní soud žalobu v této části zamítl, aniž by se dále zabýval otázkou existence újmy, její intenzity či splněním dalších podmínek odpovědnosti státu podle OdpŠk.8. Nárok žalobce na náhradu nákladů exekučního řízení posoudil nalézací soud jako nedůvodný z důvodu přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími nalézacích soudů a vznikem tvrzené majetkové škody ve smyslu § 13 OdpŠk. Skutečnost, že exekuční titul byl později zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu, sama o sobě neznamená, že náklady exekučního řízení byly přímým a bezprostředním následkem těchto nezákonných rozhodnutí, pokud do příčinného řetězce vstoupily další samostatně působící okolnosti, jež vedly ke vzniku tvrzené škody. V projednávané došlo k přetržení příčinné souvislosti v důsledku jednání žalobce v průběhu exekučního řízení. Žalobce se dobrovolně podrobil výkonu rozhodnutí, při osobním jednání se soudním exekutorem se výslovně vzdal práva podat námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a žádným způsobem nevyužil možnosti brojit proti jejich výši či důvodnosti. Žalobce vlastními dispozičními kroky, včetně jednání směřujících ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem, umožnil, aby byla exekuce zcela vymožena ke dni 23. 11. 2023, tedy ještě předtím, než došlo ke zrušení exekučního titulu rozhodnutím Nejvyššího soudu. Exekuční řízení tak bylo ukončeno vymožením na základě tehdy pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, přičemž ke zrušení tohoto rozhodnutí došlo až následně. Za těchto okolností soud prvního stupně uzavřel, že příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími nalézacích soudů a vznikem nákladů exekučního řízení byla přerušena jednáním žalobce, které představovalo samostatnou a rozhodující příčinu vzniku tvrzené škody. Nezákonná rozhodnutí nalézacích soudů tak nepůsobila jako přímá a bezprostřední příčina vzniku nákladů exekučního řízení, podmínka příčinné souvislosti podle OdpŠk proto v projednávané věci splněna nebyla.9. Žádný z uplatněných nároků nesplňoval zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu nebo nemajetkovou újmu podle OdpŠk, proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované.10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž se neztotožnil s počátkem běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí. Náklady právního zastoupení pak představují způsobenou škodu, nebyla-li jejich náhrada žalobci přiznána. Skutečnost, že se žalobce v důsledku dlouhodobě vedených řízení a rozhodnutí, která byla posléze označena za nezákonná, uchýlil v rámci exekučního řízení k dobrovolnému splnění povinnosti, mu nemůže být kladena k tíži a nemůže mít vliv na rozhodnutí o exekučních nákladech. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalobci bude přiznána náhrada nákladů před soudy obou stupňů.11. V písemném vyjádření k odvolání navrhla žalovaná potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.13. Předně odvolací soud uvádí, že žalobce vzal na jednání odvolacího soudu žalobu částečně zpět co do částky 1.000 Kč s příslušenstvím, čím odstranil aritmetický nesoulad v součtu nárokovaných částek. Žalovaná s částečným zpětvzetím žaloby souhlasila. Odvolací soud proto podle ustanovení § 222a odst. 1 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé ohledně zaplacení částky 1.000 Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 11. 4. 2025 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.14. Odvolací soud dále seznal, že soud prvního stupně správně a v rozsahu, který lze považovat za dostatečný pro rozhodnutí věci, zjistil skutkový stav, přičemž provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, a na tomto základě pak dospěl ke správným skutkovým zjištěním. Ta pak následně relevantně právně posoudil. Soud své závěry přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, rozsudek soudu prvního stupně tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu se bude zabývat nejprve a) nárokem žalobce na náhradu nemajetkové újmy, následně b) nárokem žalobce na náhradu majetkové škody.A) Náhrada nemajetkové újmy15. Podle § 5 OdpŠk Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.16. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).18. Podle § 32 odst. 3 věta první OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.19. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk neběží promlčecí doba ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.20. K uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy a škody je možno uvést, že soud prvního stupně správně posoudil rozsudky Okresního soudu v , adresa, ze dne 5. 10. 2021 č. j. , spisová značka, a Krajského soudu v , adresa, ze dne 20. 10. 2022 č. j. , spisová značka, jako nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť tato rozhodnutí byla k dovolání žalobce zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023 č. j. , spisová značka, .21. Ačkoliv podle ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk v případě škody způsobené nezákonným rozhodnutím běží promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu této škody ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, toto ustanovení dopadá toliko na náhrady škody (tedy majetkové újmy), nikoliv však na případy náhrady nemajetkové újmy. Není proto možné jen na základě tohoto ustanovení odvíjet počátek promlčecí doby v případě náhrady nemajetkové újmy bez dalšího vždy jen ode dne doručení rozhodnutí, které ruší nezákonné rozhodnutí.22. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024 sp. zn. 30 Cdo 3902/2024) vyplývá, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nároky na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 OdpŠk), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě či nemajetkové újmě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejich vzniku. K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši majetkové či nemajetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3512/2009).23. Zároveň se však v případě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím uplatní závěry formulované např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 446/2012, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022 sp. zn. 30 Cdo 879/2022. Z těch se podává, že pokud je podmínkou pro uplatnění práva na odškodnění nemajetkové újmy zrušení rozhodnutí (pro nezákonnost podle § 8 odst. 1 věta prvá OdpŠk), které ke vzniku nemajetkové újmy vedlo, pak teprve tímto okamžikem je naplněn odpovědnostní titul státu, a tehdy teprve od právní moci zrušovacího rozhodnutí počíná běžet subjektivní promlčecí doba. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, uvedl, že není rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 OdpŠk. Nejvyšší soud nakonec také vyslovil, že věta druhá ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk modifikuje větu první tak, že promlčecí doba běží ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, bez ohledu na to, dozvěděl-li se poškozený subjektivně o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dříve, než bylo rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Tento závěr přiměřeně platí i pro náhradu nemajetkové újmy, jež měla svůj původ v nezákonném rozhodnutí.24. S ohledem na shora uvedenou judikaturu lze aprobovat jako správný závěr soudu prvního stupně, že subjektivní promlčecí doba počala plynout ode dne následujícího po rozhodné skutečnosti, kterou je doručení zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu dne 8. 1. 2024. Zároveň je nutné zohlednit tu skutečnost, že exekuční řízení (vedené u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, ) bylo fakticky ukončeno oznámením soudního exekutora č. j. , spisová značka, ze dne 24. 11. 2023. V tomto oznámení soudní exekutor sdělil, že exekuce vedená proti žalobci jakožto povinnému zanikla v důsledku vymožení ke dni 23. 11. 2023, neboť soudní exekutor při provádění exekuce zcela vymohl pohledávku oprávněné, náklady oprávněné a náklady soudního exekutora, proto ve smyslu § 51 písm. c) e. ř. zaniklo ex lege pověření soudního exekutora k provedení exekuce na majetek povinného. Důvodně vedená exekuce tak skončila jejím vymožením ke dni 23. 11. 2023, ačkoliv až následně došlo k jejímu formálnímu zastavení. Veškerá nemajetková újma žalobcem popisovaná měla být způsobena v souvislosti s exekucí vedenou na majetek žalobce. Následky nařízené exekuce přitom plně pominuly jejím vymožením ke dni 23. 11. 2023. Okamžikem doručení zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu pak žalobce nepochybně získal vědomost o vzniku případné nemajetkové újmy. Pokud tedy žalobce uplatnil právo na zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu u žalované teprve dne 10. 10. 2024 (a u soudu následně dne 10. 4. 2025), pak závěr soudu prvního stupně o promlčení tohoto práva marným uplynutím subjektivní šestiměsíční doby je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.25. I nad rámec této základní úvahy odvolací soud doplňuje, že dovolací soud ve své judikatuře opakovaně upozorňuje na odlišnost nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou a nemajetkovou újmou tvrzenou v souvislosti s jiným nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 30 Cdo 958/2009), musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Ani ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma spočívající v tom, že poškozený vnímá úkorně, že veřejná moc nečiní to, co má, případně činí to, co nemá. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci. Ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk je třeba vykládat v souvislosti s principy vycházejícími z obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku. Nemajetkovou újmu tudíž nepůsobí každé pochybení veřejné moci (každý nesprávný úřední postupu či nezákonné rozhodnutí), ale pouze pochybení takové, které svou intenzitou zjevně zasahuje též do přirozených práv poškozené osoby garantovaných první částí občanského zákoníku. Z hlediska rozložení důkazního břemene je třeba v souladu s výše citovanou judikaturou vycházet z toho, že zásah do svých přirozených práv a vznik nemajetkové újmy s tím související prokazuje poškozený.26. Následky, které exekuční řízení působí, mohou být různé povahy a různé intenzity. Jistě nelze například srovnávat situaci, kdy je domnělý povinný po dobu několika měsíců vystaven exekuci pro peněžitou pohledávku v řádu tisíců korun, se situací, kdy je domnělý povinný protiprávně vyklizen ze svého domu. Pouze ze samotného účelu exekučního řízení nelze dovodit, že by již jen jeho nezákonným zahájením vznikla povinnému nemajetková újma. V souvislosti s výše uvedeným je tak na poškozeném (povinném), aby prokázal, že nezákonně zahájené exekuční řízení vedlo též k zásahu do jeho přirozených práv a že mu vznikla s tím související nemajetková újma, kterou by pociťovala každá jiná osoba v jeho postavení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 30 Cdo 891/2020).27. I pokud by nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy promlčen nebyl, např. v situaci, kdy by měl být počátek běhu subjektivní promlčecí doby vázán až na právní moc usnesení o zastavení exekuce (v posuzované věci se jedná o usnesení Krajského soudu v , adresa, ze dne 15. 3. 2024 č. j. , spisová značka, ), tedy k datu 10. 4. 2024; bylo by na žalobci, aby vznik tvrzené nemajetkové újmy prokázal. Pro takový alternativní případ byl žalobce u jednání odvolacího soudu poučen postupem podle § 213b odst. 1 o. s. ř. ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, aby označil důkazy k prokázání tvrzené nemajetkové újmy, a současně byl poučen o následcích nesplnění této výzvy. Žalobce na uvedené poučení reagoval tak, že k důkazu navrhl kupní smlouvu uzavřenou dne 30. 11. 2023 mezi žalobcem jako prodávajícím a , jméno FO, jako kupující, jejímž předmětem by pozemek parc. č. St. , číslo, , jehož součástí je stavba č. p. , číslo, , rodinný dům, a pozemek parc. č. , číslo, , zahrada, vše zapsané na LV , číslo, , katastrální území , adresa, , obec , adresa, . Celková kupní cena byla dojednána ve výši 5.990.000 Kč s tím, že část kupní ceny ve výši 3.747.164,84 Kč byla kupujícím složena před uzavřením smlouvy na chráněný účet soudního exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, , za účelem úhrady dluhů prodávajícího vůči , jméno FO, . Tento důkaz však žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu neprokazuje, obzvláště v situaci, kdy z uzavřené kupní smlouvy vyplývá, že převážná část kupní ceny složená na chráněný účet soudního exekutora se vůbec netýkala vymoženého plnění z nezákonných rozhodnutí v posuzované věci. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobce (u alternativy nepromlčeného nároku na náhradu nemajetkové újmy) po poskytnutém poučení neunesl důkazní břemeno ohledně vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím.B) Náhrada škody28. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.29. Podle § 31 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odst. 2).30. Podle § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.31. Žalobce se v řízení domáhal náhrady škody spočívající v nákladech, které měl v důsledku nezákonného rozhodnutí vynaložit na náhradu nákladů exekučního řízení ve výší 91.923,70 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 42.701 Kč, které mu v exekučním řízení nebyly přiznány. Nejednalo se tedy o náhradu nákladů dosud neskončeného nalézacího řízení, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně. Žalobce tento nárok odvíjel od usnesení Krajského soudu v , adresa, ze dne 15. 3. 2024 č. j. , spisová značka, , kterým byla zastavena exekuce vedená soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, ; žalobci jako povinnému byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi , tituly před jménem, , jméno FO, náklady exekuce ve výši 91.923,70 Kč a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.32. Žádné z těchto nákladů však nebyly žalobcem vynaloženy na zrušení nebo změnu namítaných nezákonných rozhodnutí, a proto je nelze podřadit pod zvláštní úpravu nároku na náhradu nákladů řízení obsaženou v § 31 odst. 1 OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 30 Cdo 293/2019 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. 30 Cdo 713/2025). Namístě je proto jejich posouzení jako obecné škody ve smyslu § 2952 o. z. ve spojení s § 26 OdpŠk.33. K založení odpovědnosti státu dle OdpŠk je však vedle existence odpovědnostního titulu a škody nezbytné splnění ještě další podmínky, a to existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody. Tato podmínka však v projednávané věci splněna není, jak správně uzavřel soud prvního stupně.34. Žalobce v této souvislosti tvrdí, že nebýt nezákonných rozhodnutí, nebyla by proti němu vedena exekuce a nevznikla by mu povinnost hradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Byla-li pak i přesto exekuce vedena a zahájena, měla by žalobci coby povinnému náležet náhrada těchto nákladů, a to v důsledku zavinění tohoto zastavení, které leží na oprávněné. Nebyla-li mu pak tato náhrada nákladů přiznána, představuje tato výše škodu jemu vzniklou.35. Takto formulovaná argumentace je však založena na hypotetickém posuzování výsledku jiného, samostatného soudního řízení (o návrhu povinného na zastavení exekuce), k němuž soud v rámci odškodňovacího řízení podle OdpŠk není oprávněn, neboť toto řízení ve vztahu k uvedenému exekučnímu řízení není řízením revizním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1761/2016, či ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 30 Cdo 443/2013). Za této situace tak nelze uzavřít, že by tvrzené náklady představovaly přímý následek nezákonných rozhodnutí, a podmínka příčinné souvislosti proto u tohoto nároku nebyla splněna.36. Pokud pak bylo žalobcem argumentováno nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16, je nutno uvést, že tento nález řešil otázku náhrady nákladů exekuce při jejím zastavení z důvodu zrušení exekučního titulu pro zmatečnost, neboť stěžovatel se nedozvěděl o tom, že je účastníkem nalézacího řízení. Povinný se v dané věci dozvěděl o uložené povinnosti až v okamžiku, kdy byla exekuce zahájena. Nelze tak na něm spravedlivě požadovat, aby nesl náklady spojené s vymáháním dlužné částky, neboť neměl reálnou možnost splnit uloženou povinnost dobrovolně. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. Ve vztahu k ní naopak v minulosti Ústavní soud dovodil (srov. nález sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010), že v případě, kdy povinný zná obsah vykonatelného (byť později zrušeného) rozhodnutí, je jeho povinností nezasahovat do pravomocně zjednaného právního stavu a uloženou povinnost splnit.37. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve výroku I. ohledně zaplacení částky 184.624,70 Kč s příslušenstvím jako věcně správný potvrdil. Ohledně částky 1.000 Kč s příslušenstvím byl výrok I. (jak již bylo výše uvedeno) odvolacím soudem zrušen a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno.38. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (vzhledem ke změně napadeného rozsudku) pak odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované. Náklady žalované činí celkem 2.250 Kč a sestávají z 5 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k žalobě, příprava k jednání, účast na jednání soudu prvního stupně, vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Odvolací soud ve shodě s argumentací obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, na níž lze pro stručnost odkázat, neaplikoval § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (podzákonný právní předpis) pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a vzniklou mezeru v právu vyplnil analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nezastoupenému účastníku tak byla přiznána náhrada hotových výdajů ve srovnatelné výši, která by náležela účastníku zastoupenému advokátem. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.