30 Co 364/2025-137 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 18.835,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 11. 2023 do zaplacení (výrok I.) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3.000 Kč (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po jejím částečném zpětvzetí a následném rozšíření, domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v období od října 2020 do srpna 2021 nerovným odměňováním ze strany žalované. Žalobce tvrdil, že pracoval u žalované jako řidič v rámci , místo, , adresa, , přičemž základní tarifní hrubá měsíční mzda mu byla určena mzdovým výměrem ze dne 18. 3. 2020 ve výši , částka, , resp. mzdovým výměrem ze dne ze dne 17. 3. 2021 ve výši , částka, . Srovnatelní zaměstnanci žalované , jméno FO, a , jméno FO, , na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni, avšak s místem výkonu v , místo, , adresa, , přitom pobírali základní tarifní mzdu vyšší – zaměstnanec , jméno FO, , částka, Kč, resp. , částka, a zaměstnanec , jméno FO, , částka, , resp. , částka, . Podle žalobce tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení a rovného odměňování. Proto uplatnil nárok na náhradu škody, kterou vyčíslil jako rozdíl mezi základní tarifní hrubou měsíční mzdou, jíž dosáhl, a mzdou srovnatelného zaměstnance v , adresa, , a to za každý jednotlivý měsíc po zohlednění skutečně odpracované doby, přičemž tento rozdíl následně snížil o 26 %, odpovídajících dani z příjmů fyzických osob a odvodům na zdravotní a sociální pojištění – celkem tak za žalované období požadoval částku 18.835,82 Kč s příslušenstvím. Pokud jde o následnou argumentaci žalované týkající se údajných rozdílů v kritériích předvídaných v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, pro které podle jejího názoru nelze práci žalobce a označených zaměstnanců považovat za srovnatelnou ve smyslu § 110 zákoníku práce, pak žalobce ve svých vyjádřeních zdůraznil, že se jedná pouze o účelové tvrzení, jímž se žalovaná snaží zastřít nerovné odměňování svých zaměstnanců s ohledem na místo výkonu práce. Tato kritéria totiž žalovaná ve skutečnosti při tvorbě ani uplatňování systému odměňování nezohledňovala a nyní je pouze zpětně a selektivně aplikuje ve svůj prospěch.3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že mzdu žalobce stanovila v souladu s právními předpisy a svými vnitřními předpisy, přičemž do výše mzdy se promítají předpoklady a požadavky na výkon práce, podmínky jednotlivých pracovišť, složitost, odpovědnost a namáhavost práce, a to i tehdy, jedná‑li se o zaměstnance na stejných typových pozicích. Žalobcem označení zaměstnanci tedy neměli oproti žalobci vyšší mzdu proto, že pracovali na území , adresa, , ale proto, že nevykonávali stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce. Práce žalobce se podle žalované od práce označených zaměstnanců , jméno FO, a , jméno FO, výrazně lišila, a to zejména z hlediska pracovních podmínek, náročnosti a složitosti práce i míry stresové zátěže. Práce v , místo, , adresa, , kde působili označení zaměstnanci, zahrnovala složitější logistiku, větší počet výměnišť v rozsáhlém areálu a s tím související zvýšenou namáhavost práce řidiče, jakož i vyšší míru odpovědnosti při manipulaci s různými druhy zásilek. Naproti tomu v , místo, , adresa, , kde pracoval žalobce, byla nakládka a vykládka centralizována a s ohledem na menší rozlohu tohoto pracoviště zde byla fyzická náročnost a míra odpovědnosti řidiče nižší. Práce obou označených , adresa, zaměstnanců byla podle žalované náročnější také z toho důvodu, že tito jezdili převážně v hlavní přepravní síti, tj. krátké trasy po velkoměstě, s větším počtem zastávek a úkonů, zatímco žalobce vykonával zpravidla delší jízdy v rámci oblastní přepravní sítě, s menším počtem zastavení a nižší frekvencí nakládek a vykládek. Oba označení řidiči byli navíc v , adresa, vystaveni vyšší dopravní zátěži, častým změnám dopravní situace a vyšší míře nehodovosti, což podle žalované také zvyšuje náročnost práce. U zaměstnance , jméno FO, žalovaná dále poukázala na jeho výrazně delší praxi a s ní související zkušenosti, a u zaměstnance , jméno FO, pak akcentovala jeho vyšší intenzitu práce a pracovní výkonnost. S ohledem na uvedené rozdíly má žalovaná za to, že označené zaměstnance nelze považovat za srovnatelné se žalobcem, neboť rozdílnost práce – byť jen v jediném z uvedených kritérií – vylučuje srovnatelnost zaměstnanců, a tím i existenci nároku na náhradu škody podle § 265 odst. 2 zákoníku práce.4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 1. 11. 2012 do 31. 8. 2021; v rozhodném období pracoval na pozici řidič, typová pozice , Označení, , tarifní stupeň , číslo, , s místem výkonu práce , místo, , adresa, – , Typ, kurzy; pracoval v nerovnoměrně rozvržené pracovní době, v ranních, odpoledních i nočních směnách, občas pracoval v sobotu a neděli; výše jeho základní tarifní mzdy činila od října 2020 do března 2021 , částka, Kč a od dubna 2021 do srpna 2021 , částka, Kč; služební jízdy provozoval jak v rámci , adresa, kraje, tak i dálkové jízdy nad 100 km mezi kraji, jednalo se o jízdy se 3 až 6 zastávkami na trase; v rozhodném období provedl 2.117 jízd v rámci obvodu , adresa, , z toho 924 jízd přímo v , adresa, a dále provedl 83 jízd do , adresa, . Zaměstnanci , jméno FO, (u žalované zaměstnán od roku 1983) a , jméno FO, (u žalované zaměstnán od roku 2012) byli v rozhodném období rovněž zařazeni na pozici řidič, typová pozice , Označení, , tarifní stupeň , číslo, , avšak na pracovišti , místo, , adresa, ; v rozhodném období pobíral zaměstnanec , jméno FO, základní mzdu ve výši , částka, , resp. , částka, a zaměstnanec , jméno FO, základní mzdu ve výši , částka, , resp. , částka, ; oba pracovali v nerovnoměrně rozvržené pracovní době, v ranních, odpoledních i nočních směnách od pondělí do pátku, občas pracovali v sobotu nebo neděli; oba prováděli jízdy zejména v intravilánu , adresa, (zaměstnanec , jméno FO, jezdil i mimo , adresa, , např. , adresa, , , adresa, , , adresa, , , adresa, , avšak denně opakovaně zajížděl na , místo, , adresa, a dále na detašované pracoviště v , adresa, ), jednalo se o jízdy s krátkými přejezdy a častějšími zastávkami (zaměstnanec , jméno FO, prováděl jízdy se 3 až 9 zastávkami na trase, zaměstnanec , jméno FO, s 10 až 20 zastávkami na trase), dlouhé trasy nad 100 km prováděli oba zcela výjimečně (v rozhodném období jízd nad 100 km vykonal zaměstnanec , jméno FO, cca 10 a zaměstnanec , jméno FO, cca 15); zaměstnanec , jméno FO, v rozhodném období provedl celkem 2.922 jízd, z toho 2731 jízd v intravilánu , adresa, . Pokud jde o , místo, („, místo, “), ve kterých v rozhodném období pracovali žalobce a označení zaměstnanci, pak práce v , místo, , adresa, s ohledem na jeho rozlohu a větší počet výměnišť, na kterých musel řidič v rámci areálu zastavovat (, adresa, , , adresa, , místo, , , adresa, , , adresa, ), vyžadovala, aby řidič nejen přistavil vůz k rampě, ale také samostatně organizoval nakládku i vykládku podle jízdního řádu pro to které výměniště, efektivně plánoval pořadí zastávek, odpovídal za správné uložení a předávání zásilek dle přepravních dokladů a dodržoval stanovené postupy a bezpečnostní pravidla; oproti tomu v , místo, , adresa, bylo toliko jedno výměniště, kde se nakládá a vykládá hromadně na jedné rampě. Dále měl soud prvního stupně za zjištěné, že v roce 2020 došlo v , adresa, k celkem 16.905 nehodám, zatímco v okrese , adresa, k 1.292 nehodám.5. Na jednání soudu dne 18. 7. 2025 žalovaná dále vznesla námitku promlčení ohledně částek, o něž žalobce žalobu rozšířil v lednu 2025 (viz usnesení o připuštění změny žaloby ze dne 14. 2. 2025, č. j. , spisová značka, ). Soudem prvního stupně byla v tomto směru poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila rozhodné skutečnosti ohledně toho, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody a o tom, vůči komu mu škoda vznikla (tedy kdy začala běžet promlčecí lhůta), a aby k těmto tvrzením zároveň označila důkazy. V reakci na uvedené poučení žalovaná setrvala na svém tvrzení, že počátek běhu promlčecí lhůty vychází vždy ode dne výplaty, respektive splatnosti mzdy v každém jednotlivém měsíci, tj. od posledního dne následujícího měsíce, kdy měla být předmětná mzda vyplacena, přičemž k tomuto tvrzení podle ní není třeba označovat důkazy.6. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“) a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále „zákoník práce“). Předně konstatoval, že námitka promlčení části nároku vznesená žalovanou není důvodná, neboť žalovaná – i přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. – v řízení řádně netvrdila, natož aby prokáza